Nápoj lásky v Plzni přece jen potěší

  1. 1
  2. 2

Divadlo J. K. Tyla v Plzni má nově na repertoáru jednu z nejlepších komických oper vůbec – Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. V hudebním nastudování šéfdirigenta opery Ivana Paříka a režii Blaženy Hončarivové, jejímž působištěm je především Česká televize.Venkovský příběh o mladíku Nemorinovi, bohaté Adině, cestujícím lékaři Dulcamarovi a nápoji lásky, jehož požití má zajistit Nemorinovi Adininu lásku, jiskří energií, má švih i jímavost především díky hudebnímu nastudování Ivana Paříka, výtečně hrajícímu orchestru, výkonům sólistů a dobře sezpívanému opernímu sboru. Orchestr pod dirigentovou taktovkou provedl dílo s žádoucí lehkostí v dobře volených tempech a dynamice, takže jasně vyzněly všechny známé melodie. Výborně provedená hudba si podmanila publikum, strhla jej, až jí propadlo zcela, a po potlescích na otevřené scéně zahrnulo v závěru všechny účinkující nadšeným aplausem a voláním bravo. Donizettiho hudba zazářila v plném lesku a síle v obou premiérách (24. a 29. března), které přinesly i odlišné typové ztvárnění hlavních rolí. Z obou premiér bohužel však vyplynula režijní nedotaženost a povrchnost. Blažena Hončarivová se nesoustředila na vypracování příběhu ani charakterů postav, z nichž se jen snažila učinit směšné figurky. Klíčové momenty změnila a vtip vyplývající z děje nahradila především v prvním dějství nadbytečnou směsicí gagů s příběhem nesouvisejících. Většině členů sboru přisoudila nové individuální role se zbytečným  poponášením rekvizit. Choreografie (Lucie Gančeva Vačkářová) působí někdy jako spartakiádní cvičení, pohybu a akcí na jevišti je nadbytek, ať je to například stěhování pumpy či lezení po štaflích a pobíhání se sršící bombou. To vše dohromady s  hlučnými výbuchy, hlasitým padáním věcí a lidí vytváří na scéně nepřehledný chaos odsouvající nekompromisně hudbu do pozadí. Takové gagy se hodí spíše pro televizní grotesku bez výrazného děje a obávám se, že právě gagy a rekvizity byly při režijním přístupu na prvním místě. Na druhém teprve příběh, hudba se ocitla až v třetím plánu. Druhé dějství je naštěstí méně rušné, ovšem režisérčin nezájem o hlubší pochopení díla dokládá i několik zjevných nesmyslů.Vojenský oddíl, k němuž se nechá Nemorino naverbovat, aby si mohl koupit nápoj lásky, je v Plzni zaměněn za hasiče, což je přinejmenším velmi matoucí. S tím, že hasiči obvykle neverbují, si režisérka nelámala příliš hlavu. Problém vyřešila kostýmem Belcorovým, který je směsicí hasičské uniformy a několika vojenských prvků. Nemorina, který se jako analfabet podepisuje na verbovací smlouvu křížkem, nechává Blažena Hončarivová psát na jevišti po zdech písmena! Dulcamara působí spš jako ošuntělý kouzelník a komediant dohromady, navíc není známo, proč zřejmě zločincem, neboť jej pronásledují policisté. Takže opět (po kolikáté již!) nesouhlasí dění na jevišti s titulky a obsahem v programu. Dílo situovala režie patrně někam do první poloviny minulého století, což by nevadilo. Nápoj lze snadno zasadit do kterékoliv doby. Ale je třeba ctít autora a vytvořit výtvarně zdařilý rámec. V plzeňské inscenaci není zcela naplněna ani jedna složka. Scéna a kostýmy Jany Zbořilové jen podtrhují režijní povrchnost a nevypracovanost. Schematicky naznačené domky bez střech s neurčitě barevným pozadím působí jako nedokončená studie, stejné pocity vyvolávají plakátově křiklavé kostýmy vyvedené jen v několika barvách. Proto je třeba vyzdvihnout výkony účinkujících, že to vše silou svých osobností přemohli a vdechli dílu živost, přesvědčivost i kouzlo, který má Nápoj lásky mít. Bezprostřední Radka Sehnoutková jako Adina se dokázala velmi rychle vymanit z režií předepsané stylizace roztržité intelektuálky, s půvabným šarmem vytvořit nepřehlédnutelnou, temperamentní, zcela přirozenou Adinu a omotat si kolem prstu Nemorina, Belcora i publikum. Navíc je pěvecky vyrovnaná v celém rozsahu náročného partu. Jaroslav Březina si na premiéře jako Nemorino vedl výborně se silným znělým hlasem a jeho výkon je třeba ocenit tím spíše, že vystoupil jako záskok za náhle onemocnělé kolegy. Že Plzeň jedinečného Nemorina má, dokázal na druhé premiéře již zdravý Tomáš Kořínek. Je skutečným dojemným Nemorinem, který bere diváky za srdce. Nepropadá laciné popisnosti režie a postavě kromě pěvecké jistoty a procítěného zpěvu dává netušený hluboký lidský rozměr. 

Petra Perla Nôtová v roli Adiny part zvládla na druhé premiéře kvalitně, ji a Tomáše Kořínka výtečně doplňoval a podporoval Dalibor Tolaš jako výrazný Dulcamara. Vypracováním role po pěvecké i herecké stránce vnáší do neuspořádanosti jevištního dění řád. Má jiskru, postavě dává noblesu a kouzlo bonvivána, navíc výborně a zcela přirozeně navazuje kontakt s publikem. Jevhen Šokalo byl v sobotu o poznání zemitějším Dulcamarou, připomínajícím spíše Kecala z Prodané nevěsty, nicméně vytvořil divácky vděčnou postavu. Dobře zpívajícímu Jiřímu Hájkovi jako Belcoremu, Nemorinovu sokovi, nezbylo stejně jako Matěji Chadimovi v druhém obsazení nic jiného, než být v režijním duchu prvoplánově směšnou figurkou. U Donizettiho spočívá vtip v charakteru postavy, Hončarivová ovšem svoji komiku staví na neustálých Belcorových prostocvicích s hasičskou hadicí. Dobrý dojem zanechaly obě Giannetty, Eliška Gattringerová a Edita Viskotová.

Nápoj lásky je komediální dílo, a tak se režijní zbytečnosti dají překlenout snáze, než by tomu bylo u jiných titulů. A má mimo krásných melodií ještě jeden velký klad – po těžkých, temných kusech se konečně objevila světlá, optimistická inscenace. Tím a výborně provedenou hudbou jistě potěší.
Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
(L’elisir d’amore)
Dirigent: Ivan Pařík (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Blažena Hončarivová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Pohybová spolupráce: Lucie Gančeva Vačkářová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 24.března 2012 Velké divadlo Plzeň
2.premiéra 29.3.2012

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Nápoj lásky (DJKT Plzeň)

[Total: 33    Average: 3.3/5]

Související články


Reakcí (6) “Nápoj lásky v Plzni přece jen potěší

  1. No, nemohu si pomoct, ale nemám pocit, že příběh je zrovna nejsilnější zbraní tohoto kusu… a že tudíž opuštění otrockého lpění na textu by muselo být a priori k úhoně, leč nemohu to posoudit. Trochu mám však z textu dojem, že si autorka téměř protiřečí, když v úvodu opěvuje hudební nastudování, což dokládá bouřlivými ovacemi, a v zápětí konstatuje, že režie odsunula hudbu do „třetího plánu“. A hodnocení výtvarné stránky jen dokládá, že analfabetem je tu opravdu někdo jiný než Nemorino… Nic ve zlém, omlouvám se za drzou poznámku, ale znáte to, za bonmot sijeden dneska nechá vrtat koleno… nicméně, paní nebo slečno Špalková,já mám na základě Vašeho textu skutečně pochybnosti o vašem přehledu v současném divadle, nezlobte se na mne. Snad máte vybraný vkus co se týče hudby a zpěvu, ale to na erudované hodnocení inscenace nestačí. Čímž se nechci přít o inscenaci samu, ani nemohu, ale o obsahovou úroveň jejího hodnocení.

  2. Jeden z dalších blábolů paní Špalkové. Ale dnes je v našem státě běžné, že lidé dělají věci, kterým nerozumí (a sedí třeba i ve vládě). Proč by nemohla tedy paní Špalková psát o opeře, když o ní nic neví.
    Myslím, že by se vedení tohoto portálu mělo poohlédnout o jiném referentovi. Pisatel přede mnou jasně poukázal na „úroveň“ hodnocení Nápoje lásky.

Napsat komentář