Mistrovské nahrávky: Peter Schreier diriguje Mozartovo Requiem

Od vzniku prvních zvukových záznamů uplynulo již více než sto let, během nichž bylo pořízeno nepřeberné množství nahrávek slavných i méně slavných hudebních děl všech žánrů. V případě obzvlášť proslulých skladeb máme k dispozici desítky, někdy i stovky nahrávek nejrůznějších interpretačních názorů a kvalit. Při jejich srovnávání se někdy mohou objevit překvapivé skutečnosti: například nahrávka renomované osobnosti je mnohdy fádnější než snímek stejné skladby pořízený méně známým interpretem, jindy zase nahrávka mladšího data nedosahuje zvukových kvalit svého staršího předchůdce atd. Řada umělců se během života opakovaně vrací k nahrávání stejného díla, takže lze s odstupem dobře vysledovat vývoj jejich interpretačního názoru. V průběhu oněch více než sta let se zásadně proměnil způsob interpretace i v obecné rovině, zejména v případě hudby starších stylových období. Posuzování jednotlivých nahrávek je tedy do jisté míry chůze po tenkém ledě, jejich konfrontace je mnohdy srovnáváním nesrovnatelného a připočteme-li k tomu ještě individuální vkus posluchače, zdá se, že dojít k všeobecně přijatelnému hodnocení je téměř nemožné. Název volného cyklu, který dnešním článkem zahajujeme, totiž „Mistrovské nahrávky“, tedy nelze vnímat doslova jako záruku, že pojednávané snímky musí automaticky vyhovovat všem. Texty budou v mnoha ohledech odrážet osobní preference autora, přitom ale nebudou rezignovat na snahu o pokud možno nestranné zhodnocení těch aspektů interpretace, které lze podrobit objektivnímu srovnání. Hlavním kritériem výběru nahrávek tak nebude ani časová aktuálnost (datum vydání) ani lesk jmen interpretů nebo žánrové zařazení, ale jen jejich výjimečná kvalita. Jednotlivé části cyklu tak bude asi nejspíše možno považovat za jakousi formu doporučení: tyto nahrávky stojí za pozornost.
***
Jedno z nejslavnějších děl světové hudební literatury, Mozartovo Requiem, pro řadu posluchačů obestřené aurou tajemství spojeného s nejasnými – nebo domněle nejasnými – okolnostmi skladatelovy smrti, bylo nahráno bezpočtukrát. Jedná se o hudbu natolik silnou, že dokáže zasáhnout i při méně kvalitní interpretaci. Což teprve když se taktovky chopí Peter Schreier, tak jako v nahrávce vydavatelství Philips z roku 1982. Schreier, který je všeobecně známý spíše jako tenorista právě se specializací na mozartovské role, dokázal svoji zkušenost s interpretací vídeňského klasika uplatnit ve svrchované míře také za dirigentským pultem. 

Nejlepším důkazem je právě Schreierova nahrávka Requiem, kterou lze označit přímo za vzorovou nebo – s použitím módního klišé – za referenční. Mozartovo poslední dílo je na tomto snímku zaznamenáno v tradiční „Süssmayrově“ verzi a jeho celková stopáž činí 51 minut. Koncepci nahrávky je možno označit za oproštěnou od romantizujících nánosů, monumentálního patosu a opulentního zvuku (tak jak toto dílo známe například z kreací Karajanových), zároveň však nelze hovořit o přísném přimknutí k zásadám autentické či, chcete-li, historicky poučené interpretace jako například v případě snímku Philippa Herreweghe. Schreierovo pojetí je plné důstojnosti a hloubky, tak jak to odpovídá charakteru hudby a textu, na mnoha místech vyniká invenční prací s detailem (pianissima v Recordare) a zároveň je nesmírně muzikální. Dynamické ani tempové kontrasty přitom nejsou dovedeny do extrému, čímž se Schreier úspěšně vyhnul neduhu některých provedení, totiž přílišné extatičnosti. Týká se to zejména sekvence Dies irae, která bývá někdy interpretována až ve stylu jakéhosi pekelného furore, které spíše odpovídá kompozičnímu stylu Requiem Giuseppe Verdiho. Všechny „dramatické“ pasáže jsou přesto dostatečně výrazné a hudebně strhující. Schreier měl v případě této nahrávky k dispozici vynikající interprety. Staatskapelle Dresden lze považovat za jedno z nejpozoruhodnějších evropských orchestrálních těles a přesvědčivě to dokazuje i v případě tohoto snímku. Měkký zvuk všech nástrojových sekcí včetně žesťů je jednou z největších deviz nahrávky, stejně jako dokonale vyvážený zvuk jednotlivých nástrojových skupin (včetně takového detailu, jakým je naprosto stylová barva zvuku tympánů). Stejně vynikající je i Rundfunkchor Leipzig se sbormistrem Gertem Frischmuthem. Skvěle sezpívaný sbor brilantně zvládá dynamické i náladové odstiňování jednotlivých pasáží a jedním z nejpřesvědčivějších úseků této nahrávky je zřejmě mistrovsky provedená fuga Kyrie se zdůrazněným „barokním“ tepem spodních hlasů a svítivými soprány na melodickém vrcholu těsně před závěrem. Již tak vynikající parametry nahrávky umocňují ještě sólisté. Margaret Price (soprán), Trudeliese Schmidt (alt), Francisco Araiza (tenor) a Theo Adam (bas) představují ideálně vyvážené kvarteto, kde ani jeden z hlasů nevyčnívá a zároveň každý přináší svůj osobitý vklad do struktury celku. S ohledem na osobu dirigenta i většinu interpretů nepřekvapí tvrdá, „středoevropská“ výslovnost latiny, která je českému posluchači bližší než měkká výslovnost, tak jak ji známe například z anglické nahrávky Colina Davise.

Významný podíl na celkovém dojmu má vynikající technická kvalita snímku. Záznam byl pořízen v drážďanském Lukaskirche v dubnu 1982 (jedná se tedy již o digitální nahrávku). Chrámové prostory většinou nejsou akusticky právě příznivé, což ovšem není tento případ. Kostel sv. Lukáše je proslulý dlouholetou tradicí provozování koncertů klasické hudby a vznikla zde již celá řada vynikajících nahrávek. Zvuk snímku je velmi příjemný, měkký, nepředimenzovaný, ale dostatečně sytý, všechny složky vokálně instrumentálního aparátu jsou vyvážené, hlasy sólistů nad orchestrem nevyčnívají, ale zároveň ani nejsou upozaděné, dozvuk je přiměřený. Schreierova nahrávka stojí nezaslouženě ve stínu všeobecně známějších provedení, přitom mnohé z nich předčí ideální vyvážeností uměřenosti a přirozené muzikality, vynikajícími kvalitami orchestru, sboru a sólistů i celkovou atmosférou.