Národní divadlo: Variace na Šípkovou Růženku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pohádka o Šípkové Růžence letos slaví dvousté narozeniny. V literatuře se zjevila roku 1812, když bratři Grimmové v Německu prvně vydali svou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Jejich příběhy u nás zdomácněly a zastínily popularitu francouzského pohádkáře Charlese Perraulta. V jeho knize pohádek Contes de ma  mére l´oye se naše Šípková Růženka probudila jako Spící krasavice už v roce 1697, v době Ludvíka XIV.

Pro vznik baletu Spící krasavice posloužilo Petru Iljiči Čajkovskému  libreto, vytvořené Mariusem Petipou a Ivanem Vsevoložským na základě pohádky, zaznamenané Charlesem Perraultem. Roku 1890 se v Carském baletu Mariinského divadla v Sankt Peterburgu zrodila v  Petipově choreografii Spící krasavice jako nový žánr zvaný ballet-feérie. Jméno princezny Aurory – Jitřenky symbolizovalo naděje nové kulturní spolupráce Ruska s Francií a závěrečná apoteóza baletu vzdávala hold múzám všech umění. Autoři scény a kostýmů se inspirovaly sugestivními ilustracemi Gustava Doré, které doprovázely knižní vydání Perraultových pohádek v roce 1862. 

Ilustrace Gustava Doré k Perraultově Spící krasavici z roku 1862

Ze tří baletů Petra Iljiče Čajkovského je Spící krasavice pro scénické ztvárnění nejnáročnější. Jen několik málo špičkových baletních souborů světa má z hlediska své umělecké úrovně, počtu členů a baletních sólistů na to, aby mohlo Spící krasavici uvést na scénu v odpovídající technice a stylu. A také jen málo choreografů tuto techniku a styl ovládá. Proto se tento chef d´oeuvre klasického baletu objevuje na baletních scénách v nespočtu verzí „podle Petipy“, které však s Petipou mají pramálo společného. Snad jen to, že uplatňují tvarosloví klasického tance, v lepším případě některé variace a pas de deux, která jsou zařazena jako povinný repertoár interpretačních baletních soutěží.

Balet Národního divadla patří k těm uměleckým tělesům, která své limitované možnosti nahrazují originalitou scénických řešení. Zarputilé zdůvodňování nezbytnosti nových neotřelých přístupů je pro baletní dramaturgii Národního divadla ctností z nouze. Nová inscenace Šípkové Růženky, uvedená ve dvou premiérových obsazeních 29. a 30. března na scéně Národního divadla, je toho dokladem. Vytvořil ji choreograf mexického původu Javier Torres za použití  partitury Petra Iljiče Čajkovského k baletu Spící krasavice.

Mezinárodní pohádka o princezně, která se podle osudové kletby píchne do prstu a usne, aby byla po stu letech vzbuzena krásným princem, dostala v nové inscenaci baletu Národního divadla freudovský podtext. Podle choreografova výkladu znamená píchnutí do prstu, ať už vřetenem nebo trnem růže, ztrátu dívčího panenství. Z carské krasavice Aurory, jejíž jméno Aurora – Jitřenka symbolizuje zrod nového života, se stala současná Šípková Růženka, která ze strachu před láskou raději usne.

Pražské uvedení je českou premiérou scénické koncepce, kterou Javier Torres uvedl ve světové premiéře s Finským národním baletem a jeho uměleckými spolupracovníky v Helsinkách roku 2008. Také v Praze se na vyznění baletu podíleli Minna Wallenius (autorka scény), Erika Turunen (návrhářka kostýmů), Olli-Pekka Koivunen (autor světelného designu), Timo Nyman (video designer) a Anneli Mäkelä (dramaturgyně baletu). Nastudování choreografických textů provedl Javier Torres, Silvie Daverat a Ingrid Němečková ve spolupráci s baletními mistry Michaelou Černou, Alexejem Afanassievem, Nelly Danko, Terezou Podařilovou a Radkem Vrátilem.

V umělecké koncepci  Národního divadla nejde tentokrát ve vztahu ke klasickému baletu o tvůrčí metodu  pokus – omyl, jak tomu bylo v případě světové premiéry Giselle od britského choreografa Christophera Hampsona anebo světové premiéry Labutího jezera ztvárněného dánským choreografem Kennethem Greve (nyní uměleckým šéfem Finského národního baletu), ale o cílený záměr.

Po Vámossových  opusech z  dílny düsseldorfského baletu, proslavených šokujícími postupy, kdy partitury Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Prokofjeva sloužily jako odrazový můstek pro novátorské autorské počiny „upside down“ , nová Šípková Růženka přináší změnu uměleckého vkusu směrem  k baletnímu vaudevillu. Baletní dramaturgie vsadila na jistotu líbivosti. Torresovo pojetí tradičního tématu přináší sled tanečních obrazů v zářivých kostýmech a efektních dekoracích s atmosférou severských zemí. S původní koncepcí Spící krasavice Petra Iljiče Čajkovského a Mariuse Petipy má však velmi málo společného, třebaže se v programu uvádí : „Choreografie Javier Torres podle M.Petipy“.

Klamavá reklama (v jiných oborech lidské činnosti nepřípustná) tak mystifikuje neinformované obecenstvo, odkázané na sdělení předkládaná v tištěném programu. Mnozí diváci se totiž domnívají, že sledují inscenaci vytvořenou podle záměrů známého „Mistra Petipy“. Představení je sice postaveno na technice klasického tance, ale z původní baletní struktury a choreografického textu Mariuse Petipy přináší jen skromňoučký výběr. Z baletní partitury Čajkovského se odehraje asi tak polovina a na zbývající polovinu se tančí něco jiného než od Petipy. Bylo by tedy bláhové poměřovat Šípkovou Růženku Národního divadla s uměleckými ambicemi špičkových baletních ansámblů v zahraničí, v nichž Petipova choreografie Čajkovského Spící krasavicepředstavuje vrchol baletní klasiky devatenáctého století. 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Šípková Růženka (ND Praha)

[Celkem: 6    Průměr: 4.2/5]

Související články


Reakcí (7) “Národní divadlo: Variace na Šípkovou Růženku

  1. Rádoby moderními paskvily podle metody „Jak pejsek s kočičkou pekli dort“ jsou bohužel skoro všechny produkce souboru ND se svým šéfem Zuskou.
    Je velmi smutné, že baletní soubor SOP s šéfkou Vláčilovou, který ctí tradice klasického baletu a tento na velmi vysoké úrovni také provozuje, bude díky pseudotransformaci v červnu zrušen a rozprášen, zatímco Zuskovi experimenty budou pokračovat dále.
    Tomu říkám fér přístup a respekt k tradici :-(

  2. A také bych ráda vyzdvihla některé výkony, na které pí Hošková asi omylem zapomněla. Například – v 1. obsazení – Adama Zvonaře v roli Prince, který každým krokem, gestem, prvkem, úsměvem dokazuje, že z něho jednou může být velký tanečník. Dále Jade Marie Clayton v roli Víly lásky, která předvedla všechny své kvality – od jevištní krásy až po nádherné pózy. Nikola Katsapov Márová – primabalerina, která by si zasloužila větší roli, než jen Carabosse – Vílu strachu – ale i tak byla krásná a výborná, tak jak ji známe celou její kariéru. Samozřejmě její manžel Alexandre Katsapov exceloval jak tanečně,tak hlavně herecky coby její mužská půlka ve stejné roli. A dále – Pavla Hrubešová, které role Babette – sestřenice Aurory herecky naprosto sedla. Francesco Scarpato technicky exceloval v malé, ale působivé roli Zlatého jelena – nedalo se mu absolutně nic vytknout, naopak. Ivanna Illyenko v roli princezny Floriny v pas de deux Modrý pták zářila jako malý briliant. A na závěr – Edita Raušerová v roli princezny Růženky byla přesná, roli propracovala, její snaha o jemnost byla velmi dobře patrná. A že se jí na premiéře nepovedly TROJITÉ piruety tak jako vždy? Samozřejmě je to smůla, když se někomu dvě ze čtyř TROJITÝCH piruet ve variaci nepovedou, ale to můžeme vidět i na jistém záznamu z Covent Garden. To se prostě občas stane – nejsme stroje – jen lidé. A co se týče druhého obsazení – i tam se dají najít skvělé výkony – Michal Štípa, Ivanna Illyenko, Alexey Afanasiev, Aya Watanebe, Sophie Fletcher, Jiří Waňka, a spousta dalších ve větších či menších rolích – ti všichni předvedli, že má balet ND v Praze stále spoustu výborných tanečníků. Jen jim stačí dát příležitost, aby mohli ukázat, co v nich doopravdy je.

  3. Dobrý den, rád bych se s vámi podělil o svůj ne moc pěkný zážitek z ND Praha.

    Dalo by se říct, že jsem poměrně znalec baletních představeních. Cestuji po celém světě, abych shlédl představení od známých i méně známých, ale za to vyborných choreografů.

    Celý rok jsem si plánoval tak, abych viděl premiéru ŠÍPKOVÉ RŮŽENKY v ND. Šípková růženka je překrásný dílo a měl jsem tu možnost ho shlédnout v několika provedeních od různých světových choreografů.

    Proto jsem se na toto dílo velmi těšil a byl jsem zvědav jak se ho zhostí umělci ND Praha.

    Byl jsem na druhé premiéře dne 30.3.2012. Velmi jsem se na toto představení těšil, ale v průběhu představení jsem měl stavy, kdy jsem se chtěl zvednout a odejít. Tyto stavy se dostavily, když se na jevišti objevila Šípková růženka v podání Rebeccy King. Opravdu nechápu, jak mohlo být dopuštěno, aby tak krásnou pohádkovou bytost hrála tato osoba. To se samozřejmě ještě nezmiňuji o technických a pohybových předpokladech této osoby. Myslím si, že obsadit Rebeccu do této role, byl neuvěřitelný krok vedle, který si podle mého názoru nemůže šéf baletu , v tomto případě Petr Zuska dovolit. Je mi to velmi líto, to takto psát, ale myslím si, že to není jen můj názor, jelikož si v hledišti během jednotlivých výstupů Růženky lidé šeptali a jen nevěřícně kroutily hlavou. Prince Desiré v ten večer tančil Michal Štípa, který do tohoto díla a provedení přinášel překrásnou lehkost a přesnost pohybu, toho se mi, a nejen mě opravdu u Rebeccy nedostávalo. Jeho herecký výkon byl bezchybný, myslím si, že Michal Štípa právem nosí titul – 1. sólista baletu Národního divadla v Praze. Velmi se divím, že tak velká osobnost jako je on souhlasil s partnerkou jako je Rebecca King. Nutno také vyzdvihnout i jiné postavy a jejich ztvárnění. Velmi mile mě překvapila Ivanna Illyenko v roli víly lásky. Její provedení bylo naprosto dokonalé a herecký výkon byl naprosto přesvědčivý. V roli víly strachu jsem měl tu možnost vidět tančit Michaelu Wenzelovou a Alexeje Affanasieva. Michaela Wenzelová je pro tuto roli naprosto stvořena. Jejímu jevištnímu, tanečnímu a hereckému výkonu se nedá absolutně nic vytknout. Myslím si, že je je velká škoda, že tato role zde nemá více prostoru k rozehrání své role. Co se týče Alexeje Affanasieva, tak si myslím že je pro tuto roli již starý a v některých částech šli vidět technické a především herecké nedostatky. Co se týče výborného hereckého a tanečního ztvárnění, tak bych jmenoval jména jako je Aya Watanabe v roli víly odvahy, Sophie Fletcher v roli víly radosti a Lenku Hrabovskou v roli Karkulky.

    Dalo by se říci, že všichni tanečníci předváděli neuvěřitelné taneční a herecké výkony a představení bylo díky nim velmi povedené. Bohužel však do té doby, než se vždy na jevišti objevila Rebecca King. Poté se člověk opět vrátil zpět do reality a začal přemýšlet, proč zrovna ona, jelikož na tuto roli ( a nevím jestli vůbec na nějakou) opravdu nemá žádné předpoklady.

    Je poměrně velká škoda, že se tento omyl stal v tak krasném baletu, jelikož tím ND přichází o své drahocenné publikum.

    Tento text jsem poslal nejen na vedení ND, ale i panu Michalu Štípovi. Bohužel však se mi dodnes nedostalo žádné odpovědi, přijde mi, že si to nejspíš ani nepřečetli a pan Zuska se bude bohužel dopouštět těchto omylů nadále.

    Samozřejmě, že je to jen názor, ale z reakcí publika bych si dovolil říci, že to není názor jen můj.

    Děkuji

    Petr Kalina

Napsat komentář

Reklama