Národní divadlo: Variace na Šípkovou Růženku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pohádka o Šípkové Růžence letos slaví dvousté narozeniny. V literatuře se zjevila roku 1812, když bratři Grimmové v Německu prvně vydali svou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Jejich příběhy u nás zdomácněly a zastínily popularitu francouzského pohádkáře Charlese Perraulta. V jeho knize pohádek Contes de ma  mére l´oye se naše Šípková Růženka probudila jako Spící krasavice už v roce 1697, v době Ludvíka XIV.

Pro vznik baletu Spící krasavice posloužilo Petru Iljiči Čajkovskému  libreto, vytvořené Mariusem Petipou a Ivanem Vsevoložským na základě pohádky, zaznamenané Charlesem Perraultem. Roku 1890 se v Carském baletu Mariinského divadla v Sankt Peterburgu zrodila v  Petipově choreografii Spící krasavice jako nový žánr zvaný ballet-feérie. Jméno princezny Aurory – Jitřenky symbolizovalo naděje nové kulturní spolupráce Ruska s Francií a závěrečná apoteóza baletu vzdávala hold múzám všech umění. Autoři scény a kostýmů se inspirovaly sugestivními ilustracemi Gustava Doré, které doprovázely knižní vydání Perraultových pohádek v roce 1862. 

Ilustrace Gustava Doré k Perraultově Spící krasavici z roku 1862

Ze tří baletů Petra Iljiče Čajkovského je Spící krasavice pro scénické ztvárnění nejnáročnější. Jen několik málo špičkových baletních souborů světa má z hlediska své umělecké úrovně, počtu členů a baletních sólistů na to, aby mohlo Spící krasavici uvést na scénu v odpovídající technice a stylu. A také jen málo choreografů tuto techniku a styl ovládá. Proto se tento chef d´oeuvre klasického baletu objevuje na baletních scénách v nespočtu verzí „podle Petipy“, které však s Petipou mají pramálo společného. Snad jen to, že uplatňují tvarosloví klasického tance, v lepším případě některé variace a pas de deux, která jsou zařazena jako povinný repertoár interpretačních baletních soutěží.

Balet Národního divadla patří k těm uměleckým tělesům, která své limitované možnosti nahrazují originalitou scénických řešení. Zarputilé zdůvodňování nezbytnosti nových neotřelých přístupů je pro baletní dramaturgii Národního divadla ctností z nouze. Nová inscenace Šípkové Růženky, uvedená ve dvou premiérových obsazeních 29. a 30. března na scéně Národního divadla, je toho dokladem. Vytvořil ji choreograf mexického původu Javier Torres za použití  partitury Petra Iljiče Čajkovského k baletu Spící krasavice.

Mezinárodní pohádka o princezně, která se podle osudové kletby píchne do prstu a usne, aby byla po stu letech vzbuzena krásným princem, dostala v nové inscenaci baletu Národního divadla freudovský podtext. Podle choreografova výkladu znamená píchnutí do prstu, ať už vřetenem nebo trnem růže, ztrátu dívčího panenství. Z carské krasavice Aurory, jejíž jméno Aurora – Jitřenka symbolizuje zrod nového života, se stala současná Šípková Růženka, která ze strachu před láskou raději usne.

Pražské uvedení je českou premiérou scénické koncepce, kterou Javier Torres uvedl ve světové premiéře s Finským národním baletem a jeho uměleckými spolupracovníky v Helsinkách roku 2008. Také v Praze se na vyznění baletu podíleli Minna Wallenius (autorka scény), Erika Turunen (návrhářka kostýmů), Olli-Pekka Koivunen (autor světelného designu), Timo Nyman (video designer) a Anneli Mäkelä (dramaturgyně baletu). Nastudování choreografických textů provedl Javier Torres, Silvie Daverat a Ingrid Němečková ve spolupráci s baletními mistry Michaelou Černou, Alexejem Afanassievem, Nelly Danko, Terezou Podařilovou a Radkem Vrátilem.

V umělecké koncepci  Národního divadla nejde tentokrát ve vztahu ke klasickému baletu o tvůrčí metodu  pokus – omyl, jak tomu bylo v případě světové premiéry Giselle od britského choreografa Christophera Hampsona anebo světové premiéry Labutího jezera ztvárněného dánským choreografem Kennethem Greve (nyní uměleckým šéfem Finského národního baletu), ale o cílený záměr.

Po Vámossových  opusech z  dílny düsseldorfského baletu, proslavených šokujícími postupy, kdy partitury Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Prokofjeva sloužily jako odrazový můstek pro novátorské autorské počiny „upside down“ , nová Šípková Růženka přináší změnu uměleckého vkusu směrem  k baletnímu vaudevillu. Baletní dramaturgie vsadila na jistotu líbivosti. Torresovo pojetí tradičního tématu přináší sled tanečních obrazů v zářivých kostýmech a efektních dekoracích s atmosférou severských zemí. S původní koncepcí Spící krasavice Petra Iljiče Čajkovského a Mariuse Petipy má však velmi málo společného, třebaže se v programu uvádí : „Choreografie Javier Torres podle M.Petipy“.

Klamavá reklama (v jiných oborech lidské činnosti nepřípustná) tak mystifikuje neinformované obecenstvo, odkázané na sdělení předkládaná v tištěném programu. Mnozí diváci se totiž domnívají, že sledují inscenaci vytvořenou podle záměrů známého „Mistra Petipy“. Představení je sice postaveno na technice klasického tance, ale z původní baletní struktury a choreografického textu Mariuse Petipy přináší jen skromňoučký výběr. Z baletní partitury Čajkovského se odehraje asi tak polovina a na zbývající polovinu se tančí něco jiného než od Petipy. Bylo by tedy bláhové poměřovat Šípkovou Růženku Národního divadla s uměleckými ambicemi špičkových baletních ansámblů v zahraničí, v nichž Petipova choreografie Čajkovského Spící krasavicepředstavuje vrchol baletní klasiky devatenáctého století. 

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Šípková Růženka (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="16292" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments