Operní panorama Heleny Havlíkové (63)
Týden od 20. do 26. února 2012
– Z brněnského „mysteria o lásce, prohře a spasení“ zůstala jen prohra
– Ernani z MET jako oslnivý pěvecký koncert v honosných kostýmech i výpravě
– Kdo (si) hraje, nezlobí – studentská Porgy a Bess
– Dvacáté výročí cen Alfréda Radoka tentokrát bez opery
– Bylo nebylo – román o Klementině Kalašové
– Inspirace na dny příští
***
Z brněnského „mysteria o lásce, prohře a spasení“ zůstala jen prohra
Dvořákova Rusalka je podle rozsáhlé mezinárodní databáze Operabase v posledních pěti sezónách ve světě nejčastěji uváděnou českou operou (na 56.místě, následována Její pastorkyní na 61. a Prodanou nevěstou na 65. pozici). Často se pohoršujeme nad tím, jak „nemilosrdně“ s Rusalkou zacházejí zejména v německých divadlech a kritizujeme sebemenší zaváhání zahraničních pěvců ve výslovnosti, především onoho pověstného „ř“. Umíme ale u nás doma světu předvést, jak s tímto skvostem zacházet?
Brněnská opera si po roce 1989 přisvojila přívlastek „národní“, aby podtrhla právě tento svůj význam. V jejím novém nastudování Rusalky při páteční premiéře 24. února v Janáčkově divadle přes všechny proklamace o „úhelném dramatickém opusu české identity“ zůstalo toto marketingové logo notně vyprázdněné.
Přes všechny mezinárodní zkušenosti dirigenta Jaroslava Kyzlinka právě s Rusalkou (Athény, Bonn, Tokio) se jeho hudební pojetí vzpírá romantické citovosti Dvořákovy hudby zejména absencí jemných detailů agogiky, která dává frázím Dvořákovy hudby „dýchat“ s emocionální hloubkou. Orchestr zněl ploše a vzhledem k často velmi pomalým tempům se přes řadu škrtů (včetně druhého výstupu Kuchtíka a Hajného ve třetím dějství v lese u Ježibaby) premiéra nekonečně vlekla. Navíc množstvím zaváhání žesťů, chronickými intonačními nepřesnostmi dřevěné sekce a nesouhrou smyčců byl premiérový výkon orchestru až neslučitelný s označením brněnského divadla jako „národního“. 
Vladimír Morávek cítil nutnost zvěčnit svůj otisk hned za Dvořáka a Kvapila tak neodbytně, že brněnské nastudování dokonce nese podtitul Scénická báseň Vladimíra Morávka. Anoncovanou českou krajinu v pojetí jeho a scénografa Daniela Dvořáka s kostýmní výtvarnicí Sylvou Zimulou Hanákovou zabydlela jakási dobrotivá parafráze bílého Gandalfa z Pána prstenu ve stříbřitě lesklém hávu s jarmulkou a neónovou holí, kterou mu k jeho překvapení sebere jedna ze ztrojených Ježibab. Na zámku si navlékne ornát a stane se oddávajícím knězem Prince a Rusalky. Jiří Sulženko alespoň dodal takovému Vodníkovi sytě znějící bas. Ve stereotypní pohybové sekvenci bez ohledu na tempo Dvořákovy hudby po jevišti procházejí během celé opery bílí a černí polonazí kentauři (podobně jako v Morávkově inscenaci Jiráskovy Lucerny v Národním divadle) a člověko-koníci nebo se tu v křečích svíjí jakýsi potrhlý fakír. Do „oficiálního“ prostoru aktuálního Rusalčího příběhu se za neviditelnou stěnou pokoušejí dostat bludičky, které zřejmě už v minulosti propadly tomuto údělu. Tento „postmoderní“ mix znaků dále rozmnožují krojačky s obřími balónovými rukávy a čepci s holubičkami, které si ovšem na zámeckou svatbu další části kroje pořídily z honosného černo-stříbřitého brokátu, snad aby se připodobnily ostatním dámám ve velké večerní a popřely tak své národní ukotvení. Zvětšené repliky realistických kulis dětského loutkového divadla, makety barokních soch Ctností i Neřestí Matyáše Brauna a hořícího zámku střídaly projekce vody na zadní horizont, rudé neónové tyče v příbytku sebejisté Ježibaby, tedy ztrojených Ježibab, které za sebou vláčí zadek černé laně na kolečkách a prohazují si repliky s podobně ztrojenými eroticky vyzývavými Cizími kněžnami s rudými nehty v okázalých červených šatech. Mezzosoprány Heleny Zubanovich a Ivety Jiříkové jako hlavních představitelek Ježibaby a Cizí kněžny však neměly pro tyto role propojené hlasové rejstříky a dostatečnou dechovou oporu pro linie frází. Naopak dramatickým hutným tenorem vládl Peter Berger jako Princ, spíše ale jen jako toporný objekt manipulace svým okolím.
Nedávno premiérovaná ústecká Rusalka stonala na chudobnost, tu brněnskou udolala sebestředná ješitnost inscenátorů, kteří semleli geniální dílo českého romantismu do jakéhosi globalizovaného mixu bez slibovaného tlukotu českého srdce, které nebije ani něžně, ani klidně, natož vroucně.
***
Ernani z MET jako oslnivý pěvecký koncert v honosných kostýmech i výpravě
Po nejmodernějších technologiích ve Wagnerově Soumraku bohů MET připomněla svůj typický inscenační styl osmdesátých let. Do série přímých přenosů zařadila Ernaniho Giuseppe Verdiho v nastudování z roku 1983 v režii a výpravě Pier-Luigiho Samaritaniho. Jeho tradicionalistické pojetí se scénou, kterou člení kamenná hradba doupěte banditů nebo velkolepá schodiště aragonských sídel i hrobky Karla Velikého v Cáchách roku 1519 doplňují přepychové a do nejmenších detailů vypracované repliky nádherných dobových kostýmů.
Dnešní divák, „ostřílený“ všemožnými režijními úlety, se musí rozhodnout, zda uvěří, že korpulentní sopranistka je skutečně natolik atraktivní mladou ženou Elvírou, že pro ni ztrácejí hlavu – nikoli však čest – nejen poněkud obtloustlý a neohrabaný bandita Ernani, ve skutečnosti ožebračený aragonský odpůrce španělské koruny. Nebo dokonce přímo vznešený španělský král Don Carlo, kterého okamžik korunovace za císaře Svaté říše dovede k velkorysému odpuštění spiklencům. A do třetice stařík de Silva, který neunese pohanu, že o jeho snoubenku soupeří další, a jemuž ani vetchost nezabrání, aby v závěru ve jménu cti dovedl až do konce svoji strašlivou pomstu a zničil štěstí své exsnoubenky, ke kterému se po sérii krajně nepravděpodobných dějových zvratů po třech a půl hodinách opera v závěru dopracuje. V jímavém finále se Ernani a Elvíra prokláli stejnou dýkou, z posledních sil se k sobě doplazí, jejich prsty se na chvíli spojí, ale Silva, který se nad nimi tyčí jako bůh pomsty, jim nedopřeje ani v minutě smrti alespoň toto spojení.
Koho však neodradilo takto pojaté téma cti a dnes obtížně pochopitelné závaznosti kodexu rytířské morálky, pro který dané slovo platí a je posvátným závazkem, mohl se při sobotním přímém přenosu pohroužit do honosného koncertu krásných hlasů, perfektně hrajícího orchestru pod taktovkou temperamentního Marca Armiliata, zvukových techniků a hudebního režiséra, případně zvukaře v místním kině. Míru jejich podílu na výsledném dojmu z Verdiho vzletných milostných i revolučně burcujících árií, mohutných sborů se v pražském kině Světozor dala odhadnout jen stěží. Inscenaci dominoval svým plným barevným a technicky suverénně zvládnutým barytonem i charismatem Dmitri Hvorostovsky v roli krále Dona Carla. Skvěle se uvedla vycházející hvězda MET Angela Meade jako Elvíra svěžího mladodramatického sopránu, kterou k pěvecké dokonalosti nejvyšší kategorie v budoucnosti mohou dovést ještě oblejší výšky. Byla rovněž dokladem, že pokud někdo umí zpívat, na BMI ani dnes kupodivu nezáleží, a že i plnoštíhlé primadoně může publikum ležet u nohou. 
Bard Ferruccio Furlanetto si jako de Silva i po více než třiceti letech působení v MET udržuje znělý hrdinský bas. Snad jen v případě Marcella Giordana ve vypjaté tenorové roli Ernaniho ani zvuková technika nedokázala zamaskovat zastřenost jeho hlasu, méně suverénní začátek a únavu v závěru. Hudební zážitek korunoval mohutný a skvěle sezpívaný sbor Metropolitní opery.
***
Kdo (si) hraje, nezlobí – studentská Porgy a Bess
Projekt spolupráce lipského Symfonického orchestru mladých hudební školy Johanna Sebastiana Bacha vedeného dirigentem Ron-Dirkem Entleutnerem, taktéž lipského mládežnického sboru Amici musicae a amerického sboru High School Pennsbury vznikl v roce 2006 na workshopu v New Yorku. Smetanova síň Obecního domu se ve čtvrtek 23. února stala prvním místem jejich společného vystoupení, po kterém bude ještě následovat koncert v Lipsku.
Je jistě dobře, že podobné iniciativy vznikají a získají podporu donátorů, kteří mu poskytnou finanční zázemí. A je nanejvýš chvályhodné, že se najdou nadšenci, kteří motivují mládež, aby se v dnešní době nejrůznějších lákadel, jak trávit volný čas, i frustrací a deziluzí, věnovala hudbě, jejíž ovládnutí vyžaduje značné úsilí a vytrvalost.
Volba koncertní verze Gershwinovy opery Porgy a Bess poskytla mladým hudebníkům příležitost propojit velký symfonický zvuk s jazzovými prvky a rozehrát kontrasty jednotlivých částí. A bylo zřejmé, jak mají oba černošští sólisté tento styl zcela přirozeně „v krvi“, zatímco jejich lipští kolegové se ho musí „naučit“. Je však otázka, zda 42. žalm Felixe Bendelssohna Bartholdyho Jako dychtí jelen po vodních tocích, zvolený pro první část večera, přece jen nebyl na hranici možností mladých lidí, kteří se hudbě nevěnují profesionálně. Jistě by se našla díla, která by možnostem i naturelu teenagerů odpovídala přiměřeněji.
***
Dvacáté výročí cen Alfréda Radoka tentokrát bez opery
V sobotu 25. února Nadační fond Cen Alfréda Radoka udělil již podvacáté výroční ceny v oblasti divadelní a dramatické tvorby za rok 2011. Jediná letošní operní nominace – inscenace opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti) v nastudování Národního divadla v Praze však nakonec cenu nedostala a inscenací roku se stal podle hlasování osmdesátky kritiků Claudelův Polední úděl v Divadle v Dlouhé. O dalších divadelních cenách za rok 2011 – cenách Thálie s kategoriemi ženského a mužského operního výkonu – se bude rozhodovat 24. března.
***
Bylo nebylo – román o Klementině Kalašové
Není právě obvyklé, že se v Operním panoramatu věnujeme recenzování románu, ale literatury na operní témata u nás vychází poskrovnu, natož pak beletristické. Jiří Bílý se rozhodl připomenout tímto způsobem životní osudy vynikající české mezzosopranistky Klementiny Kalašové (1850-1899). Bylo jí pouhých osmatřicet let, když zemřela v Brazílii na břišní tyfus.
Její pěvecký talent rozpoznal Bedřich Smetana. V pražském Prozatímním divadle a později v Národním však působila jen krátce: třebaže byla v té době už světově uznávanou mezzosopranistkou především italského repertoáru, zejména Verdiho oper, který se jejího umění vysoce cenil, v Praze dostávala jen málo příležitostí. Intriky kolegů, nepřízeň politického režimu tehdejšího Rakousko-Uherska i politická šikana ji vypudily z vlasti. Proslavila se svým zpěvem po celém světě a její život připomíná i osud o generaci mladší Emy Destinnové, jak v předmluvě zmiňuje nedávno zesnulý někdejší sólista Národního divadla Václav Zítek.
Dosáhnout v Čechách uměleckým mistrovstvím světového věhlasu přináší potíže – závist kolegů, především těch méně schopných, neshody s právě panujícím režimem, jeho restrikcemi a cenzurou. „Úspěch se v Čechách neodpouští,“ mohli bychom shrnout.
Jiří Bílý se pustil na velmi nejistý led pomezí mezi literaturou faktu a románem; 383 stran pro románovou formu, pro kterou se rozhodl, je mnoho. Bílý vyšel z ambiciózního pokusu zachytit na životních peripetiích talentované zpěvačky celé obrozenecké hnutí, generaci „Národního divadla“ i vykreslit portréty jejích aktérů: Palackého, Riegra, Nerudy, Smetany, Zeyera. Nebo atmosféru pražského „salonu“ panímámy Náprstkové. Bílého dialogy, pro které čerpal z dochované korespondence Kalašové, však šustí papírem, jsou pronášeny vznešeně patetickou češtinou a je otázka, nakolik odpovídají tehdejší realitě.
Bílý se dívá na svět očima holčičky, dospívající dívky i ženy – to je nesnadné, asi by byl překvapen, jak odlišně vidí svět ženy. Bílý na peripetiích putování Klementýnky světem vnáší do děje i Verdiho, Rubinsteina a další umělce – problém je, že se jim snaží, stejně jako Klementině, „nahlížet do hlavy“ a jejich myšlenky „moderovat“ podle svých představ.
Knížka místy připomíná Cimrmanovo České nebe, které je ale mnohem vtipnější. Přínosem je ale bezesporu připomenutí zapomenuté české pěvkyně a poměrů v opeře druhé půle 19. století. Zájemce o (českou) operu a její historii může podnítit k dalšímu hledání informací.
***
Inspirace na dny příští
Igor Stravinskij: Život prostopášníka. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Igor Vejsada. Rom Rakewell – Jaroslav Březina / Jorge Garza, Anne Trulove – Jana Šrejma Kačírková / Nicola Proksch, Nick Shadow – Ulf Paulsen / Jimmy Holliday. Národní divadlo moravskoslezské. Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra čtvrtek 1. března 2012 18:30 hod.
Benjamin Britten: Gloriana. Dirigent Zbyněk Müller, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, choreografie Jan Kodet, světelný design Daniel Tesař. Královna Alžběta I. – Gun-Grit Barkmin, Robert Devereux, hrabě z Essexu – Norman Reinhardt. Národní divadlo v Praze, premiéra sobota 3. března 2012 19:00 hod.
Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Marco Armiliato. Aida, etiopská princezna (Violeta Urmana), Egyptský král (Jordan Bisch), Amneris, královská dcera (Stephanie Blythe), Radames, kapitán stráží (Marcelo Álvarez), Amonasro, etiopský král (Lado Ataneli), Ramfis, nejvyšší kněz (James Morris). Český rozhlas 3 – Vltava: přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku, sobota 3. března 2012 19:00 hod.
***
Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování, dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Choreograf: Ladislava Košíková
Sbormistr: Pavel Koňárek
Dramaturg: Patricie Částková
Videoprojekce: Tomáš Hrůza
Orchestr a sbor Janáčkovy opery v Brně
Balet Národního divadla v Brně
Premiéra 24.února 2012 Janáčkovo divadlo Brno
Rusalka – Pavla Vykopalová
Princ- Peter Berger
Vodník – Jiří Sulženko
Cizí kněžna – Iveta Jiříková
Ježibaba – Helena Zubanovich
Kuchtík – Martina Králíková
Hajný – Jiří Klecker
1. žínka – Tereza Merklová Kyzlinková
2. žínka – Jana Wallingerová
3. žínka – Radka Hudečková
Lovec – Petr Císař
www.ndbrno.cz
***
Giuseppe Verdi:
Ernani
Dirigent: Marco Armiliato
Režie a scéna: Pier Luigi Samaritani
Kostýmy: Peter J. Hall
Světla: Gil Wechsler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 18. listopadu 1983 Metropolitan Opera New York
Live Met in HD 25.2.2012
Ernani – Marcello Giordani
Elvira – Angela Meade
Don Carlo – Dmitri Hvorostovsky
Don Ruy Gomez de Silva – Ferruccio Furlanetto
Giovanna – Mary Ann McCormick
Don Riccardo – Adam Laurence Herskowitz
Jago – Jeremy Galyon
Jugendsinfonieorchester Leipzig, Pennsbury High Choir & Amici Musicae
Dirigent Ron Dirk Entleutner
Sbormistr James Moyer
Shawnette Sulker – soprán, Leon Williams – baryton
23.února.2012 Obecní dům v Praze
program:
Felix Mendelssohn Bartholdy: Žalm 42 „Jako dychtí jelen po vodních tocích“
George Gerschwin – Porgy and Bess (koncertní verze Robert Russell Bennett)
***
Jiří Bílý:
Klementýnka
Román ze života velké české umělkyně Klementýny Kalašové
Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, 383 s. ISBN 978-80-7418-101-6
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Rusalka: ND Brno
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
