Giovanni zůstal hybatelem dění i v kostelním šeru
Škála výkladů, jak uchopit a vyložit Mozartovu „operu oper“ o archetypu nenapravitelného svůdce žen, je velmi široká a klene se od charismatického seladona po zdrogovanou trosku. Také olomoučtí inscenátoři se pokusili vklínit, vtěsnat, naroubovat do Mozartova Dona Giovanniho na libreto Lorenza da Ponteho své vlastní výklady charakterů a situací.
Inscenační tým režiséra Vladimíra Johna s dramaturgem Danielem Jägerem, scénografem Petrem Vítkem, kostýmní výtvarnicí Magdalenou Černou a light designérem Martinem Krupou zasadil Mozartova Dona Giovanniho do prostoru kostela, což je pro tuto operu až provokativní volba. Osmicípou hvězdicovou rosetu nad hlavním vchodem v druhém dějství vystřídala replika obrazu Mrtvý toreador Édouarda Maneta. A sada pojízdných lavic přes svou těžkopádnost dodávala inscenaci prostorovou dynamiku. Prostor kostela otevíral výtvarnou inspiraci šerosvitem s hrou světel, stínů a temnoty, typickým pro renesanční a barokní malířství, například pro Caravaggia nebo Rembrandta. Významově se k Donu Giovannimu i olomouckému pojetí šerosvit hodil tím, že znejišťoval hranice morálky. Jenže divadlo není obraz a v téměř neustálém šeru a mlze se při premiéře řada akcí ztrácela.
Inscenátoři avizovali, že se chtějí zaměřit spíše na psychologii ostatních postav a jejich morální dilemata. I v jejich koncepci Don Giovanni zůstal hybatelem dění, klíčovou postavou, vůči níž se ostatní vymezují. V tom se režisér Vladimír John neodklonil od nejběžnějšího pojetí, pro které je mladý barytonista Daniel Kfelíř typově, pěvecky i herecky ideálním představitelem. Jeho Don Giovanni je navenek přitažlivý, energický a sebevědomý muž. Za jeho svůdným zevnějškem se však čím dál zřetelněji odhaluje bezohledný sobec, kterého zajímá jen vlastní prospěch, hédonik, který naplno užívá života a s požitkářským zalíbením přihlíží promiskuitním erotickým orgiím, které pořádá ve víru masek a ženských sukní s efektně podsvícenými krinolínami. Své mužství staví na odiv i v upnutých kalhotách – než se při závěrečné hostině ukáže, že falickým atributem je ve skutečnosti chorizo, které Leporello vytáhne z Giovanniho rozkroku ke konzumaci.
Přepsané osudy bez závěrečné morality
Ostatní postavy se od zažitých představ výrazně odlišují. Donna Anna tu není žádná chudinka násilně svedená neznámým mužem ani trpitelka, která naříká nad vraždou svého otce. V přesvědčivém hereckém podání Barbory Perné je to další žena, která po Donu Giovannim vášnivě touží a bouřlivě si s ním užívá, dokonce mezi lavicemi v kostele. A dobře ví, kdo je vrah. Vůči okolí ovšem vystupuje jako pokrytecká mrcha, když předstírá ublíženecké trpitelství. Přetvářku Donny Anny se dlouho snaží tolerovat její snoubenec Don Ottavio, který ji přistihl při sexu s Giovannim. V olomoucké inscenaci to není Donna Anna, která v árii Non mi dir, bell’idol mio odmítá Ottaviovo nařčení z krutosti a žádá o roční odklad svatby, ale Don Ottavio Ramana Hasymaua, který se rozhodne vztah ukončit a rázným gestem si od ní vyžádá zpět snubní prsten.
Komtur, u Mozarta Annin otec / padre, je v olomoucké inscenaci v podání Jiřího Přibyla důstojný kardinál v šarlatové sutaně (v italštině se slovo padre používá i pro kněze), kterému se Anna zpovídá a který oddává Zerlinu s Masettem. Tito dva se přes peripetie Masettova opilství (Martin Štolba) a Zerlininých (Anna Moriová) milostných hrátek s Giovannim na konci radují ze Zerlinina těhotenství a společně se těší na miminko.
Neobvyklý je také vztah Leporella (Miloš Horák) k Donu Giovannimu: nejde tu o poměr sluhy k pánovi, ale o Leporellovu bouřlivou závislost hnanou živelnou erotickou touhou po Giovannim. Leporellovo přání, aby Giovanni zanechal žen, tak dostává jiný kontext. A nakonec to není Komtur, kdo ztrestá Giovanniho, protože v Olomouci kardinál s dlouhatánskou vlečkou a dýmající kadidelnicí z hostiny vznešeně odkráčí a Giovannimu zasadí smrtící ránu nožem Leporello.
V Olomouci přidali další mrtvolu – Elvíru (Radoslava Müller). I když kulhá a při chůzi se musí opírat o hůlku, lze dovodit, že při svém sexuálním apetitu Giovanni nepohrdl ani takto handicapovanou ženou. Když jí na hostině Giovanni fanfarónsky hůlku podrazí, sice namíří pistoli na něj, ale nakonec obrátí zbraň proti sobě.
Takto upraveným osudům postav v Olomouci přizpůsobili i vyústění Mozartovy opery, která se zde hraje bez závěrečného moralizujícího epilogu po Giovanniho smrti. U Mozarta přeživší postavy by v něm komentovaly Giovanniho konec i své budoucí plány zcela jinak, než jak je pointovali olomoučtí inscenátoři.
Nesourodá tempa a sólisté pod tlakem
Hudební nastudování si pro sebe ponechal šéfdirigent Moravského divadla Olomouc Petr Šumník. Vzhledem k obsazení sólistů byla adekvátně zvolena pražská verze (s oním škrtem závěrečného ansámblu). Jakkoli Petra Šumníka znám jako zkušeného dirigenta s citem pro divadlo, jeho přístup k Donu Giovannimu mě tentokrát nepřesvědčil. I když se i u nás snaží stálé operní soubory aplikovat při uvádění Mozartových oper historicky poučenou interpretaci, lze akceptovat, že operní soubor olomouckého typu, který musí obsáhnout celou šíři repertoáru nejen operního, ale i operetního a muzikálového, rezignuje na tuto ambici a cembalo nahrazuje elektrickými klávesami. Nicméně i v tomto případě by hudební nastudování mělo mít jasnou koncepci se sjednoceným principem ornamentiky a provedení by se mělo vyvarovat kazů zejména v matné hře smyčců. Petr Šumník však připustil, že jednotliví sólisté mohli používat ozdoby podle svého, což vedlo k nesourodosti. Roztříštěně vyzněla také tempa. Na jednu stranu Šumník sólisty zejména v ansámblech hnal tak přehnaně rychle, že sotva stíhali. Jindy tempa zpomalil natolik, že hudebně inscenace ztrácela tah a třeba z šampaňské árie se vytratil její efekt s „výbuchem“ Giovanniho rozkošnictví.
Za této situace všichni sólisté zaslouží uznání, protože pro ně musela být inscenace náročná. Nejen kvůli dirigentovým tempům, ale i proto, že v tak intenzivně rozehrané inscenaci museli přesvědčit, že si myslí něco jiného, než zpívají, aby naplnili režijní koncepci s tak odlišně pojatými charaktery a situacemi. Přesvědčivý v tom byl Miloš Horák jako Leporello, jehož hutný bas vhodně kontrastoval s Giovanniho barytonem. Pro Radoslavu Müller byla po Tosce, Abigail nebo Jenůfě Dona Elvíra další rolí, ve které mohla uplatnit svůj pevný, barevný soprán. Suverénní Zerlinou byla Anna Moriová a Martin Štolba vedle ní zužitkoval jako Masetto své muzikálové zkušenosti. Jiří Přibyl dodal kardinálovi důstojnost i svým hutným basem. Barbora Perná zvládla Donnu Annu hlavně herecky, dramatické koloratury této role jsou po plejádě různorodých rolí, které tak suverénně zvládá, na hranici jejích současných možností. A Raman Hasymau se k lehkosti koloratur Dona Ottavia a intonační přesnosti v pražské verzi s árií Il mio tesoro intanto zatím teprve blíží.
Olomoucký Don Giovanni se odehrává v kostele, ale svatosti je v něm pramálo. Inscenace v režii Vladimíra Johna nad legendou nenapravitelného svůdce přepisuje motivace téměř všech postav ve světě, v němž se rozpadají morální jistoty. Chrámový prostor, erotická posedlost, temná hra sexuální závislosti, pokrytectví i obrácené vztahy viny a trestu směřují k ambicióznímu výkladu, který však při premiéře narážel na limity vizuálního šera, a hlavně na nesourodé hudební nastudování Petra Šumníka.
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Premiéra 8. května 2026, 19:00 hodin
Moravské divadlo Olomouc
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Petr Šumník
Asistent dirigenta: Jáchym Svoboda
Režie: Vladimír John
Asistent režie: Isabelle Arce
Dramaturgie: Daniel Jäger
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Magdalena Černá
Light design: Martin Krupa
Sbormistr: Michael Dvořák
Hudební příprava: Milada Jedličková a Lucie Kaucká
Titulky: Marie Kronbergerová
Inspicient: Martin Hanák
Nápověda: Bára Erben
Účinkující (obsazení premiéry vyznačeno tučně):
Don Giovanni – Daniel Kfelíř / Ihor Maryshkin
Donna Anna – Helena Beránková / Barbora Perná
Don Ottavio – Raman Hasymau / Martin Javorský
Komtur – Oto Nouzovský / Jiří Přibyl
Donna Elvíra – Radoslava Müller / Elena Prášilová Gazdíková
Leporello – Miloš Horák / Boris Prýgl
Zerlina – Zuzana Badárová / Anna Moriová / Kateřina Popová
Masetto – Martin Štolba / Denis Zjatik
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc
