Operní panorama Heleny Havlíkové (72)

Týden od 30. dubna do 6. května 2012 

 – Přímý přenos Janáčkovy Věci Makropulos z MET
 – Inspirace na dny příští 
*** 

Přímý přenos Janáčkovy Věci Makropulos z MET na ČRo 3 – Vltava

Příznivci opery jistě dobře vědí, že program Českého rozhlasu 3 – Vltava je v sobotu večer vyhrazen opeře. Díky zapojení Českého rozhlasu do výměnné sítě hudebních pořadů Evropské vysílací unie a do projektu rozhlasových přenosů z MET se zde objevují zajímavé, často objevné tituly v inscenacích z velkých i menších operních domů a festivalů. Sobotní operní večer 5. května si zasloužil naší zvláštní pozornost, protože v přímém přenosu z Metropolitní opery zazněla Janáčkova Věc Makropulos Leoše Janáčka s Karitou Mattilou v titulní roli a dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Obnovenou premiéru uvedla newyorská MET už v pátek 27. dubna. Sobotní repríza se v přímém přenosu vysílala desítkami rozhlasových stanic celého světa. Šlo o inscenaci z roku 1996, tehdy nastudovanou v angličtině s Jessye Norman v titulní roli (dirigent David Robertson) v režii Elijaha Moshinského. Na scénu MET se opakovaně vracela: v roce 1998 s dirigentem Sirem Charlesem Mackerrasem a Catherine Malfitano v titulní roli, znovu v roce 2001, kdy v ní jako dr. Kolenatý v MET debutoval slovenský basista Peter Mikuláš. Nyní tedy byla tato inscenace nasazena znovu s novým obsazením

Janáček rozhodně není v MET neznámý operní skladatel, právě naopak. Četností inscenací, ba i počtem představení za posledních dvacet let dokonce předčí řadu českých operních scén. V MET je ovšem jiný systém nasazování titulů. Nové produkce, které se v případě Janáčkových oper odehrají v bloku cca 6 až 8 představení, se po několikaletých odstupech vracejí v obnovených premiérách znovu do repertoáru. 
První Janáčkovou operou v MET byla už v roce 1924 Jenůfa, uvedená tehdy v němčině s Mariou Jeritzou v titulní roli. Jenůfa se v nastudování z roku 1974 vrátila na scénu MET v roce 1985, kdy ji dirigoval Václav Neumann, znovu pak v roce 1992 s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli. V roce 2003 nasadila MET novou inscenaci s Karitou Matillou jako Jenůfou, obnovené uvedení v roce 2007 řídil Jiří Bělohlávek.

Další Janáčkovou operou, která má v repertoáru MET posledních dvaceti let pevné místo, je Káťa Kabanová – v premiéře v roce 1991 excelovala Gabriela Beňačková a Peter Straka v roli Borise. Tuto inscenaci v roce 1999 převzal Charles Mackerras a v roce 2004 v ní jako dirigent v MET debutoval Jiří Bělohlávek. V tomto uvedení Káťu zpívala Karita Mattila a Varvaru Magdalena Kožená.

A konečně Janáček slavil v MET velký úspěch i s operou Z mrtvého domu, kterou MET uvedla v roce 2009 v koprodukci s Wiener Festwochen, Holland Festivalem, Festivalem v Aix-en-Provence a milánskou Scalou s takovými osobnostmi jako je dirigent Esa-Pekka Salonen a režisér Patice Chéreau. Z českých sólistů se v ní tehdy uplatnil především Štefan Margita jako Filka Morozov a dále Vladimír Chmelo a Peter Straka. (Štefan Margita se na scénu MET vrátil znovu letos jako Loge do obnoveného uvedení Zlata Rýna v nastudování Roberta Lepage.)

Jiří Bělohlávek, u kterého američtí recenzenti oceňují autentickou znalost Janáčka, je do MET zván od roku 2004 opakovaně a kromě janáčkovských titulů zde řídil také Oněgina a Rusalku (oba tituly v roce 2009). Přenášené představení Makropulos řídil suverénně s velkou plastičností zvuku orchestru, se zřetelnými liniemi témat, diferencovanou dynamikou a tempovými kontrasty. Tyto kvality při rozhlasovém přenosu při absenci obrazového vjemu vyznějí ještě zřetelněji. Lze si jen přát, aby v nové roli šéfdirigenta České filharmonie měl k dispozici stejně kvalitní a spolehlivé muzikanty, jakými disponuje orchestr MET. 
Karita Mattila – původem finská sopranistka -má po Gabriele Beňačkové v MET už téměř deset let na janáčkovské hrdinky„monopol“. Po té, kdy jsme ji díky přenosům do kin mohli vidět jako přece jen příliš letitou Manon, Salome nebo Tosku, se dá ze zvukového dojmu říci, že Makropulos je v současné době její životní role. Svým vyrovnaným pevným sopránem obsáhne suverénně celý rozsah v široké dynamické škále. V jejím podání věříme, že si věhlasná a mysteriózní operní diva Marty podmaňuje všechny kolem sebe. Její Marty je energická suverénní žena i uštvaná citově otupělá bytost, dokáže být vášnivá i ledová, krutě sarkastická a cynická, ale i zoufalá ve své osamělosti – elixír dlouhověkosti se pro ni stal prokletím. Závěrečný výstup, v němž se v úchvatných pianissimech osvobozuje od strachu ze smrti a nachází v ní úlevné vysvobození, byl strhující.

Z ostatních výkonů bych vyzdvihla především Alane Okea jako solicitátora Vítka (známe ho i u nás z titulní role Brittenovy Smrti v Benátkách, kterou před časem uvedla Státní opera), který operní detektivku otevírá a dokázal, že není malých rolí. Richard Leech byl Albretem Gregorem, který se zmítá mezi beznadějí a vášnivým vzplanutím k ženě, která je vlastně jeho prababičkou. Je dojemné slyšet z Metropolitní opery češtinu a českou hudbu – jako rodilí mluvčí sice vnímáme, že výslovnost není dokonalá, ale u všech sólistů v Makropulos, a to i v malých rolích, byla obdivuhodně dobrá. Samotný fakt, že v MET je uváděna česká opera, je úchvatný a právem se můžeme „pýšit“ na svou vlast. Dostupné recenze v superlativech vyzdvihují tuto Janáčkovu operu jako strhující mistrovské dílo srovnatelné s Toskou nebo Lulu. Recenzent Associated Press Ronald Blum dokonce litoval, že tato inscenace nebyla zařazena mezi letošní přenosy do kin místo dvou dílů Wagnerova Prstenu a Dona Giovanniho, které označil za tuctové. Vstupeky stojí od 320 do 25 dolarů (což je rozpětí od 8.000 do do cca 600,- Kč) – a je vyprodáno! Co více si lze přát. Snad lze namítnout, že Amalie Savoy jako Kristina měla pro roli mladičké divadelní debutanky, které se „teprve tvoří hlas“, hlas poněkud starý nebo naopak senilní Hauk v podání Bernarda Fitche příliš mladý. Johan Reuter pojal aristokratickou uhlazenost barona Pruse s  příliš exaltovanou dramatičností hrdinné barytonu.
V lednu jsme mohli na stanici ČRo 3 Vltava v přímém přenosu poslouchat přenos Věci Markopulos z ostravské opery s Evou Urbanovou v titulní roli. Přiznejme si, že perfektní vycizelovanosti provedení i technické kvality v MET ostravské nastudování nedosahovalo. Při vší ošidnosti srovnání na základě přímého přenosu z tak odlišných prostor, jakými je MET a Dvořákovo divadlo, však nelze ostravskému nastudování upřít velký emocionální náboj. 
***

Inspirace na dny příští

Antonín Dvořák: Čert a Káča. Hudební nastudování Pavel Šnajdr, režie Václav Věžník, scéna Martin Víšek, kostýmy Miriam Struhárová. Ovčák Jirka – Ondřej Koplík / Petr Martínek, Káča – Václava Krejčí Housková / Barbora Polášková, Máma  – Magda Málková / Zdeňka Mollíková, Čert Marbuel – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný, Lucifer – David Szendiuch / Vladimír Třebický. Moravské divadlo Olomouc, premiéra pátek 11. května 19:00 hod.

***

Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Režie: Elijah Moshinsky
Scéna: Anthony Ward
Kostýmy: Dona Granata
Světla: Howard Harrison
Premiéra 11. ledna 2006 The Metropolitan Opera New York
(psáno z rozhlasového přenosu 5.5.2012)

Emilia Marty – Karita Mattila
Kristina – Emalie Savoy
Albert Gregor – Richard Leech
Vítek – Alan Oke
Janek – Matthew Plenk
Count Hauk-Sendorf – Bernard Fitch
Jaroslav Prus – Christopher Feigum
Dr. Kolenatý – Tom Fox
Cleaning woman – Jane Shaulis
Stagehand – James Courtney
Chambermaid – Edyta Kulczak

www.,metopera.org

Připravujeme ve spoluráci s Český rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde