Operní rarita v divadle Na Vídeňce. Gaspariniho Hamlet zmítaný bouří emocí i banalit současné scénické aktualizace

• Hamlet v operním repertoáru od baroka do současnosti
• Gaspariniho Ambleto
• Režijní strategie a jejich limity

Hamlet v operním repertoáru od baroka do současnosti

Shakespearova tragédie Hamlet patří k základním kamenům činoherního repertoáru. Námět, který zpracoval ale nebyl jeho původní látkou, tento největší dramatik všech dob prostě převzal (ostatně jako u většiny svých dramat) ze starších zdrojů. Zřejmě využil především francouzsky psané Tragické příběhy Francoise de Belleforesta (Histoires Tragiques, 1572), který zase přepracoval příběh z Gesta Danorum (Činy Dánů), latinsky psané dánské kroniky ze 12. století (autorem historik Saxo Grammaticus). Původní vyprávění už obsahuje naprostou většinu motivů později zahrnutých do Shakespearovy hry – královraždu a bratrovraždu, incest, předstírané šílenství atd.

O+

Samozřejmě každá úspěšná divadelní hra dříve nebo později láká ke zhudebnění. Ostatně všechna Shakespearova dramata nebo alespoň jejich části byly využity jako náměty pro opery. Snahy uvést Hamleta na operní jeviště jsou delší než tři století. Právě nastudovaná Gaspariniho opera Ambleto je zřejmě první hudebně-dramatickou verzí tohoto historického příběhu, nicméně nevychází ze Shakespearova textu.

Po Gaspariniho opeře následovalo několik italských oper na totožný námět (stále ovšem podle starších zpracování, protože Shakespearovo dílo se šířilo v Itálii v překladech až ve druhé polovině 18. století). Z těchto děl byl nejúspěšnější Amleto Domenica Scarlattiho (1715) a později (již podle Shakespeara, ale ještě přeloženého přes francouzskou úpravu Jeana-Francoise Ducise) Amleto Gaetana Andreozziho (1792).

V nedávné době byla znovuobjevena opera Verdiho současníka Franca Faccia Amleto (1865), která byla uvedena na několika evropských jevištích, včetně letního festivalu v Bregenzu (2016). Libreto věrné Shakespearově hře napsal Arrigo Boito, italský skladatel a také významný libretista nejen Verdiho posledních oper. Největšího úspěch ale dosáhl francouzský skladatel Ambroise Thomas se svým Hamletem (1868), kdy libreto vytvořil známý tým Barbier-Carré. Ti přepracovali látku do obvyklého útvaru velké opery (původně čtyřaktové, v konečné verzi pak pětiaktové) s nezapomenutelnými spekulárními scénami (pantomima na královském dvoře, Hamletovy monology a zejména vysoce náročný výjev Oféliina šílenství pro koloraturní sopranistku). Evropský i zámořský ohlas Thomasovy opery (Hamlet byl po jeho sentimentální Mignon jeho životním úspěchem) a kontinuální uvádění této opery až do počátku I. světové války zřejmě poněkud omezil zájem skladatelů o tuto látku.

Přes další spíše regionální a ojedinělé pokusy znovu zhudebnit Shakespearovu hru (například Gamlet lotyšského skladatele J. A. Kalinina v roce 1936) a první americké opeře na tento námět (Edwin Lindsey, 1952) pravý „hamletovský“ boom nastal až v šedesátých letech 20. století. Což zřejmě souviselo s nastolením řady existenciálních otázek lidského bytí, které řešila nová doba i Hamlet jako hrdina.

Rychle za sebou bylo uvedeno několik novinek. Krátkodobý úspěch měl Amleto italského levicově zaměřeného skladatele Maria Zafreda v římské opeře roku 1961, stejně jako další stejnojmenná americká opera Sergiuse Kagena (Baltimore 1962). Britský skladatel Humprey Searle, ovlivněný serialismem, zkomponoval textově zkráceného Hamleta v období 1964 až 1968. Doba přála hudebním experimentům a premiéra v Hamburku roku 1968 byla sledována a komentována mnoha médii. Další skladatelé se pokoušeli změnit úhel pohledu na hlavní postavy a z těchto opusů je třeba zmínit zejména Ophelii švýcarského skladatele Rudolfa Kelterborna (1981).

Ve stejné době ale stále vznikaly varianty klasického operního modelu, například poslední opera německého skladatele Hermanna Reuttera Hamlet (1980) na objednávku stuttgartského operního domu. Určitou zvláštností v tomto případě je použití tehdy již archaického (byť z hlediska literárního historie důležitého) německého překladu A. W. Schlegela. Samozřejmě Hamlet vstoupil i na baletní jeviště. Ve dvacátém století jsou zřejmě nejvýznamnější dvě choreografie, stejnojmenný balet Victora Gsovského na hudbu Borise Blachera (1950) a Neumeierovy Hamlet Connotations (1976) na výběr hudby různých autorů.

Vznikla i díla spadající do široce rozkročeného žánru Musiktheater, z nichž nejčastěji uváděnou jevištní kompozicí je Die Hamletmaschine Wolfganga Rihma – adaptace stejnojmenné postmoderní hry Heinera Müllera. Titulní postava je zde rozdělena mezi tři činoherce a na scéně se objevují také postavy Marxe, Lenina a Maa Ce-tunga. Müllerova hra byla zhudebněna i dalšími skladateli (Ruth Zechlin, 1991 a Georges Aperghis, oratorium, 2000).

Ale ani tehdejší socialistický tábor nezaostával. Maďarské operní drama Sándora Szokoloaye Hamlet (1968) bylo několikrát uvedeno i mimo jeho vlast. Úspěšný sovětský skladatel Sergej Slonimskij uvedl svého Gamleta roku 1990.

Z našich skladatelů je třeba snad připomenout operu Hamlet Maxmiliana Marečka (v zahraničí Maretzek), jehož stejnojmenná nedochovaná opera na vlastní libreto byla uvedena v Brně roku 1840, pak roku 1843 v Paříži a pak zřejmě i roku 1900 v New Yorku, kde česko-německého skladatel působil. Dosud neprovedena zůstala satirická opera Hamlet, náš současník Jiřího Válka podle divadelního textu Ivana Vyskočila komponovaná v letech 1982 až 1985, z nichž je dostupná pouze nahrávka působivé baletní hudby. Z roku 1999 pochází také eponymní muzikál Jana Ledeckého.

Věčné a vděčné charaktery i ideje Shakespearovy hry představují výzvu pro skladatele i v 21. století. S ohlasem se setkala operní zakázka pro festival v Glyndebourne Bretta Deana v roce 2017. A právě divadlo Theater an der Wien uvedlo působivou operu Němce Anna Schreiera roku 2016.

Gaspariniho Ambleto

Gaspariniho opera (1706) zůstává formou plně věrná tvaru opera seria. Proslulí operní libretisté Apostolo Zeno a Pietro Pariati si tradičně vystačili s pouze sedmi jednajícími postavami. A zápletka libreta je opět tradičně vybudována na příběhu o pomstě, boji o moc a převzetí vlády spravedlivým Ambletem, který porazí nově nastoupivšího diktátora Fengoneho.

V současném uvedení je zcela vypuštěna postavy dánské princezny Ildegardy, a její árie jsou přiděleny jiným ženským postavám. Vlastně se nejedná o historicky poučený přístup, ale svého druhu přepracování, především z hlediska dramaturgie, zápletky a textu. Na obranu inscenátorů je třeba uvést, že z původní materiálu (premiérová benátská verze 1706) se dochovaly pouze materiály k áriím (43) a takřka žádný notový materiál k recitativům.

Druhá verze opery (Londýn 1712) má sice i tištěný materiál (Songs in the Opera of Hamlet), ale ten je dosti rozdílný oproti fragmentárně dochovaným materiálům první verze. Snaha přiblížit dílo současnému divákovi se tak rozvíjí ve dvou liniích – inscenátoři nezařazují žádné recitativy, ale sled árií je pospojován několika orchestrálními úryvky, technickými zvuky a recitovaným slovem ze záznamu, které nezřídka vychází ze Shakespearova textu. Ostatně snaha spíš přiblížit operu Shakespearově tragédii je zřetelná od prvního momentu, a proto jsou také v inscenaci změněna jména postav: Veremonda, milenka Hamleta/Ofélie, Fengone, tyran v Dánsku/Claudius, Gerilda, manželka Fengoneho a Ambletova matka/Gertruda, Valdemaro, královský generál/Polonius atd.

Režijní strategie a jejich limity

Italská režisérka Ilaria Lanzino, současná specialistka na tzv. „psychické divadlo“, a která mimochodem začínala divadelní kariéru jako sboristka právě v Theater an der Wien, přenesla děj do naší současnosti jako krvavé psychodrama dvou rodin (Hamlet–matka–strýc Claudius, Polonius a jeho dvě děti). Vizuálně s výtvarníkem scény (Martin Hickmann) a návrhářkou kostýmů (Vanessa Rust) zdůraznila měšťáckost vyšší střední vrstvy i zvyky těchto lidí. Zejména výběr kostýmů, často velmi nelichotivých, se soustředil na barevný nevkus majetnějších vrstev, takto si představujících eleganci vyšších kruhů.

Šťastná je stavba na otáčivém jevišti, která umožňuje rychlé proměny prostředí i dynamiku pro závěrečné vražednické výjevy. Režijní záměr tak kombinuje žánr psychologického rodinného dramatu s maniakální vyvražďovačkou filmové B kategorie, ve které naživu zůstávají jen zmrtvýchvstavší Ofélie a ukrytá Gertruda. Tato směs staré hudby s novými zvuky, pateticky recitovanými německými texty a modernizujícím režijním konceptem působí ne vždy sourodě, nehledě na to, že režisérka v mnoha případech vůbec nerespektuje charaktery jednajících, zápletku i text libreta. Trochu necitlivě také působily naturalismy na scéně (nejen krvavé výjevy, ale také výjevy orálního sexu a znásilnění), přičemž režisérka zcela ignorovala zásadu barokní dramaturgie tohoto žánru – tedy žádné vraždy na scéně.

Inscenaci ale výrazně pomáhá pečlivé, zvukově bohaté a citlivé nastudování souboru La Lira di Orfeo (vedoucí Raffaele Pe, koncertní mistryně Elisa Citterio). Úspěšný soubor, založený roku 2015, se věnuje interpretaci barokní hudby s důslednou odbornou přípravou svých projektů a úzkou spoluprací s muzikology. Nastudování dokázalo opravdu vytěžit maximum z Gaspariniho partitury, která se zdá jen lehce nadprůměrná v porovnání s tehdejší produkci, byť několik výrazových a afektivních árií vyniká rytmickou originalitou nebo výjimečným hudebním efektem a dojímavostí (především árie Veremondy/Ofélie).

Inscenovaná úprava pak vyžaduje dva kontratenory, dva soprány a dva basy. Obdivuhodné je, že zakladatel souboru Raffaele Pe zároveň v produkcích vystupuju v kontratenorových partech, v tomto případě v titulní postavě mladého Hamleta. Z jeho vystoupení je patrná značná zkušenost s tímto typem rolí, herecká a fyzická zdatnost – hlas ovšem nezní vždy zcela optimálně, a hlavně v horním rejstříku zpočátku zaznívaly ostřejší nosové tóny a násilnější tvoření vyšších tónů. Setkání s kontratenoristou Maaynem Lichtem v druhé kontratenorové roli Laerta bylo po jeho strhujícím podání Orlanda v brněnské inscenaci Here I am, Orlando opět velkým zážitkem.

Mladý umělec s vynikající koloraturní technikou a velice pohyblivým hlasem navíc nabízí nevšední herecký a taneční talent. Jeho temperamentní podání dokáže okamžitě oslovit diváky, jen je škoda, že režisérka zvolila ke ztvárnění sexuální identity postavy klišovité prostředky bez výraznější psychologické hloubky. Hlavní palmu večera si ale odnesla rusko-americká sopranistka Erika Baikoff, která postavě Ofélie dala velmi lidský rozměr moderní dívky váhající mezi láskou a toxicitou vztahu, kterou přináší partnerova posedlost. Vokálně znamenitě zachytila profil postavy v afektivních áriích smutku, rozhodování i rezignace.

Vyrovnaný soubor doplňovala v Rumunsku narozená sopranistka Ana Maria Labin, kterou jsme v roce 2014 slyšeli jako hostující Hraběnku ve Figarově svatbě ve Stavovském divadle. Vyrovnaný, zralý hlas se výborně hodil k charakteru Gertrudy, ženy, která se domnívá, že nalezla druhou životní šanci. Tento „mateřský“ part je jen o málo náročnější než part Ofélie. Oba basové party (Claudius a Polonius) byly velmi spolehlivě obsazeny Miklósem Sebestyénem z Maďarska a Nikolajem Borčevem, narozeným v Bělorusku. Obsazení působí velmi kompaktně, jak v pěveckém nastudování, tak v předepsané náročné herecké akci. Orchestr řídila koncertní mistryně Elisa Citterio.

Současná inscenace Gaspariniho Ambleta v Theater an der Wien, tradičně omezená na šest představení, je jednou z dalších možných cest inscenování žánru opery seria. Případně prokřížení historického operního žánru s moderním divadelním pojetí i současnou vizualitou ale přináší určitá úskalí, a velmi záleží na citlivosti a zkušenosti každého, jak takové přiblížení současnosti přijímá. Přestože několik diváků během pauzy odešlo, tak závěrečný potlesk byl rozsáhlý, ale patřil zejména hudebnímu nastudování a individuálním výkonům. Theater an der Wien touto zařazenou inscenací, která výborně zapadá do místního dlouhodobého dramaturgického plánu, znovu a inovativně zkoumá možnosti jevištního a koncertního uvádění zapomenutých děl.

Francesco Gasparini: Ambleto
Musiktheater na der Wien
Navštívená repríza: 12. květen 2025, 19:00 hodin

Hudební nastudování: Raffaele Pe
Koncertní mistr: Elisa Citterio
Režie: Ilaria Lanzino
Scénografie: Martin Hickmann
Kostýmy: Vanessa Rust
Světelný design: Anselm Fischer
Zvuková režie: Rupert Derschmidt
Dramaturgie: Christian Schröder

Účinkující:
Raffaele Pe – Hamlet
Miklós Sebestyén – Claudius
Ana Maria Labin – Getrude
Maayan Licht – Laertes
Erika Baikoff – Ophelia
Nikolaj Borčev– Polonius

La Lira di Orfeo