Operní panorama Heleny Havlíkové (56)

Helena Havlíková, 10.01.2012 0:00

Týden od 2. do 8. ledna 2012
– Operní bilance roku 2011
– Specifické umění operety
– Opět hvězdný Kaufmann
– Inspirace na dny příští

***
Operní bilance roku 2011

Začátek nového roku bývá příležitostí k bilancování toho předchozího. Vybrat jedinou inscenaci z bohaté a pestré operní „úrody“ roku 2011 je obtížné. Deset stálých, repertoárových divadel uvedlo loni celkem 32 inscenací, což je o 4 méně než v roce 2010. Do operní bilance ovšem patří i produkce, které vznikly mimo tato tzv. kamenná divadla. Mnohé tituly dokládají, že i v době přenosů opery do kin z těch nejprestižnějších světových operních domů se i u nás rodí nastudování, která v našich mnohem skromnějších operních podmínkách si nejen zaslouží diváckou pozornost, ale jsou i důkazem, že má smysl pečovat o naše operní divadla, zejména ta oblastní, zápasící s podfinancovanými rozpočty. Připomenout bych chtěla šest inscenací, které řadím do první, nejvyšší kategorie. Zaujalo mě uvedení opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti) dirigentem Petrem Kofroněm a Alicí Nellis v Psychiatrické léčebně Bohnice. Glassovy repetitivní struktury křehkého intimního psychologického dramatu v něm dostaly přesně vyjádřenou dráždivou znepokojivost. Mimořádným počinem bylo také uvedení Hindemithova Cardillaca ostravskou operou nejen proto, že toto základní dílo opery 20. století zůstávalo mnoha generacím českých diváků neznámé, ale zejména díky tomu, že na základě zvládnutého hudebního nastudování Roberta Jindry se celému týmu podařilo vystihnout atmosféru strachu, úzkosti i fanatismus plebejského davu, eleganci a noblesu dvorské společnosti v působivém ztvárnění „kriminálního“ příběhu geniálního zlatníka jako tvůrce posedlého svým dílem. Operní událostí se stalo i nastudování Wagnerova Parsifala v Národním divadle, v němž zopakoval svůj wagnerovský triumf s tetralogií dirigent John Fiore a režisér Jiří Heřman vystihl obřadnost a estetiku mystického rituálu.

Do šestice mimořádných inscenací roku 2011 řadím také ústecké uvedení Delibesovy Lakmé – opět nejen z dramaturgického hlediska. Kvalita hudebního nastudování Norberta Baxy se propojila s pěveckými výkony i nápaditou režií Tomáše Šimerdy, který velice šťastně pojal sentimentální orientální příběh bráhmanské kněžky jako sen kluka, který se nemůže odtrhnout od četby dobrodružné knížky. Mimořádnými zážitky pro mě pak byly dvě inscenace uvedené mimo síť kamenných divadel, v nichž se opět snoubí dramaturgická nápaditost s povedeným nastudováním: Motezuma Josefa Myslivečka byl vyvrcholením loňského ročníku Hudebního festivalu Znojmo a unikátním zážitkem byla Scarlattiho buffa Kde je láska je i žárlivost, kterou připravila BVA International v Zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově.

V „kategorii“ sólistek mám tři favoritky, které se svými výkony zasloužily o to, že právě „jejich“ inscenace patří k těm nejlepším loňského roku – Evu Urbanovou, Annu Klamo a Albětu Poláčkovou. Pro Evu Urbanovou je po Kabaniše v Janáčkově Kátě Kabanové role Kundry ve Wagnerově Parsifalovi dalším triumfem. V bezmála pětihodinové inscenaci Národního divadla v Praze se jí podařilo nejen pěvecky, ale i herecky udržet po celou dobu intenzitu vnitřního napětí ve složitých vrstvách této napravené hříšnice od čarodějnické divokosti po oddanou kajícnost. Lakmé Anny Klamo je skutečně vábivě exotickou půvabnou kněžkou i dojemně oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život, když opakovaně zachrání život svého milovaného. Klamo si rozvrhla pěvecké síly tak, že brilantně zvládla nejen nejslavnější koloraturní árie. A Alžběta Poláčková v Glassových Příšerných dětech v pěvecky i herecky mimořádně obtížném partu Lise obdivuhodně vyjádřila komplikovaný vývoj této postavy od starostlivé ošetřovatelky přes cynicky drsnou sestru, půvabnou modelku, atraktivní nevěstu až po zákeřnou manipulátorku životy druhých.Mezi našimi pěvci Aleš Briscein dnes patří k tenoristům mezinárodního renomé s rozsáhlým repertoárem nejen v opeře, ale i operetě nebo muzikálu. Mladistvou energií, která z jeho výkonů vyzařuje, prosadil i v roli Belmonta v Mozartově Únosu ze serailu v jinak nepříliš povedené inscenaci Národního divadla v Praze. Briscein se úspěšně zhostil i role hraběte Orazia v již zmíněném nastudování Scarlattiho opery v Českém Krumlově. Velké uznání zaslouží v Hindemithově Cardillacovi barytonista Jacek Strauch v titulní roli robustního, vůči okolí nerudného zlatnického řemeslníka, umanutě soustředěného na svoji práci. A do této top mužské pěvecké trojice pro mě patří také Jaroslav Březina za to, jak zvládl obtížnou koloraturní roli dobyvatele Cortese v Myslivečkově Montezumovi i sluhu Patrizia v krumlovském nastudování Scarlattiho opery Kde je láska je i žárlivost.

***
Specifické umění operety

Soubor Janáčkovy opery si „odskočil“ k operetě a uvedl u nás málo známou Perikolu Jacqua Offenbacha v hudební úpravě dirigenta inscenace Caspara Richtera a v režii Tomáše Studeného, který je spolu s Jakubem Krulišem spoluautorem modifikovaného českého libreta.

Jacques Offenbach (1819-1880) byl mistrem operety – připomeňme nestárnoucího Orfea v podsvětí nebo Krásnou Helenu. Perikola s pařížskou premiérou první verze v roce 1868 v Théâtre des Variétés pochází z Offenbachova vrcholného tvůrčího období. Předobrazem titulní role pouliční zpěvačky zvané Perikola byla slavná peruánská herečka, zpěvačka a tanečnice 18. století a milenka peruánského místokrále Micaela Villegas. Literární předlohou pro osvědčenou dvojici libretistů Henri Meilhaca and Ludovica Halévyho mj. jednoaktovka Prospera Meriméa Kočár nejsvětější svátosti, kterou u nás proslavila televizní inscenace s Janem Werichem a Jaroslavou Adamovou. A na nahrávkách Offenbachovy operety hlavní dvojici pouličních zpěváků vytvořili např. Teresa Berganza a José Carreras.

Offenbachova Perikola s prvky společensko-politické satiry zůstala i v brněnské inscenaci situována do exotické peruánské Limy. Tři půvabné podnikavé sestřenky tu provozují jakousi nálevnu, kterou jako kulturní podnik, Národní kabaret, dotuje sám místokrál Don Andrés. Když se ovšem proslechne, že se místokrál přijde inkognito podívat, jak jeho „příspěvková organizace“ šíří kulturní osvětu, musí sestřenky účelnost vynaložených dotací patřičně doložit a narychlo splácají kulturní program, do kterého se jim podaří sehnat dvojici potulných zpěváků, Perikolu a jejího partnera Piquilla. Místokrál, v inkognito převleku za náčelníka Inků, je Perikolou okouzlen a chce z ní učinit další ze svých nespočetných dvorních milenek. Jenže sám místokrál kvůli Perikolinu úskoku ocitne ve vězení, čehož první ministr okamžitě využije ke státnímu převratu. Po řadě dalších peripetií mohou v diváci o přestávce hlasováním rozhodnout, zda se má Perikola přikloní k luxusu postele místokrále a kariéře zpěvačky nově zakládané Janáčkovy opery, nebo zůstane u nejistoty toulavých štací se svým partnerem, žárlivcem Piquillem.

V Brně mohou diváci o přestávce hlasováním rozhodnout, zda se Perikola přikloní k luxusu postele místokrále, nebo nejistotě toulavých štací se svým žárlivým partnerem. „Interaktivní“ vymoženost pro diváky zasahovat do děje zavedl už Radúz Činčera blahé paměti ve svém Kinoautomatu na Expu 67 v Montrealu. Brněnská replika hlasování, které probíhalo vhazováním čokoládových mincí na misky vah, by vydala na sociologicko – psychologickou studii do nitra divákovy duše a sledovat jeho průběh bylo nakonec svým způsobem zajímavější než sama inscenace. Někteří muži prosazovali svůj názor natolik důrazně, že místo oficiálně přidělené jedné čokoládové mince se zmocnili rovnou celé hrsti a naházeli na tu „svou“ misku vah; jiní házeli uzmuli mince dvě a „spravedlivě“ je rozdělili na obě strany. Při premiéře diváci pragmaticky poslali Perikolu do náruče místodržícího.

Při premiéře se potvrdilo, že opereta typu Perikoly je autonomní žánr, od opery v mnohém odlišný. Opereta musí jiskřit, mít tah, přesně načasované pointy, „šmrnc“ a v případě Perikoly i vtip. Brněnská Perikola však měla, jak výstižně říkali staří režisérští praktici „těžkej zadek“. Pro žánr operety nestačí pěvecké zvládnutí rolí, jak ho předvedla většina sólistů v čele s mezzosopranistkou Janou Wallingerovou jako temperamentní Perikolou, která to „koulí“ na obě strany. Také tenorista Ondřej Koplík si dobře poradil s rolí Piquilla stejně jako Jan Šťáva s pěveckým partem místokrále Dona Andrése. Opereta ovšem vyžaduje v hereckém projevu lehkost a nadsázku; operní zaměření pěvců se v mluvených částech i hereckém projevu ukázalo být bariérou, kterou se sólisté snažili „přeskočit“ jen za cenu stereotypního přehrávání, které působilo těžkopádně a klopotně. Inscenátoři jim v tom příliš nepomohli. Že není malých rolí ovšem ukázala Jitka Zerhauová, která jednu z klevetných dvorních dam povýšila tím, že si dokázala udělat legraci i sama ze sebe. Kdo čekal, že mladý režisér Tomáš Studený, který už na sebe několikrát upozornil zajímavými inscenacemi nejen v rámci nonkonformního sdružení Opera Diversa, ale například i v Ostravě mladistvě svěží a vtipně rozehranou Bohémou, využije příležitost k tomu správnému operetnímu ohňostroji nápadů, byl patrně zklamán. Noví česká adaptace, pohrávající si s aktualizacemi a „politickou satirou“ na tuneláře, koalice, převlékače kabátů a loajální přitakávače působil spíše trapně. Scéna (Eva Jiřikovská), sestavená z různých kombinací obřích trojrozměrných písmen PERIKOLA vyčerpala své možnosti velmi rychle a kostýmy (Kateřina Kerndlová) účinkujícím neslušely. Až amatérsky pak působil „balet“ (choreografie Hana Košíková), hlavně ve scéně vězňů s umělohmotnými „řetězy“, ale i peruánské variantě playboyových „zajíčků“ v tanci lam-lama. K atmosféře svěžích produkcí Peruánců před našimi obchodními domy v devadesátých letech měla inscenace daleko.

Dirigent Caspar Richter má pověst offenbachovského specialisty; orchestr v komornějším obsazení hrál sice přesně, ale při poslechu ze 4. řady v přízemí zněl přidušeně. To sice bez problémů eliminovalo případné překrytí sólistů orchestrem, ale matný, mdlý zvuk byl zřetelný zejména v konfrontaci s dechovkou na scéně.

Přesto je dobře, že se Národní divadlo Brno pokusilo uvést „velkou“ operetu a „objevení“ dnes u nás neznámé práci geniálního mistra operety je bezesporu dramaturgický počin. Je také sympatické, že příležitost dostal mladý talentovaný režisér – o divácké oblibě kusu ale rozhodnou diváci – nejen ve foyer na staré váze.

***
Opět hvězdný Kaufmann

Ve Smetanově síni Obecního domu po roce v Praze opět vystoupil Jonas Kaufmann. Potvrdil postavení jednoho z nejlepších tenoristů současnosti. Jeho letošní galakoncert byl opět složený v první části z árií, které vyšly na jeho CD Verismo, a v druhé zpíval Beethovenova Fidelia a Wagnerova Lohengrina i Siegmunda ze svého kompaktního disku Touha. Kaufmannův výkon byl strhující, nabitý emocemi. Každá nota, fráze, slovo, věta jsou v Kaufmannově podání naplněny obsahem vyjádřeným širokou škálou výrazu, kterou mu dovoluje obsáhnout jeho temněji zbarvený mužný tenor, vynikající pěvecká technika založená na dokonale ovládnutém dechu, muzikálnost, práce s dynamikou a samozřejmě i atraktivní zjev tohoto uhrančivého charismatického čtyřicátníka. Bylo zřejmé, že Jonas Kaufmann je s dirigentem Jochenem Riederem jsou sehraní a orchestr FOK ve srovnání s loňskem lépe pronikl do specifického umění doprovodu zpěváků i efektů operních předeher nebo meziher. Zcela zaplněná Smetanka burácela nadšením zcela oprávněně a Kaufmann v přídavcích koncert po wagnerovském bloku „odlehčil“ i lehčím žánrem.

***
Inspirace na dny příští

V Praze v rámci komorních koncertů FOK vystoupí v úterý 10. ledna 2012 od 19:30 v kostele sv. Šimona a Judy The King’s Singers. Tento světově uznávaný britský vokální soubor šesti mužů uvede program především s anglickou a americkou hudební produkcí napříč staletími.

Ostravská opera uvede v pátek 13. ledna 2012 od 18:30 v premiéře koncertně Věc Makropulos Leoše Janáčka pod taktovkou Roberta Jindry. Národnímu divadlu moravskoslezskému se podařilo získat velmi reprezentativní obsazení: Evu Urbanovou (Emilie Marty), Aleše Brisceina (Albert Gregor), Petera Mikuláše (dr. Kolenatý) nebo Ivana Kusnjera (Jaroslav Prus).

V sobotu 14. ledna od 19 hodin se v Národním divadle uskuteční premiéra nové opery Marka Ivanoviće Čarokraj.

Český rozhlas 3 – Vltava ve svém tradičním sobotním operní večeru uvede 14. ledna 2012 od 19:00 h. Belliniho Normu ze záznamu představení 4. dubna 1970 z MET. Normu v něm vytvořila legenda této role Joan Sutherland.

Jacques Offenbach:
Perikola
Hudební nastudování, dirigent: Caspar Richter
Režie: Tomáš Studený
Scéna: Eva Jiřikovská
Kostýmy: Kateřina Kerndlová
Sbormistr: Josef Pančík
Choreograf: Hana Košíková
Dramaturg: Jakub Kruliš
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno
Premiéra 6.ledna 2012 Janáčkovo divadlo Brno

Don Andrès de Ribeira – Jan Šťáva
Hrabě Miguel de Panatellas – Zoltán Korda
Don Pedro de Hinoyosa – Petr Císař
Piquillo – Ondřej Koplík
1. notář – Ivo Musil
2. notář – Martin Pavlíček
Perikola – Jana Wallingerová
Guadalena – Tereza Merklová Kyzlinková
Berginella – Lucie Kašpárková
Mastrilla – Václava Krejčí
Manuelita – Martina Králíková
Frasquinella – Alena Sobolová
Brambilla – Jitka Zerhauová
Ninetta – Hana Kopřivová
Starý vězeň – Jaroslav Kuneš