Shoda náhod tomu chtěla, že jsem 31. března navštívil pražský recitál Lang Langa. Koncert se konal v rámci festivalu Dvořákova Praha ve Španělském sále Pražského hradu a byl součástí předání ceny Antonína Dvořáka. Tu uděluje Akademie klasické hudby a získala ji paní Ludmila Dvořáková (více najdete zde). 
Psal jsem o Langovi již několik článků a můj postoj k němu je všeobecně znám, navíc hrál naprosto totožný program jako v Berlíně (Bachova Partita B dur, poslední Schubertova Sonáta B dur, Chopinovy Etudy op. 25; recenzi berlínského koncertu najdete zde). Jak, ale víme, každý koncert je jiný a v případě spontánního Langa, který s publikem komunikuje, to platí dvojnásob.
Hned na začátku se přiznám, že na mě tento koncert udělal ještě větší dojem, než ten berlínský. Říká se, že akustika Španělského sálu není ideální, a klavír půjčený z Rudolfina také již není srovnatelný s těmi nejlepšími. Nic z toho však tento večer nebylo patrné. Naopak, Lang předvedl a myslím, že všem přítomným dokázal, že je právem považován za nejlepšího klavíristu současnosti. Tak krásný zvuk klavíru, dá li se to vůbec ještě zvukem nazvat, jen tak neuslyšíte.
Rudolfinský Steinway č. III, kterému se také říká Ashkenazyho klavír (jméno se dává podle toho, kdo jej vybíral), znám velice dobře. Když nástroj ve Filharmonii někdy kolem roku 1997 pořídili, měl jsem ho možnost zahrávat, což jak víme je potřeba, aby dosáhl maxima svého potenciálu; později jsem na něm pořídil i několik nahrávek. Také jsem na tento nástroj slyšel hrát mnoho jiných klavíristů. Mohu si tedy dovolit celkem objektivně zhodnotit, do jaké míry je výsledný zvuk dán interpretem a do jaké nástrojem. V Langově případě platí to, co u všech velikánů. Má svůj charakteristický vlastní zvuk, který si nosí ve svých rukách – ve své zvukové představě, kterou pak dokáže svými schopnostmi přenést na posluchače tak, že máte pocit, že si vozí klavír vlastní. Známým rysem „těch nejlepších“ je, že i v té nejsilnější dynamice, zejména pak v diskantu, nikdy nic neřve, zvuk je měkký, nosný a hlavně nevnímáte jednotlivě údery kladívka. Jednoduše vše je příjemné, tak jak se kdysi dokonale vyjádřil sám Beethoven: „Píši pro kultivované lidi“.
Lang je opravdu především poetik, básník, kterému se nestane, že by neuzavřel jedinou frázi, je to umělec, který umí balancovat na té nejostřejší hraně serióznosti a kýče. Richter se kdysi vyjádřil, že forte nikoho neohromí, a chcete li lidi uchvátit, tak jedině pianissimem. Langova pianissima jsou dech beroucí. Hudba pod jeho prsty dýchá v jednotném pulsu, až si říkám, zda je to v necelých třiceti letech vůbec možné.
Extrémně dlouhou první polovinu publikum bez problémů koncentrovaně vydrželo a já znovu rád konstatuji, že Lang je jedním z největších schubertovských interpretů. V druhé půli (Chopin op. 25) bych však čekal od publika spontánnější reakce po jednotlivých etudách. Rozhodně by to bylo na místě a není to tím, že by se publiku nelíbily. Jsme jen takoví vlažnější, raději nedáváme veřejně moc najevo, co si myslíme. A to je škoda, naprosto zbytečné. 
Víte, sleduji pozorně reakce lidí, jejich tváře, jejich oči a nedokážu pochopit, proč si někteří pořád něco odůvodňují, rozumově třídí a nechtějí si připustit, že je hudba hluboce zasáhla. Je to začarovaný kruh, který ale můžeme rozseknout jedině my v sobě. Langovi je to jedno. On ví, co umí, ví to svět, ví to každý, ale atmosféra koncertů u nás a celkové „kulturní“ klima nebude lepší, nedokážeme li se více otevřít a připustit, že jsou lidé, co umí něco lépe, než my.
Poslední ze tří přídavků byla La campanella. Opravdu se nechci neustále opakovat, ale tohle neumí Brendel, Volodos, Kissin. Ale Richter a Horowitz to uměli. A žádné „divadlo“ se v Praze nekonalo, žádná show, vše ve službách umění, úcty k autorovi, nejvyšší pokora k publiku. Chcete li zažít, co lidé zažívali, když slyšeli Chopina nebo Liszta, jděte na Langův koncert.
Lístky na tuto donátorskou akci stály 10 tisíc korun a dlouhou dobu vyvolávaly otázku, zda je to cena přeměřená. Má odpověď zní: záleží, kdo v čem vidí skutečnou hodnotu. Za tisíce nesmyslů utratí lidé neuvěřitelné sumy a ještě za to poděkují. Nikoho ani nenapadne, že by třeba v samoobsluze nezaplatil, ale tak mám nějak pocit, že se od umělců čeká, že by měli hrát nejlépe zadarmo a ještě být k tomu rádi. 10 tisíc není opravdu málo, ale také říkám, že pan Lang toho nemálo umí. 
Lang Lang (klavír)
31. března 2012 Španělský sál Pražského hradu Praha
program:
Johann Sebastian Bach: Partita č. 1 B dur
Franz Schubert: Sonáta B dur, D. 960
Frédéric Chopin: 12 etud op. 25
přídavky:
Franz Liszt: Romance
Ren Guang: Silver Clouds Chasing the Moon
Franz Liszt: La Campanella
Foto Dvořákova Praha
