Operní panorama, tentokrát s Helenou Havlíkovou (294)

Jaké období letošní ceny Thálie vlastně zahrnovaly?
Období pro výběr nominací zůstávalo dlouho vymezeno kalendářním rokem, což ale bylo v případě divadla, které se u nás tradičně dělí na sezony, netypické. Loni se přešlo na sezony, jenže tehdy bylo období spíše z provozních důvodů limitované už květnem 2019. Takže letos to byl, resp. měl být, stále ještě přechodně, červen 2019 až konec června 2020. Jenže stejně jako celý svět, i tyto ceny postihly kovidové restrikce, takže se do nominací dostaly inscenace, které divadla stihla odehrát do onoho 10. března 2020, kdy vláda uprostřed rozjeté sezony rozhodla o uzavření divadel.

Ceny Thálie ovšem zasáhla i druhá vlna pandemie. V čem konkrétně?
Jednak do hlasování, které proběhlo korespondenčně pod notářským dozorem, ale hlavně do slavnostního ceremoniálu vyhlašování cen. Nekonal se tradičně v Národním divadle, odkud ho dosud vždy přenášela Česká televize, ale značně improvizovaně prostřednictvím internetového streamu. Jako členka poroty nemohu samozřejmě ovlivnit způsob předávání cen, ale mrzela mě přinejmenším mizerná technická kvalita, málo připravená koordinace těch, kteří se v průběhu večera připojovali prostřednictvím svých notebooků (připomínala mi, jak jsme překonávali jarní začátky, kdy jsme se teprve učili online meetingy), a hlavně problémy s nesrozumitelností kvůli dozvuku z notebooků do studia Channel v Olomouci, které se přitom prezentuje jako moderní multimediální centrum se službami komplexního zajištění online přenosů. Přes to všechno jsem ale přesvědčená, že je dobře, že Herecká asociace tradici od roku 1993 nepřerušila a ceny uskutečnila.

I když byl koronavirový zásah do Cen Thálie tentokrát zcela nečekaný, co všechno se v průběhu oněch 27 let měnilo „plánovaně“?
Měnily se nejen kategorie, ale i způsob rozhodování o cenách. Zůstává hlavní udělování cen za mimořádné jevištní výkony v ženských a mužských kategoriích za role nastudované v daném období na území České republiky, tedy včetně cizinců, což je zvlášť v opeře, ale i baletu důležité. Postupně se rozšiřovaly obory, takže z původních tří – činohra, pohybové divadlo (s baletem, tancem, pantomimou) a hudební divadlo – se nejprve vydělila samostatná opera vedle autonomní kategorie operety, muzikálu a dalších druhů hudebního divadla a počet stoupl na čtyři. A v předchozím ročníku přibyla pátá kategorie alternativního a loutkového divadla. Ta se letos rozdělila, takže výkony jsou oceňovány v šesti oborech.

Kdo a o jakých cenách rozhoduje?
O nominacích i laureátech za jevištní výkony v oněch šesti kategoriích rozhodují odborné poroty jmenované Prezidiem Herecké asociace, a to na základě shlédnutých představení v průběhu celého daného období. Od loňského ročníku tak odborné poroty nenavrhují pouze nominace, které byly v každém oboru rozšířeny z osmi nominovaných v jednotlivých genderech na deset ženských a deset mužských výkonů, resp. v kategorii loutkového a alternativního divadla po deseti společných genderově smíšených nominacích. Odborné poroty tedy hlasují také přímo o laureátovi, což dříve příslušelo nadoborovému Kolegiu Cen Thálie. To bylo už před loňským ročníkem zrušené. Nahradila ho s jinými kompetencemi nově zřízená Česká akademie divadelníků, jejímiž členy jsou všichni nositelé Cen Thálie a další významné osobnosti. Akademie rozhoduje o ceně za přínos českému divadelnictví (dříve tzv. zvláštní cena Kolegia), kterou může obdržet významná žijící osobnost z divadelního okruhu autorů, režisérů, scénáristů, choreografů, scénografů, dirigentů. Letos byl takto oceněn Jaroslav Vostrý. Prezidium Herecké asociace pak rozhoduje o ceně za celoživotní mistrovství, od loňska v činoherním oboru rozšířené na dvě podle genderu, o ceně pro mladého činoherce do 33 let (letos Josef Láska) a o ceně za šíření divadelního umění v televizi (letos kameraman Josef Špelda). Herecká asociace se podílí také na Rozhlasové ceně Thálie. Ta je vyhlašována v rámci mezinárodní soutěže rozhlasových pořadů Prix Bohemia Radio, jejímž pořadatelem je Český rozhlas. Rozhlasovou Thálii letos získal Ondřej Brousek a má spojitost s hudbou. Dostal ji totiž za výkon v dramatické trilogii Tomáše Molka Tři životy Dmitrije Šostakoviče, kterou v režii Lukáše Hlavici odvysílal Český rozhlas Vltava během loňského prosince. Ondřej Brousek v ní vytvořil nejen hlavní roli tohoto skladatele, ale v unikátní dvojroli herce a klavíristy zahrál všechny klavírní party Šostakovičových kompozic použitých v tomto seriálu.

Když se teď zaměříme na operu – v jakém složení vaše porota pracuje?
Je nás sedm a považuji za užitečné, že pokrýváme velmi široké spektrum profesí spjatých s operou. Předseda Zbyněk Brabec je sólista, dramaturg a profesor konzervatoře. Také Magdaléna Hajóssyová a Marta Cihelníková zkušenosti sólistek rozšiřují o své pedagogické působení. Dirigentský obor zastupuje Jan Štych, režijní Tomáš Šimerda navíc s mnohaletou praxí řízení operních souborů. Operní publicistice se pak kromě mě věnuje Vojtěch Babka, redaktor Českého rozhlasu na stanici Vltava.

Co členství v porotě obnáší?
Snažíme se, abychom viděli pokud možno všechny operní inscenace po celé republice za dané období. Kromě Prahy s Národním divadlem a Státní operou jezdíme na premiéry i reprízy všech ostatních osmi tzv. kamenných divadel v Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci, Liberci, Českých Budějovicích, Opavě a Ústí nad Labem. Ale sledujeme pochopitelně operní produkci i mimo tuto síť. Ta sympaticky houstne – mezi alternativní soubory, které uvádějí operní inscenace, patří například olomoucký Ensemble Damian, který pořádá Olomoucké barokní slavnosti se spoustou novodobých nastudování barokní oper. Na starou hudbu jsou zaměřené také Hof-Musici, Musica Florea, Capella Regia. Brněnská Opera Diversa a Hausopera se snaží provokativně vnést do operního žánru čerstvý vítr, podobě jako Praze RunOpeRun a Opera studio Praha. S operními novinkami přichází i NODO, bienale New Opera Days Ostrava. Původní operní produkce se objevují také na Smetanově Litomyšli (na zámku v Nových Hradech), každoroční operní staggionou se může pochlubit také na Hudební festival Znojmo. A patří sem i operní produkce v Divoké Šárce, loni se však kvůli průtrži mračen Dona Giovanniho nepodařilo dohrát.

I když bychom si to mohli díky vašim Operním panoramatům sečíst, kolik jste viděla v období od června 2019 do onoho koronavirem vynuceného března 2020 inscenací?
Bylo jich 38, často i v několika obsazeních, což znamená přes čtyři stovky výkonů. Ovšem množství premiér, které se kvůli zákazu divadel nemohly do konce sezony 2019/20 uskutečnit, zůstalo značné – 13 titutlů! Byl naplánován Weinbergerův Švanda dudák v Národním divadle, Szymanovského Král Roger ve Státní opeře, v Brně Řecké pašije Bohuslava Martinů a Zámečníkův Ferda Mravenec, v Ostravě Korngoldovo Mrtvé město a Proces Philipa Glasse, v Plzni Monteverdiho Korunovace Poppey Wagnerův Lohengrin, Tristan a Isolda Richarda Wagnera v Ústí nad Labem, Wintonův vlak Maria de Rose v Českých Budějovicích, Bizetovi Lovci perel v Liberci, Beethovenův Fidelio v Olomouci a v Opavě Fibichova Hedy. Některé inscenace se divadlům podařilo „zachránit“ přesunem do sezony 2020/21, takže jejich sólisté se o nominace budou ucházet v následujícím ročníku Cen Thálie.

Jak probíhá rozhodování?
Návrhy na nominace probíráme průběžně. Na závěrečném jednání pak znovu zevrubně diskutujeme o výkonech v každé jednotlivé inscenaci. Na základě písemného hlasování pak vybíráme deset nominací v dámské a pánské kategorii a z nich dle počtu hlasů vzniknou ony tři tzv. finálové. Bývá to obtížné rozhodování, trvá řadu hodin. Považuji pro českou operu za vynikající zprávu, že je opravdu z čeho vybírat. Soustřeďujeme se na výkony v kombinaci pěveckého i hereckého umění, takže se může stát, že oceníme výkon v inscenaci, kterou jako celek ve své recenzi třeba nehodnotím příliš vysoko – a obráceně, ve špičkové inscenaci nemusí být automaticky mimořádný individuální výkon na cenu.

Pojďme teď postupně probrat jednotlivé kategorie a začněme laureátkou.
Cenu v ženské operní kategorii získala Jana Šrejma Kačírková za roli Julietty ve Fragmentech z Juliette Bohuslava Martinů a zároveň za postavu ženy v Poulencově Lidském hlasu. Tyto dvě opery spojilo brněnské Národní divadlo do jednoho večera, který se stal právě pro tuto sopranistku velkým sólem. Po milostném příběhu s Michelem, pro kterého je jako Julietta iluzí ženy, se v Poulencově monodramatu vyrovnává se ztrátou člověka, který pro ni byl iluzí muže. Se stejnou energií, s jakou v obou partech rozvinula Jana Šrejma Kačírková svůj soprán oplývající jiskrností i dramatickou naléhavostí, vyjádřila jak rozverně bezstarostnou ženskou koketerii Julietty, tak osamělost ženy, která se ve snaze zachránit vztah zmítá mezi zdrceným zoufalstvím a záblesky naděje, vybuchuje v podrážděném rozčilení, hašteřivě koketuje, zoufale vyčítá, hystericky se směje, odevzdaně propadá bezvýchodnosti nebo vydírá vyvoláváním vzpomínek. A je třeba dodat, že Jana Šrejma Kačírková se laureátkou Cen Thálie stala už potřetí! V roce 2012 to bylo za Julii v ostravském nastudování Gouodovy opery Romeo a Julie a hned rok na to za titulní postavu Donzettiho Anny Boleny, také v Národním divadle moravskoslezském. Dotáhla se tak na Luďka Veleho, který už má také tři ceny, přičemž čtyřikrát byl od roku 1993 jedině barytonista Ivan Kusnjer.

Čím porotu zaujaly výkony ostatních finalistek?
V případě mladé sopranistky Kristýny Vylíčilové jsme na jejím výkonu v roli Míkal při scénickém nastudování Händelova oratoria Saul na Hudebním festivalu Znojmo ocenili tónovou kulturu pěveckého stylu pro barokní hudbu s měkkým nasazením, čistou intonací, s jemným, avšak znělým pianissimem a s vibratem, které používá jako jednou z ozdob pro ornamentiku tohoto období typickou. To vše ladilo s hereckým pojetím této role coby něžné a jemné dívky, žijící svůj život pod tvrdou rukou otce-válečníka a dominantní starší sestry. Když mluvíme o Saulovi, samozřejmě respektuji většinové rozhodnutí poroty, nicméně v případě této znojemské inscenace přiznávám, že mě strhl i Andreas Scholl, jehož kontratenor zněl v prostoru Loucké jízdárny ve velké plasticitě v roli smířlivého Davida, a také polský tenorista Krystian Adam, když trojici hlavních mužských postav ještě vedle Saula Adama Plachetky komplementárně doplnil o Saulova syna Jonathana, který dilema přátelství k Davidovi a oddanosti k otci vyřeší ve prospěch Davida.

Vraťme se ale k ženským finalistkám…
Do tříčlenného finále se dostala také Jana Sibera v opavské inscenaci Verdiho Traviaty. Byla nominovaná i s přihlédnutím k roli Isabelly v inscenaci opery Giacoma Meyerbeera Robert ďábel v Ostravě. V případě Violetty nám její kreace ukázala, jak silný může být divácký zážitek i v tolik „obehraném“ titulu při svrchovaně zazpívané a prožité jevištní postavě, jak ji předvedla. Během vyhlašování cen se Jana Sibera svěřila, že právě tato role patří k jejím nejoblíbenějším. Nominaci ovšem chápala také jako podporu Slezskému divadlu v Opavě vystavovanému ekonomickým restrikcím. V opavské Traviatě nás zaujal i výkon Pavla Klečky jako otce Germonta. Tento barytonista, který se v posledních letech začal vedle buffo rolí uplatňovat i v dalších oborech (loni byl v širší nominaci za Janáčkova Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky), má vzácný dar upoutat diváka svým hereckým charismatem, aniž slevuje z pěveckých nároků. 

Ač je existence opery ve Slezském divadle zřizovatelem zpochybňovaná, opavský operní soubor se dostal dokonce mezi oceněné díky laureátovi v mužské kategorii Lukášovi Zemanovi za roli Hraběte v Mozartově Figarově svatbě…
Třebaže opavský operní soubor musí obsáhnout celé stylové spektrum operního repertoáru, díky hudebnímu nastudování Vojtěcha Spurného opřenému o studium dobových pramenů i nápadité a vtipné režii Jany Andělové Pletichové se zdejší Figarova svatba opravu povedla. Lukáš Zeman mohl v této inscenaci vedle své muzikality a technicky skvěle vedenému barytonu uplatnit své bohaté zkušenosti s historicky poučenou interpretací. Hraběte Almavivu rozehrál jako žárlivého rozzuřeného pruďase i záletného proutníka se spoustou levobočků, který si ani při závěrečném pokání vůči podváděné manželce neodpustí zájem o pozadí sváděné Zuzanky. Pro svůj výkon měl ovšem podporu mnoha dalších, vždyť se do užších nominací dostala i Markéta Böhmová, který vystihla Hraběnku s přirozeností a vtipem ne jako bolestínsky ufňukanou podváděnou manželku, ale jako ráznou sebevědomou ženu. A také Jaromír Nosek v titulní roli Figara, dynamického a energického mladíka, který svým vtipem a operativními schopnostmi řeší nenadále situace, těží z nich svůj prospěch, a vítězí i nad příslušníky modré krve. Všichni tito sólisté po pěvecké stránce podpořili hudební koncepci historicky poučené interpretace. Opavská Figarova svatba se tak stala inscenací s nejvyšším počtem nominací!

Koho si představujete vedle Lukáše Zemana a Pavla Klečky jako třetího finalistu mužské kategorie?
Tím je Richard Samek. Role Prince v Dvořákově Rusalce je pro jeho znělý, oblý tenor s citem pro romantický repertoár přesně tou úlohou, ve které může uplatnit tyto své přednosti. V ostravské inscenaci modeloval Prince od lehkomyslného mladíka k zoufalému muži, který dojde k poznání a smírnému odpouštění.

Statut Cen Thálie umožňuje vybrat do tzv. širších nominací i po sedmi dalších sólistech. Které výkony jste do nich zahrnuli v ženské kategorii?
Kromě Markéty Böhmové, o které jsem už mluvila v souvislosti s opavskou Figarovou svatbou, jsme ocenili mezzosopranistku Markétu Cukrovou, která v brněnské inscenaci Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha potvrdila v dvojroli Múzy a Nicklausse své všestranné pěvecké i herecké schopnosti. V této inscenaci nás zaujala také slovenská sopranistka Martina Masaryková, která v roli Olympie vycizelovanými koloraturami a zářivými vysokými tóny vystihla jak přesně seřízený stroj tuto umělou bytost. Skvělý výkon podala také Václava Krejčí Housková, která pro roli nespoutané cikánky v plzeňské inscenaci Bizetovy Carmen disponuje sytým a barevným témbrem. Z nastupující generace sólistek si pozornost zaslouží Monika Jägerová. Vládne podmanivým, temně hlubokým altem a virtuózní technikou belcanta. Při novodobé premiéře opery seria Johanna Adolfa Hasseho Demofoonte uvedené souborem Hof-Musici v autenticky dochovaném prostoru českokrumlovského zámeckého barokního divadla dodala v roli Timanta barokním afektům sílu skutečných emocí. A před sebou má kariéru také Marta Reichelová. V ostravské inscenaci Verdiho Maškarního plesu brilantním pěveckým výkonem i přirozeným herectvím úspěšně zvládla tzv. kalhotkovou roli hraběcího pážete, které v závěru opery nevědomky přispěje k tragickému konci příběhu. Vysoko jsme ohodnotili také Lenku Pavlovič za roli Jitky, protože v budějovické inscenaci Smetanova Dalibora obdařila tuto postavu nejen zářivými výškami a kantilénou, ale i vřelým citem.

Budějovický Dalibor je další inscenace s více nominacemi…
Z ní jsme do širší nominace zařadili také Josefa Moravce v titulní roli, protože v zajímavé, nicméně pro sólistu poněkud „neregulérní“ inscenaci v prostředí dočasné dřevěné „boudy“ vytvořil při zvládnutí mnoha pěveckých úskalí této role strhující postavu neohroženého reka. A dvě širší mužské nominace si „vyzpívali“ také v plzeňském Šelmovi sedlákovi Antonína Dvořáka tenorista Jaroslav Březina jako sebevědomě furiantský sedlák Václav a mladý basista Jan Hnyk v roli Martina zkombinoval přísného otce, který se však před vrchností poníženě klaní. O Jaromírovi Noskovi v opavské Figarově svatbě jsme už mluvili, z „líhně“ historicky poučené interpretace vzešel i tenorista Václav Čížek, který se v ostravské opeře výborně uplatnil i jako bard Rimbaud v nastudování Meyerbeerova Roberta ďábla. A do sedmi nominovaných jsme vybrali také Daniela Matouška, pro kterého byl přitom vysoko posazený part Nadira v olomouckém nastudování Bizetových Lovců perel první velkou rolí. Muzikalita, přirozený herecký projev a atraktivní jevištní zjev, kterými mladý pěvec disponuje, jsou příslibem úspěšné kariéry. Naopak o velké zkušenosti se mohl opřít František Zahradníček, když vystihl portrét slepého milujícího otce Timura v Pucciniho Turandot. A získal tak jedinou nominaci pro pražské Národní divadlo.

Kdybychom se na letošní Ceny Thálie podívali statistikou divadel, jak ta vychází?
Chci zdůraznit, že při rozhodování poroty zastoupení jednotlivých divadel nehraje vůbec žádnou roli. Hodnotíme výkony, samozřejmě v kontextu prostoru, ve kterém se odehrává, nikoli však s ohledem na soubory. Statisticky letos jednoznačně dominuje Slezské divadlo Opava s celkově pěti nominacemi – třemi finálovými a dvěma širšími. Příležitosti pro výkony, které dostaly nominace, poskytly i Národní Brno a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, obě divadla shodně se třemi nominacemi, z nich jednou hlavní. Tři širší nominace má Divadlo J. K. Tyla v Plzni, dvě Jihočeské divadlo a po jedné Moravské divadlo Olomouc a pražské Národní divadlo. A dvě nominace získaly inscenace mimo síť stálých divadel – Hudební festival Znojmo finálovou, soubor Hof-Musici tu širší. Znovu ale připomenu, že jde o období postižené z jedné třetiny uzavřením divadel.

Herecká asociace uděluje také každoročně ceny za celoživotní mistrovství. Kdo a z jakých důvodů tuto cenu získal?
Letos se jejím držitelem stal Jan Malík. Stejně jako pro mě, Jan Malík se stal tenorovou ikonou pro mnoho generací libereckých diváků, které dokázal svými výkony nadchnout pro operu. Ač jsem jako malá holka viděla desítky představení, ve kterých zpíval, bohužel jsem ho během jeho aktivní kariéry osobně nepoznala. Ti, kteří tuto příležitost měli, si na něm cení jeho přívětivosti, skromnosti i vtipu. Luděk Vele, sólista opery Národního divadla, o něm mluví jako o umělci vpravdě každým coulem: „Když jsem v Liberci jako úplný kandrdas začínal, byl to právě Jan Malík, který mi kolegiálně dodával energii. Měl mimořádnou divadelní a hudební inteligenci. Svým civilním herectvím předešel dobu. Byl to vpravdě umělec každým coulem.“

Jan Malík se vyučil nejprve klenotníkem, než se po soukromém studiu zpěvu u Marie Suttnarové (1942-44) vydal na operní dráhu. Hned na začátku si ho v roce 1948 jako sustentanta vyhlédl při svém ostravském působení Zdeněk Chalabala. Nechal ho začínat Vaškem, po kterém ovšem následoval rovnou Dvořákův Princ a Florestan v Beethovenově Fideliovi. Po krátkém plzeňském mezidobí (1952-53) zakotvil Jan Malík v Liberci. Sólistou opery Divadla F. X. Šaldy se stal v roce 1953 a během více než třiceti let zde do roku 1985 vytvořil mimořádně bohatou paletu prvooborových tenorových rolí.  Svým zářivě lesklým tenorem italského typu s jistými výškami a zároveň s tmavě barevným zabarvením obsáhl široký repertoár nejen v lyrickém, ale i dramatickém oboru, že jen těžko určit jednu dominantu. Jako Ondrej v Krútňavě Eugena Suchově se Jan Malík podílel na jednom z největších úspěchů liberecké opery hned na sklonku poválečného období Jaromíra Žida. Patřil k oporám libereckého sólistického ansámblu pro šéfa Jindřicha Bubeníčka a pak zejména ve dvanáctileté liberecké éře Rudolfa Vašaty v letech 1960-71, který i díky Malíkově všestrannosti a spolehlivosti mohl uvádět velmi náročná díla světového operního repertoáru vedle průbojné dramaturgie současných českých oper. Ve významných tenorových rolích se Jan Málek uplatňoval i během prvního šéfovského období Františka Babického v letech 1974-1981. 

Jan Malík vytvořil titulní postavy v italských operách Giuseppe Verdiho (Alfred, Radames, Manrico, Alvaro, Don Carlos, Otello, Gabriele Adorno) i Giacoma Pucciniho (Kalaf, Cavaradossi, Pinkerton, Dick Johnson). K jeho stěžejním rolím patřil „tragický klaun“ Canio v Leoncavallových Komediantech, když hlasem pevným i ve výškách vystihl vnější hrubost a zároveň vnitřní trýzeň tohoto principála kočovných komediantů. Jan Malík se stal v liberecké opeře oporou českého repertoáru jako Smetanův Jeník, Dalibor, Jíra nebo Lukáš, Dvořákův Princ či Rinald v Armidě, Fibichův Ctirad v Šárce nebo v Janáčkových operách Laca v Její pastorkyni a Boris v Kátě Kabanové. Šéf liberecké opery Rudolf Vašata právě díky Janu Malíkovi mohl nastudovat opery Richarda Wagnera, protože v něm měl titulní hrdiny Lohengrina, Tannhäusera nebo Rienziho. Jan Malík se uplatňoval i v ruském repertoáru jako Lenský v Čajkovského Evženu Oněginovi nebo dramatický Heřman v Pikové dámě.

Třebaže Jan Malík zůstal věrný libereckému souboru, jako stálý host vystupoval v letech 1955-1968 i v pražském Národním divadle – opakovaně jako Lukáš ve Smetanově Hubičce nebo jako Verdiho Don Carlos, ale také v roli Prince v Dvořákově Rusalce, Jeník v Prodané nevěstě nebo Vít v Tajemství. A ještě doplním, že Jan Malík je od roku 2012 nositelem Ceny Eduarda Hakena.