Operní panorama Heleny Havlíkové (65)

Týden od 5. do 11. března 2012

 – Stále sugestivní Sommerova Vokální symfonie
 – Evangelizace (s) Luksem
 – Inspirace na dny příští
***

Stále sugestivní Sommerova Vokální symfonie Sedmý koncert orchestrálního cyklu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 7. a 8. března byl věnovaný Vladimíru Sommerovi (1921-1997), jednomu z čelných skladatelů poválečného padesátiletí, a jeho vrcholnému dílu – Vokální symfonii pro mezzosoprán, recitátora, sbor a orchestr. Třebaže ji Vladimír Sommer dokončil v roce 1958, premiéru se podařilo prosadit se značným zpožděním až v roce 1963, kdy se začínala otevírat možnost uvádět i jiná než režimu poplatná nadšenecky oslavná díla. A měla pod taktovkou Václava Neumanna se Symfonickým orchestrem FOK, sólistkou Věrou Soukupovou a recitátorem Otakarem Brouskem úspěch mimořádný. Vokální symfonie je sugestivním vyjádřením skladatelovy hluboké deziluze z vývoje poměrů. Vladimír Sommer, představitel generace, která se s nadějemi a spontánním nadšením připojila k přestavbě světa ve jménu komunistických ideálů (Sommer je mimo jiné. autorem Kantáty o Gottwaldovi a řady takzvaných masových písní), si koncempadesátých let plně uvědomil rozpory a zdrcující skutečnosti o praktikách vládnutí socialistického režimu, které se postupně vynořovaly na veřejnost.

Kompozičně i myšlenkově koncízní, hluboce pesimistické symfonické drama, je vystaveno na třech textových předlohách: V první větě je to básnická próza Franze Kafky V noci s apelem na nutnost bdělosti i za zdánlivě poklidného spánku. Druhá dramatická věta vyrůstá z fantaskního příběhu Raskolnikovova snu v páté kapitole Dostojevského románu Zločin a trest se scénou řádění rozběsněného davu. Vokální symfonii uzavírá třetí věta s básní Cesara Pavese Přijde smrt a bude mít tvé oči s meditací nad údělem lidského života a neodvratností smrti.

Uvádění Vokální symfonie Vladimíra Sommera Symfonickým orchestrem hl.m. Prahy má mnohaletou tradici, kterou zahájila nejen premiéra, ale opakované nastudování v šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech nejen s Václavem Neumannem, jemuž byla věnována a který ji považoval za jednu z nejlepších poválečných skladeb a plnou vahou své osobnosti ji prosazoval a prosadil, ale i dalšími dirigenty – Karlem Ančerlem nebo Jiřím Bělohlávkem. Orchestr pod vedením Petra Altrichtera při druhém provedení 8. března vystavěl přesvědčivě architekturu této Sommerovy tísnivě skličující hudební meditace i vzdoru. Plasticky vyznělo vedení hlasů v kontrapunkticky vedených částech, poryvy gradace stoupaly do energicky hutného orchestrálního pléna s exponovanou žesťovou sekcí. O to působivější pak byly kontrasty zklidněných ploch až po závěrečné ztišené doznívání vzdalujících se úderů tympánů.

Ve druhé větě Raskolnikovova bizarního snu naplnila interpretace požadavek dramatického vrcholu díla s gradací při opileckém běsnění mužiků a s vyústěním do mučivě žalostné otázky: „Proč koníčka ubili?“. V této části vstupuje do Vokální symfonie sbor jako „spoluviník“ i komentátor tohoto drsného a groteskního dění.  Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka umocňoval bizarní tragiku fanatického ubití ubohé hubené kobylky, která nemůže utáhnout těžce naložený vůz pijáckou cháskou. Jakkoli je třeba ocenit, že se Jan Kačer ujal skutečně až na poslední chvíli za původně ohlášeného herce Jiřího Suchého z Tábora ve 2. větě klíčové role recitátora. Na výrazově propracovanější projevy svých předchůdců, především Otakara Brouska se mu však navázat nepodařilo. Otázkou je také použití amplifikace, která příliš vyčleňovala takto uměle dozvučený hlas. Paradoxně přes svou nepřirozenou hlasitost oslabovala účinek, pro který by bez této technické berličky herec musel vystupňovat svůj projev nad orchestrem hrajícím ve fortissimu. Navíc tato amplifikace nebyla technicky bezvadná a reproduktory rušivě bručely.Ve třetí závěrečné větě s chmurným obrazem smrti i se záblesky vyrovnanosti a klidu se bohužel nejzřetelněji projevila slabina provedení  – obsazení mezzosopránového partu Dagmar Peckovou. Má s Vokální symfonií zkušenosti z dřívějška; tentokrát se sice snažila až násilně zbarvit hluboko posazené části temnou ponurostí, ale ve vyšších polohách se její hlas lámal a ztrácel pevnost i objem pro požadovaný exaltovaný dramatický výraz. Její deklamace byla navíc málo srozumitelná, což je pro celkové vyznění Sommerovy Vokální symfonie podstatné.

Uvedení Vokální symfonie Pražskými symfoniky po téměř padesáti letech od premiéry se sice nezařadí k těm vzorovým či „památným“, záslužně však připomnělo nezpochybnitelné skladatelské umění Vladimíra Sommera a stále aktuální poselství tohoto díla, což plně zaplněná Smetanova síň Obecního domu ocenila bouřlivým potleskem.***

Evangelizace (s) Luksem

V sobotu 10. března se v Českém muzeu hudby v Praze uskutečnila v rámci projektu Hudební most Praha – Drážďany novodobá premiéra oratoria La Passione di Gesù Cristo (Pašije Ježíše Krista) pozdně barokního skladatele Josepha Schustera (1748-1812) na libreto Pietra Metastasia (1698-1782).

Schusterův původ, jeho působení i tvorba korespondují s tímto zaměřením, mapujícím rodové i umělecké vazby hudebníků pocházejících z Čech a Saska nebo v tomto teritoriu působících.

Pašijové hry, zobrazující utrpení Ježíše na kříži, vznikly patrně už ve 13. století a zvýrazňovaly liturgické obřady Svatého týdne; tématu se věnoval nespočet umělců. Spojení oratoria s pašijemi má svou historickou logiku i zdůvodnění – „radostnou zprávu“ Nového zákona lze šířit všemi dostupnými uměleckými prostředky a „abbé“ Metastasio v libretu k La Passione di Gesù Cristo vytvořil dramatický text plný typicky barokních metafor, který tuto zvěst jako příslib nese dodnes. Konfrontuje čtyři postavy, které byly přímými svědky Kristova utrpení, kdy byl Ježíš po Jidášově zradě dopaden, odsouzen a ukřižován. Zachycuje je ve velmi složitém období, kdy jsou zkoušeny jejich charaktery – jejich víra ve znovuzrození Krista a život věčný.

Svatý Josef Arimatejský byl bohatý Žid a s Kristem tajně sympatizoval – byl mu svěřen pohár z poslední večeře Páně a také Krista pohřbil do skalního hrobu. S touto postavou se pojí legendy o svatém grálu. Ztvárnil ho Eric Stoklassa, mladý německý tenorista, navíc rodák z Drážďan, který se do povědomí operní veřejnosti dostal hlavně rolí Aljeji v Janáčkově opeře Z mrtvého domu, kterou pro vídeňský festival v roce 2007 nastudovali dirigent Pierre Boulez a režisér Patrice Chereau.

Svatý Jan je evangelista, apoštol, který o Kristových posledních dnech přinesl zprávu svědka, který je přesvědčen o Kristově božství. Roli zpíval tenorista Sebastian Monti, který se narodil v Londýně francouzským rodičům. Můžeme ho slyšet v Berlíně v Bachových Janových pašijích nebo Gluckově Orfeovi.

 Svatý Petr, v podání absolventa JAMU Václava Čížka, další z apoštolů, se sice stane zakladatelem církve a po Kristově nanebevstoupení její hlavou a Ježíšovým zástupcem na zemi, děj ho ale zastihuje v situaci, kdy svého Pána ze strachu zapřel, jak mu Kristus předpověděl (Mt, 26/34). Právě téma tohoto osobního selhání a vyrovnávání se se svou slabostí je jedním z nejsilnějších motivů oratoria.

Sopránovou roli Marie Magdaleny vytvořila pražská rodačka Dora Pavlíková, která získala základy hudebního vzdělání v Bambini di Praga a pak si studium zpěvu doplnila v Německu. Tato „napravená hříšnice“, která provázela Krista na jeho poslední cestě, je další postavou opředenou legendami, včetně svatého grálu. Při původní premiéře v Drážďanech tuto roli ještě zpíval kastrát, ale Schuster ji psal pro soprán.

Z Schusterova zhudebnění pašijí, poprvé uvedených v Drážďanech v roce 1778 (o dva roky později komponuje Mozart pro Mnichov Idomenea), je zřejmá zběhlost tehdy třicetiletého skladatele ve stylu opery seria (v Itálii se ovšem prosadil i v žánru opery buffa), jeho vytříbené umění aplikace hudebně rétorických figur, pro barokní styl charakteristických, při nápadité hudební „ilustraci“ – zvukomalbě bouře, hromů, vln –  i „dušemalbě“ afektů lítosti, nářku, zlosti, hněvu až zuřivosti, strachu, ale i úzkosti, soucitu, oddanosti, pokory, touhy, naděje, radosti a lásky. Přípravy a uvedení oratoria se ujal dirigent Václav Luks, který se poučené interpretaci staré hudby věnuje dlouhodobě a systematicky. Jeho orchestr Collegium 1704 i sbor Collegium Vocale 1704 jsou nejen citlivě sehraní a sezpívaní, ale vyzařují mladistvou energii, zaujetí a radost ze hry. Výborné bylo i obsazení sólových partů: hlasy čtveřice sólistů zběhlých v interpretaci barokní hudby včetně koloratur (zde však užitých oproti opeře seria výrazně střídměji) se v akustice dvorany Českého muzea hudby nádherně nesly. Vyzvedněme Václava Čížka jako svatého Petra, který tuto psychologicky komplikovanou roli podal s bohatou škálou výrazových odstínů (a jen snad zbytečně riskoval při nejvyšších tónech kadence závěrečné árie).

Češi jsou podle mediálních průzkumů prý nejvíce ateistickým národem, když ne na světě, tak alespoň v Evropě. Kdo měl to štěstí, že se na vyprodané oratorium do Českého muzea hudby dostal, mohl na vlastní kůži zažít duchovní povznesení, které se mediálním průzkumům vzpírá – Schusterovo oratorium se vztahuje k základům, na nichž stojí evropská kultura; je skvělé, že i po staletích dokáže lidi takto intenzivně oslovit.

Schusterovo oratorium je o naději, že bloudící ovce opět získají svého pastýře. Tu naděje, že se tak stane předal bývalý kostel sv. Máří Magdalény jako poselství dál. „Muzeum“ je ústav, shromažďující a vystavující sbírky – v tomto smyslu České muzeum hudby pod Luksovým vedením jen neoprášilo muzeální exponát, ale prokázalo, že hudební odkaz minulých generací nejen žije, ale v dnešních souvislostech nabírá novou sílu, dech a naléhavost. Soubor se z Prahy vzápětí přesunul do Drážďan, kde uvedl Schusterovo oratorium hned následujícího večera v Annenkirche (kostele kurfiřtky Anny). Toto uvedení bude německý rozhlas MDR Figaro vysílat 25. března v 19:30.

***

Inspirace na dny příští

Jules Massenet: Máří Magdalena, duchovní drama o třech dějstvích a čtyřech dílech pro soprán, mezzosoprán, tenor, bas a orchestr. SOČR, dirigent Jiří Válek. Sólisté Eva Dřízgová, Barbora Polášková, Josef Zedník a Richard Haan. Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Záznam koncertu z Dvořákovy síně Rudolfina 5. března 2012 vysílá ČRo 3 – Vltava v úterý 13. března od 20 hod.

Jiří Janků, Petr Svojtka: Bedřich Smetana: The Greatest Hits. Komický muzikál pro činoherce. Osm a půl opery (a ještě něco navíc) za jednu cenu. Režie Petr Svojtka, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Kateřina Hájková, choreografie Martin Pacek. Městská divadla pražská – ABC. Premiéra sobota 17. března 2012 19:00 hod.

Modest Petrovič Musorgskij: Chovanština. Ivan Chovanskij (Anatoli Kotscherga), Andrej Chovanskij, jeho syn (Misha Didyk), Vasilij Golicyn (Vladimir Galouzine), Dosifej, vůdce sektářů (Ildar Abdrazakov), Bojar Šaklovityj (George Gagnidze), Marfa, sektářka (Olga Borodina), Zuzana, stará sektářka (Maria Gavrilova). Sbor a orchestr Metropolitní opery, dirigent Kirill Petrenko. Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku, Vltava sobota 19. března 2012 17:00 hod.

***

Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK
Dirigent:  Petr Altrichter
Dagmar Pecková (mezzosoprán)
Martin Kasík (klavír)
Jan Kačer (recitace)
Pražský filharmonický sbor
Sbormistr: Lukáš Vasilek
7. a 8. března 2012 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 8.3.2012)

program:
– Modest Petrovič Musorgskij: Noc na Lysé hoře
– Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37
– Vladimír Sommer: Vokální symfonie pro mezzosoprán, recitátora, sbor a orchestr

www.fok.cz

***

Joseph Schuster:
La Passione di Gesù Cristo
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Hudební most Praha – Drážďany
10. března 2012 České muzeum hudby Praha

Sv. Josef Arimatejský – Eric Stoklossa
Sv.Jan – Sébastian Monti
Sv.Petr – Václav Čížek
Marie Magdaléna – Dora Pavlíková

www.collegium1704.com

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto z koncertu FOK: Luděk Sojka