Operní panorama Heleny Havlíkové (68)

Týden od 26. března do 1. dubna 2012

 – Inovovaný Bendův Romeo v Disku
 – Blýskání na lepší časy v Pražské konzervatoři
 – Inspirace na dny příští
***

Inovovaný Bendův Romeo v Disku

Shodou okolností se minulý týden svými operními inscenacemi prezentovaly dvě pražské školy – Hudební akademie múzických umění a Pražská konzervatoř. HAMU uvedla v Disku singspiel Jiřího Antonína Bendy Romeo a Julie (v českém překladu Adolfa Weniga). Z dramaturgického hlediska to byla dobrá volba – pokud vím, po uvedení Pražkou konzervatoří v roce 1931 se u nás Bendův Romeo hrál v roce 1951 také na AMU a pak už jen v roce 1978 ho Václav Nosek nastudoval v brněnské Redutě.

Nejznámější tragédie věhlasného alžbětinského mistra divadla Williama Shakespeara inspirovala řadu skladatelů, včetně Jiřího Antonín Bendy, Charlese Gounoda nebo Vincenza Belliniho. Jiří Antonín Benda (1722-1795) ze slavné hudební rodiny Bendů, se do dějin světové hudby zapsal hlavně jako skladatel melodramů, nejznámější jsou Ariadna na Naxu nebo Medea. Romea a Julii zhudebnil Benda pro provedení v durynské Gotě v září 1776 ve formě tříaktového singspielu; v něm se také uplatňuje mluvené slovo, na rozdíl od melodramu se ale střídá s hudebními, zpěvními čísly. Benda uvážlivě volí zpěv, nebo mluvenou řeč tak, aby docílil co nesilnějšího výrazu – vycházel z toho, že některé emoce, často zcela protichůdné, kdy se zoufalství střídá s nadějí a naopak, lépe postihuje přirozená mluva a jiné zase zpěv. Ve své době byl způsob, jakým využíval rozmanitost prostředků, objevný a novátorský; to, jak charakterizuje děj a prožívání postav je jednoznačným dokladem jeho kompozičního mistrovství.

Benda s libretistou, německým básníkem Friedrichem Wilhelmem Gotterem ovšem zacházeli se Shakespearovou předlohou dosti volně. Z více než dvaceti postav Shakespearovy tragédie zůstaly v opeře pouhé čtyři zpívající: Romeo, tenor, Julie, lyrický soprán, její otec baryton a místo chůvy její přítelkyně Laura, subretní soprán. A otec Lorenzo, ten však pouze jako mluvená role. Nepočítáme-li pár taktů smutečního hosta a sbor. Děj Bendova singspielu začíná až uprostřed třetího dějství Shakespearova dramatu, kdy Julie, už po tajném sňatku s Romeem, uprostřed noci netrpělivě čeká na svého novomanžela. Protože rigidní forma opery seria neumožňovala vyjádřit tak protikladné emocionální proměny, zvolil Benda takové zhudebnění, které koresponduje s textem, sleduje každou emoci a staví vedle sebe recitativní, ariosní a baladické prvky. Tak například ve vstupní árii Julie, která netrpělivě čeká v ložnici na svého tajného novomanžela, Benda dokázal přesně zachytit emoční dvojpólovost mezi zoufalstvím, vnitřním zmatkem – a nadějí. Pro vyjádření Romeových emocí ve chvíli, kdy se Romeo po zabití Juliina bratrance Tybalta přichází rozloučit s Julií, zvolil Benda ustálenou hudební představu lodi na rozbouřeném moři s vlnobitím vzdechů a koloraturami, vyjadřujícími nezlomnost. Slavné loučení milenců: jejich úzkostné tázání, zda je to skutečně skřivan, který s rozbřeskem ohlašuje, že vyhoštěný Romeo musí opustit Veronu, pojímá Benda spíše jako škádlení. Výstup Laury na začátku druhého jednání, kdy hlídá spánek své vyčerpané přítelkyně Julie, pojal Benda ve formě da capo árie o krajině exotických stromů, pohupujících se ve větru za trylkování slavíků, kde děsivé sny a smrt neexistují. Bendou vykouzlený idylický klid a mír se však prudce změní v druhém dílu: z idyly se stane noční děs. Juliina otce (zde v poněmčené verzi jména Capellet), se v opeře představuje ve dvou výrazově odlišných podobách: nejprve rozzlobeně odmítá být nadále otcem vzpurné dcery; až překvapivě zvesela pak Benda vyjádřil zármutek Capelleta nad (domnělou) smrtí své Julie. Pohřební píseň na začátku třetího jednání s tklivým hobojovým sólem byla populární již za Bendova života a prý zazněla i na Lessingově pohřbu. Už Bendovi současníci pokládali rozjásaný závěr opery, v němž si Romeo s Julií padnou šťastně do náručí, za pobuřující, až odporný, vypůjčíme-li si dobové hodnocení Carla Friedricha Zeltera. Dnes můžeme být ve svém hodnocení smířlivější – vkus tehdejšího publika dával přednost dobrým koncům, vzpomeňme na Gluckova Orfea, a Benda s Gotterem svým šťastným koncem možná i chtěli překonat společenské konvence a zábrany triumfem lásky. Při poslechu tohoto díla Bendovy padesátileté zralosti pochopíme, proč si ho tehdy dvacetiletý Mozart tak považoval –  na obrovském trhu hudební zábavy 18. století neomylně rozpoznal novátorství Bendova zacházení s dramatickým textem. (Bendův singpiel je dostupný pod taktovkou zkušeného Michaela Schneidera a jeho La Stagione Frankfurt, kteří Romea v roce 1997 během představení v divadle v Brémách živě nahráli a vydavatelství CPO ve spolupráci s rozhlasem Brémy o rok později záslužně na dvou kompaktních discích vydalo.)

Inscenace na HAMU byla absolventskou prací režiséra Dominika Beneše. V jeho koncepci jsou v centru pozornosti slavní milenci jako mladí lidé, jejichž první bouře citů milostného vzplanutí, štěstí, radosti, ale i zmatků a nerozvážností se dostane do střetu s drsnou realitou světa dospělých. Michaela Gemrotová byla v tomto pojetí skutečně půvabnou dívčí Julií, je však otázka, zda pro ni v 1. ročníku nebyl Juliin part zatím příliš obtížný, a to i z hlediska deklamace, na kterou Benda kladl takový důraz. Totéž se dá říci o Václavu Cikánkovi jako Romeovi. Větší hlasový fond i komediální talent předvedla alespoň Eliška Gattringerová jako žensky plnokrevná Laura.

Inscenace Romea a Julie v Disku ale, na rozdíl od Bendova happy endu, šťastně nekončí. V rozporu s Bendovým závěrečným rozjásaným sborem na oslavu přeživších milenců a přes otcovské odpuštění zde letitá rodová zášť dospělých vítězí a milenci umírají. Nicméně režisér prokázal, že umí se sólisty herecky pracovat, rozehrát situace a navodit atmosféru. Hrálo se na jednoduché scéně Jozefa Hugo Čačka, které dominovala postel s „nebesy“. Po stranách seděl sbor v pohřebních šatech a dotvořil tak výtvarný rámec. Komorní orchestr Quatrro pod vedením dirigenta Petra Louženského byl zapuštěn v „díře“ ve střední části jeviště, zvukově možná příliš hluboko; chatrnost hudebního nastudování to však zakrýt nemohlo. V setrvalých diskuzích o důvodech, proč nejsme v operním oboru „světoví“, je Romeo a Julie nápovědí, že problém může být už v zodpovědnosti při výběru uchazečů o pěvecký obor a v jejich vedení. Podobné produkce jsou totiž především vizitkou pedagogů – a v tomto smyslu inscenace HAMU nevystavila těm pěveckým příliš uspokojivé vysvědčení. V tomto srovnání dopadla operní produkce Pražské konzervatoře výrazně lépe.
***

Blýskání na lepší časy v Pražské konzervatoři

I operní produkce Pražské konzervatoře byla absolventským představením – v tomto případě mladé skladatelky Zuzany Michlerové ze třídy Otomara Kvěcha, která si pro svou půlhodinou jednoaktovou operu s názvem Pramen vybrala drama Jiřího Wolkera Hrob. Příběh lékaře, který chce přes beznadějnost válečné situace, a navzdory panovačnému sobectví Matky představené, pomáhat lidem na úkor vlastního štěstí. Libreto, občas i citující z Evangelií, zdůrazňuje témata sebeobětování jedince ve prospěch celku. V prokomponovaném hudebním dramatu, jemuž ovšem dominují pěvecké linie hlasů, je zřetelně čitelná paralela s křesťanskou myšlenkou vykoupení lidstva, kdy žízeň se stává symbolem touhy po záchraně a spáse, pramen pak symbolem života, světla. 

Bylo až překvapivé, jak se nejen autorka, ale i studenti Konzervatoře v sólových rolích i v komorním sboru ztotožnili s hloubkou a naléhavostí tématu a dokázali je i jevištně vyjádřit – ať už Martin Vydra jako lékař, Veronika Smolíková jako jeho žena a především Alžběta Vomáčková s pevným temným hlasem v roli Matky představené. Ta ovšem předvedla šíři svého talentu nejen pěveckého, ale i hereckého také jako Vi v Modrém pondělí George Gershwina. Tato jednoaktová jazzová opera z roku 1922 kontrastně doplnila operní večer v Koncertním sále konzervatoře. I v tomto případě to byla dramaturgicky nápaditá volba. V groteskně vyhroceném příběhu, který se odehrává v baru newyorského Harlemu, exaltovaná koketní Vi sice odolává svodům arogantního zpěváka, ale vzápětí ze žárlivosti lehkomyslně zastřelí svého milence kvůli jeho domnělé nevěře. Alžběta Vomáčková v této roli suverénně prokázala, že je schopná zvládnout i žánr jazzového zpívání, zcela odlišný od opery, a jistě bude zajímavé sledovat, zda v ní vyroste následovnice Marty Krásové. Mimořádný komediální talent předvedl Vladimír Müller jako majitel baru. I ostatní studenty s dobře vedenými hlasy směroval režisér Gustav Skála v obou operách k herecky výstižným charakteristikám. A protože i Tomáš Hála spolehlivě řídil Talichův komorní orchestr, operní večer na Pražské konzervatoři byl radostným zážitkem z  talentovaných adeptů zpěvu i skladby. Ve srovnání s produkcí HAMU byli studenti konzervatoře lepší, což je téma, nad nímž by se pedagogové HAMU měli přinejmenším vážně zamyslet.
***

Inspirace na dny příští

Ambroise Thomas: Mignon. Koncertní uvedení opery. Dirigent: T. Brauner, sbormistr: T. Karlovič, A. Melichar. Obsazení: Mignon: V. Hajnová, Philine: J. Sibera, Wilhelm Meister: O. Arévalo, Lothario: J. Sulženko, Frédéric: G. Ibragimova, Laërte: M. Šrejma, Jarno / Antonio: M. Horák. Státní opera Praha, středa 4. dubna 2012 19 hod..

Johann Sebastian Bach: Janovy pašije, BWV 245. Fernando Guimaräes – Evangelista. Collegium 1704 a Colleium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Kostel sv. Šimona a Judy, čtvrtek 5. dubna 2012 19:30 hod.

Antonín Dvořák: Stabat mater, op. 58. Lucie Silkenová – soprán, Barbora Polášková – mezzosoprán, Tomáš Černý – tenor, Zdeněk Plech – bas. Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek, symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Vlastimil Mareš. Koncert je součásti Velkonočního festivalu Praha 2012. Smetanova síň Obecního domu, pátek 6. dubna 2012 19:30 hod.

Jules Massent: Manon. Dirigent Fabio Luisi, režie Laurent Pelly. Anna Netrebko, Piotr Beczala, David Pittsinger, Paulo Szot. Přímý přenos z Metropolitní opery do českých kin. Sobota 7. dubna 2012 17:45 hod.

***

Jiří Antonín Benda:
Romeo a Julie
Dirigent: Petr Louženský
Režie: Dominik Beneš
Scéna a kostýmy Josef Čačko
Komorní orchestr Quattro
Hudební a taneční fakulta AMU ( absolventské představení režiséra Dominika Beneše)
Sbor – posluchači 1.-3. ročníku oboru operní zpěv HAMU
Premiéra 27. března 2012 Divadlo DISK Praha (17 hod.)
(psáno z 2.premiéry 27.3.2012 20 hod.)

Capellet (tenor) – Tomáš Bijok (alt. Tomáš Sup)
Julie (soprán) –  Michela Gemrotová (alt. Lenka Kotrbová)
Romeo Montecchi (tenor) – Václav Cikánek (alt. Michal Bragagnolo)
Laura (soprán) –  Eliška Gattringerová (alt. Jitka Mudrová )
Pater Lorenzo (bas) – Lukáš Bařák

www.hamu.cz
www.divadlodisk.cz

***

Zuzana Michlerová:
Pramen

George Gershwin:
Blue Monday

Dirigent:Tomáš Hála
Režie: Gustav Skála
Scéna a kostýmy Josef Jelínek
Studenti pěveckého oddělení Pražské konzervatoře
Talichův komorní orchestr
30. a 31. března 2012 Koncertní sál Pražské konzervatoře (Pramen – světová premiéra)
(psáno z představení 31.3.2012)

Pramen:
Petr – Martin Vydra
Eva – Veronika Smolíková
Matka představená – Alžběta Vomáčková
Generál  – Jan Ericsson
Hrobník – Vladimír Müller
Nevidová – Hana Krynická

Blue Monday:
Joe – Štěpán Eliáš
Vi – Alžběta Vomáčková
Tom – Jiří Poláček
Mike – Vladimír Müller
Sam – Jan Ericsson.

www.prgcons.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde