Operní panorama, tentokrát s Helenou Havlíkovou (294)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jan Malík se vyučil nejprve klenotníkem, než se po soukromém studiu zpěvu u Marie Suttnarové (1942-44) vydal na operní dráhu. Hned na začátku si ho v roce 1948 jako sustentanta vyhlédl při svém ostravském působení Zdeněk Chalabala. Nechal ho začínat Vaškem, po kterém ovšem následoval rovnou Dvořákův Princ a Florestan v Beethovenově Fideliovi. Po krátkém plzeňském mezidobí (1952-53) zakotvil Jan Malík v Liberci. Sólistou opery Divadla F. X. Šaldy se stal v roce 1953 a během více než třiceti let zde do roku 1985 vytvořil mimořádně bohatou paletu prvooborových tenorových rolí.  Svým zářivě lesklým tenorem italského typu s jistými výškami a zároveň s tmavě barevným zabarvením obsáhl široký repertoár nejen v lyrickém, ale i dramatickém oboru, že jen těžko určit jednu dominantu. Jako Ondrej v Krútňavě Eugena Suchově se Jan Malík podílel na jednom z největších úspěchů liberecké opery hned na sklonku poválečného období Jaromíra Žida. Patřil k oporám libereckého sólistického ansámblu pro šéfa Jindřicha Bubeníčka a pak zejména ve dvanáctileté liberecké éře Rudolfa Vašaty v letech 1960-71, který i díky Malíkově všestrannosti a spolehlivosti mohl uvádět velmi náročná díla světového operního repertoáru vedle průbojné dramaturgie současných českých oper. Ve významných tenorových rolích se Jan Málek uplatňoval i během prvního šéfovského období Františka Babického v letech 1974-1981. 

Jan Malík vytvořil titulní postavy v italských operách Giuseppe Verdiho (Alfred, Radames, Manrico, Alvaro, Don Carlos, Otello, Gabriele Adorno) i Giacoma Pucciniho (Kalaf, Cavaradossi, Pinkerton, Dick Johnson). K jeho stěžejním rolím patřil „tragický klaun“ Canio v Leoncavallových Komediantech, když hlasem pevným i ve výškách vystihl vnější hrubost a zároveň vnitřní trýzeň tohoto principála kočovných komediantů. Jan Malík se stal v liberecké opeře oporou českého repertoáru jako Smetanův Jeník, Dalibor, Jíra nebo Lukáš, Dvořákův Princ či Rinald v Armidě, Fibichův Ctirad v Šárce nebo v Janáčkových operách Laca v Její pastorkyni a Boris v Kátě Kabanové. Šéf liberecké opery Rudolf Vašata právě díky Janu Malíkovi mohl nastudovat opery Richarda Wagnera, protože v něm měl titulní hrdiny Lohengrina, Tannhäusera nebo Rienziho. Jan Malík se uplatňoval i v ruském repertoáru jako Lenský v Čajkovského Evženu Oněginovi nebo dramatický Heřman v Pikové dámě.

Třebaže Jan Malík zůstal věrný libereckému souboru, jako stálý host vystupoval v letech 1955-1968 i v pražském Národním divadle – opakovaně jako Lukáš ve Smetanově Hubičce nebo jako Verdiho Don Carlos, ale také v roli Prince v Dvořákově Rusalce, Jeník v Prodané nevěstě nebo Vít v Tajemství. A ještě doplním, že Jan Malík je od roku 2012 nositelem Ceny Eduarda Hakena.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments