Operní panorama Heleny Havlíkové (55)

  1. 1
  2. 2

Týdny od 19. prosince 2011 do 1. ledna 2012

 – Předčasné španělské prázdniny
 – Dagmar Pecková se v Purcellovi i Haydnovi „našla“
 – Inspirace na dny příští

***

Ve svém prvním Operním panoramatu roku 2012 přeji příznivcům portálu Opera Plus úspěšný „skok“ do nového roku a přes všechna nebezpečenství a nástrahy hodně krásných zážitků v divadlech, na koncertech, v kinech, prostřednictvím internetu, CD, DVD a všech dalších platforem, díky kterým se dnes operní možnosti tak rozrůstají. Přes všechny výdobytky nových technologií ale základem stále – naštěstí – zůstává umění a mistrovství těch, kteří jsou na jevišti, pod ním i za ním. Protože jsme minulé svatoštěpánské pondělí ke glosování operního dění vynechali, vraťme se ještě k dvěma událostem těsně předvánočním.

***

Předčasné španělské prázdniny

Dramaturgicky je jistě chvályhodné, že Státní opera Praha zařadila Tři Pinty, byť jen na šest představení. Jako autoři díla jsou uváděni Carla Maria von Weber, který začal Tři Pinty komponovat souběžně s Čarostřelcem, ale nakonec zanechal z této opery jen nedokončené torzo, a Gustav Mahler, který ve weberovském duchu šedesát let po jeho smrti Tři Pinty dopracoval a uvedl v roce 1888 v Lipsku. Oba měli k Praze blízký vztah – Weber byl mj. v letech 1813-16 kapelníkem Stavovského divadla a Gustav Mahler v tomto divadle působil na počátku své kariéry v sezóně 1885/6. Tři Pinty pak osobně dirigoval v nově postaveném Novém německém divadle jen pár měsíců po lipské premiéře.

Tři Pintové (na jehož libretu se podílel kromě skladatele také Theodor Hell) jsou singspiel o třech dějstvích, německá komická opera s mluvenou prózou mezi hudebními částmi. Zápletka může vzdáleně připomínat Prodanou nevěstu (v její původní „operetní“ verzi z roku 1866 také s mluvenými dialogy). Děj se odehrává ve Španělsku. Mladá Dona Clarissa miluje Dona Gomeze, je ale zaslíbena na základě staré úmluvy otců Donu Pintovi. Když tento neotesaný statkář, který svou nastávající ani její rodinu nikdy neviděl, cestuje za svou nevěstou, čerstvý absolvent studií Don Gaston ho opije a dopis, který potvrzuje Pintovy nároky, mu sebere. Z legrace se vydává za Dona Pintu, ale když pochopí, jak se Clarissa a Gomez milují, předá tuto identitu dokonce Gomezovi. Nahromaděné zápletky končí happy endem a šťastná Clarissa v náručí vytouženého Dona Gomeze. Tak trochu jako mávnutím kouzelného proutku, v čemž je jeden z problémů tohoto díla.

Tato opera „na Weberovy hudební motivy“ je zřídka uváděná rarita; zda to bude právě inscenace Státní opery, které se podaří Tři Pinty prosadit do širšího povědomí, zůstává po předpremiéře 22. prosince nejisté (premiéra je zařazena na 12. ledna 2012 a další čtyři představení pak v průběhu ledna, února, března a května). Není právě příjemné kritizovat Státní operu v situaci, kdy měla za pár dní zaniknout. Ale inscenace Tří Pintů na sklonku formální samostatnosti Státní opery se při předpremiéře nepovedla. Nutno si ovšem uvědomit, že za její řízení je už deset měsíců odpovědný ředitel Národního divadla Ondřej Černý, který si za šéfa vznikajícího operního molochu vybral Rocca. Státní opera chtěla na poslední chvíli stihnout ještě sté mahlerovské výročí roku 2011 a sveřepě, nevhodně uvedla tuto rozvernou komedii bez ohledu na státní smutek. Nepatřičnost ještě zvýraznilo patetické vystoupení ředitele Ondřeje Černého před začátkem představení s minutou ticha za zesnulého Václava Havla pod blikajícím neónovým nápisem El Pub. Přípravu jistě ovlivnila i rozjitřená atmosféra uvnitř souboru, kdy zaměstnanci na poslední chvíli odvolali po podpisu dohody s pověřeným ředitelem Ondřejem Černým stávku, zůstali ovšem ve stávkové pohotovosti, kterou se snaží zvrátit podivné a stále nezdůvodněné rozhodnutí dnes již bývalého ministra kultury Jiřího Bessera, kterým je k 1. lednu Státní opera zrušena a včleněna do konglomerátu Národního divadla. Tři Pintové tak uzavřeli dvacetiletou samostatností Státní opery. Když už se nasazení Tří Pintů tak jako tak přesouvalo z původního března, počkat až na řádnou premiéru by se vyplatilo i kvůli tomu, že předpremiéra působila zejména po hudební stránce jako ještě nedostudovaný tvar, základ spolehlivého hudebního nastudování inscenaci chyběl. Přitom německý dirigent Heiko Mathias Förster má mnohé mezinárodní zkušenosti a ve Státní opeře zvládl Otella i Dona Quichotta. Tří Pintové postrádali lehkost, operetní švih a nedařilo se koordinovat souhru ani v orchestru, ani mezi sólisty a sborem.

Třemi Pinty se na „svou“ scénu vrátil sehraný tým režiséra Jiřího Nekvasila, scénografa Daniela Dvořáka a kostýmní výtvarnice Simony Rybákové. Podle nich jsou Pintové jakási road movie – „prázdniny německých studentů ve Španělsku“, kteří se s Donem Pintou setkají v pivnici, zřejmě spřátelené s německy mluvícím Brnem, protože tu ze stropu visí krokodýl s nápisem Gruss aus Brünn a kde na plazmě běží fotbalové mistrovství. Pokud některého z diváků už na začátku napadla varianta přepnout na „jiný kanál“, měl smůlu: ovladač je v divadle nedostupný.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Weber/Mahler: Tři Pintové (Státní opera Praha)

[yasr_visitor_votes postid="11865" size="small"]

Vaše hodnocení - D.Pecková, Ensemble 18+ (Praha 20.12.2011)

[yasr_visitor_votes postid="11869" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments