Rautavaara a atmosféra čisté severské krajiny

Na netradiční „Ptačí koncert“ zve své příznivce dnes a zítra Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Jeho první půli rozezní finská hudba, která se pyšní vysokou úrovní. Poválečná finská hudba vstřebává nejmodernější podněty a zároveň si uchovává svou národní identitu.Einojuhani Rautavaara (1928) studoval muzikologii na univerzitě v Helsinkách a skladbu na Sibeliově akademii u jednoho z nejvýznamnějších Sibeliových následníků Aarra Merikanto (1893-1958). Na doporučení Jeana Sibelia získal Rautavaara v roce 1955 stipendium od nadace Sergeje Kusevitského a později studoval v USA mimo jiné u Aarona Coplanda. V počátcích tvorby experimentoval s různými styly a nejvíce si oblíbil seriální techniku, kterou ale později opustil. Přesto mají některé jeho skladby ze seriálního období (například Třetí symfonie) ve výsledku spíše romantický charakter. V několika skladbách Rautavaara použil zvuky nahrané na magnetofonový pás, které integroval do zvuku živého orchestru. Na tomto pricipu je zkomponována i skladba Cantus Arcticus z roku 1972, někdy také nazývaná podle skladatelova vyjádření jako Koncert pro ptačí zpěv a orchestr. Skladba byla komponována na objednávku Univerzity v Oulu jako hudba pro slavnostní akt udělování doktorských titulů. Podle tradice měl Rautavaara zkomponovat slavnostní kantátu, ale rozhodl se pro tento neobvyklý ptačí koncert, který je oslavou finské přírody a krajiny. Nahrávky ptačího zpěvu sbíral Rautavaara v okolí Oulu, dále v blízkosti severního polárního kruhu a v bažinách blízko obce Liminka, které jsou známým místem výskytu rozmanitých ptačích druhů. Cantus Arcticus má tři části s rozdílným druhem ptačího zpěvu v každé z nich. První část s názvem Suo (Bažina) začíná flétnovým sólem. Postupně se přidává ptačí zpěv a další dechové nástroje, nakonec smyčce. V závěru části zazní reminiscence flétnového sóla, tentokrát v klarinetu. Přes samostatný ptačí zpěv se skladba překlene do další části s názvem Melankolia (Melancholie), která je charakteristická dlouhými melodickými oblouky smyčců a zpěvem skřivana ouškatého. Závěrečná část Joutsenet muuttavat (Stěhovavé labutě) začíná chaotickým zvukem vydávaným skupinou labutí, posléze se rozvine nejkomplexnější zvuk orchestru celé skladby. Skladatel stručně charakterizoval závěrečnou část takto: „Představoval jsem si, jak labutě letí přímo k zářícímu slunci.“ Rautavaarovi se mistrně podařilo propojit zpěv ptáků s orchestrem v přirozeně znějící celek a vytvořit tak atmosféru čisté severské krajiny, kterou je možné jen v tichosti obdivovat. 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na