Neúprosné síto historie odsunulo (nejen) Psohlavce na okraj repertoáru
Poslední vlna uvádění Psohlavců spadá do 80. let minulého století, kdy je uvedly operní soubory pražského Národního divadla, budějovického Jihočeského divadla a opavské Slezské opery. V kontextu české opery formované takovými osobnostmi, jakými jsou Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, ale i Bohuslav Martinů, je pro další skladatele naší mimořádně bohaté operní historie obtížné podnítit a udržet v takto silné konkurenci zájem publika a (hlavně) dramaturgů o jejich díla. To se netýká pouze Karla Kovařovice, ale celé generace skladatelů – Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila a dalších z těchto období.
Karel Kovařovic patří k výrazným osobnostem české opery hlavně díky svému působení v čele opery Národního divadla. Skladatelsky svým ukotvením v pozdním romantismu s národním akcentem tak mimořádnou a novátorskou osobností není – navíc v době stylového zlomu, kdy na přelomu tisíciletí doznívá romantismus Verdiho a Wagnera a vedle pucciniovského verismu se prosazuje Debussyho impresionismus, Straussův expresionismus nebo Janáčkův osobitý dramatický styl. Kovařovicovi ovšem nelze upřít suverénní ovládnutí operního skladatelského řemesla co do zručnosti instrumentace a hudebního vyjádření dramatických situací s volným využitím principu wagnerovských příznačných motivů jako nosných témat. Potud byl velký úspěch Psohlavců pochopitelný jak při premiéře v Národním divadle v roce 1898, tak při jejich setrvalé přítomnosti na repertoáru našich divadel až do 80. let minulého století.
Dnes jde spíše o „raritu“, která ovšem stojí za připomenutí a v rámci péče o český operní odkaz má své místo – zejména právě na Plzeňsku, kde je chodské téma Psohlavců součástí jeho historie.
Pokus o nový pohled na starý konflikt zůstal jen u proklamací
Psohlavci podle románu Aloise Jiráska patří k operám s explicitním ukotvením v historii, jakkoli jsou idealizované jako symbol národní emancipace. Martin Otava zůstal v režijním i výtvarném výkladu opery tak trochu v půli cesty – rozkročen mezi dobou, v níž se příběh Jana Sladkého Koziny a střetu Chodů s Lamingerem, pánem na zboží chodském, odehrává, a současností.
Kostýmy Andrey Pavlovičové zůstávají věrné chodským krojům a panské módě 90. let 17. století, s výjimkou kostýmu Lamingerovy manželky Kateřiny, jako by byl převzatý z extravagantního dnešního přehlídkového mola. Historicky autentická je i Lamingerova podoba podle dobových vyobrazení s dlouhými kudrnatými ryšavými vlasy. Scéna oproti tomu odpovídá současnosti barevně výrazným light designem, sklopnými zrcadlovými panely nad jevištěm, které rozostřeně odrážejí dění pod nimi, a použitím projekcí na velkoplošné obrazovky s historickými rytinami nebo přírodními motivy navozujícími atmosféru jednotlivých situací (podobně jako svítící stolička, ze které se použitím v dalších inscenacích stává Otavův výtvarný „podpis“).
Takové řešení však nepřispělo k naplnění Otavova záměru vyložit Psohlavce nikoli jako „heroický mýtus s jednoduchým rozdělením na dobré a zlé, ale jako tragický střet dvou pravd“. Třebaže postavy Chodů nejsou vysloveně pateticky idealizované, premiéra vyzněla jako jiráskovské historické drama: na jedné straně zvůle, arogance a bezohlednost jednoznačně záporných postav Lamingera, prezidenta apelačního soudu a dalších představitelů vrchnosti, a na straně druhé Kozina jako hrdina, který spolu s ostatními Chody vystupuje jako zastánce spravedlnosti, kolektivní cti a morálního odhodlání – jakkoli se k odvaze vzepřít se panstvu odhodlává postupně.
Inscenace má oporu v hudebním nastudování a v obsazení
Jiří Štrunc s orchestrem plzeňské opery ovšem naplnil přednosti Kovařovicovy hudby, zejména co se týká scén vypjatě dramatických a masových – také díky velmi dobrému výkonu početného sboru posílenému o externisty. Kontrasty a plastičnost partitury ovšem částečně oslabily rozsáhlé škrty. Téměř tři hodiny čisté hudby plzeňští inscenátoři zredukovali zhruba o třetinu na dvě hodiny. Pro srovnání: nahrávka Českého rozhlasu v Praze z roku 1961 pod vedením Františka Dyka s Beno Blachutem a Zdeňkem Otavou trvá 172 minut (vydal Supraphon v roce 1998). Nejcitelněji se to dotklo lyrických pasáží, stylového napodobení francouzské hudby z doby Ludvíka XIV. a především stylizované chodské lidové hudby, zejména ve scéně masopustu s průvodem voraček. Milé ovšem bylo vystoupení autentické chodské lidové dudácké kapely před premiérou i o přestávce, při kterém se rozdávaly i vynikající chodské koláče.
Titulní role Koziny byla při premiéře svěřena Richardu Samkovi, který má pro tuto velkou, až patetickou mladodramatickou roli pěvecké předpoklady díky vyrovnanosti a plné barevnosti svého tenoru s hutnými výškami i širokou škálou dynamiky. Postihl Kozinu nejen jako pevného a zásadového hrdinu, idealizovaný symbol morálně jednoznačné autority, ale také jako člověka, který k otevřenému odporu teprve postupně dozrává.
Kovařovic své Psohlavce rozvrhl do vysokého počtu osmnácti rolí, často opravdu jen epizodních. Výraznou postavou je ovšem Kozinův protihráč Laminger. Barytonista Pavel Klečka akcentoval jeho nadřazenost a velkopanskou přezíravost vůči vzdorným Chodům. Ta zvlášť vynikla v kontrastu s dojemnou scénou Kozinova loučení s manželkou, matkou a dětmi před popravou. Méně výrazně prošel inscenací Jan Kukal v další větší roli mladistvě energického dudáka Jiskry, s nímž Kozina sdílí své pochybnosti i odhodlání za cenu vlastního života hájit práva Chodů proti Lamingerovi. Naopak i v relativně malé roli Jiskrovy ženy svým jasným sopránem zazářila Marie Šimůnková.
Plzeňské nastudování Psohlavců po tolika letech je bezesporu záslužné. Nicméně je zřejmé, že tato Kovařovicova opera zůstane v českém repertoáru jako titul, který má smysl připomínat v kontextu širšího pohledu na českou operní tradici a chodského regionální zakotvení. Tím ale nevylučuji možnost vyhraněného režijního výkladu, který najde propojení tohoto historického příběhu s dnes aktuálními tématy – jak se to podařilo nedávno například Davidovi Pountneymu v brněnské inscenaci Smetanova Dalibora.
Karel Kovařovic: Psohlavci
Premiéra 18. dubna 2026
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, Velké divadlo
Inscenační tým
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie a scéna: Martin Otava
Technická realizace: Michal Lieberzeit
Kostýmy: Andrea Pavlovičová
Choreografie: Jiří Pokorný, Richard Ševčík
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistři: Ondřej Kunovský, Anna-Marie Lahodová, Jakub Zicha
Účinkující (obsazení premiéry vyznačeno tučným písmem)
Jan Sladký Kozina: Richard Samek / Martin Šrejma
Hančí, jeho žena: Lucie Hájková / Ivana Veberová
Stará Kozinová, jeho matka: Jana Foff Tetourová / Ivana Šaková
Maximilián Laminger z Albenreuthu: Martin Bárta / Pavel Klečka
Kateřina, jeho žena: Kateřina Hebelková / Jana Piorecká
Jiskra Řehůřek, dudák: Jiří Hájek / Jan Kukal
Dorla, jeho žena: Radka Sehnoutková / Marie Šimůnková
Václav ze Šternberka, prezident apelačního soudu: Michael Kubečka / Josef Škarka
Koš, Lamingerův správce a Soudní sluha: Andrij Charlamov / Martin Matoušek
Matěj Přibek, sedlák z Oujezda: Josef Kovačič / Jiří Sulženko
Adam Ecl, zvaný Čtverák z Klenče: Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek
Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, Kozinův strýc: Plamen Prokopiev
Jiří Syka, rychtář z Oujezda: Šimon Vanžura
Jakub Brychta, rychtář z Postřekova: Roman Dušek
Jiří Peč, rychtář z Chodova: Rostislav Florian
Němec, rychtář z Klenče: David Cizner / Martin Švimberský
Ženský hlas: Andrea Frídová / Radka Sehnoutková
Sluha Lamingerův, žalářník: Vojtěch Jansa
Lamingerova matka: Jarmila Hruškociová / Barbora Srbová
Kozinovy děti: Evelína Kronusová / Adina Lieberzeit, Jakub Kopačka / Vít Prokop
Sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT, Storm Ballet, statisté
