Operní snobové aneb Co si o tom mám hergot myslet!

Operní snobové jsou neodmyslitelnou a pozitivní součástí operního života. Operu prožívají nejen na divadelních představeních (a to zejména na premiérách), ale i na různých besedách, setkáních a tiskových konferencích. Tvoří jakousi množinu, jež má vliv i na vedení opery, jejich kamarádi jsou operní sólisté, dirigenti i režiséři. Nad činohrou ohrnují nos, je pro ně málo vznešená, byť při zdůvodnění tohoto postoje používají spíše slova opěvující operu, než aby užili termínů ponižujících činohru. V případě opery tak mluví o mystickém zážitku, iracionálním požitku a hlubokém dojetí, tedy o všem, co jim činoherní představení nemohou dle jejich soudu poskytnout. Nezhrdnou baletem, ale s návštěvou baletních představení to nepřehánějí. Jsou vždy vybraně oblečeni, a to i mimo operní představení. Na premiéry, ba i reprízy chodí oblečeni v souladu s protokolem, tedy pánové ve smokingu, dámy ve večerní tmavé dlouhé róbě. Nejsou to žádní chudáci a dávají to patřičně najevo, třeba i volbou nápojů. Navzájem se většinou znají, což je znát z nadšené konverzace o přestávkách a po představení, zvláště pak na rautech konaných po premiérách operních inscenací.Operní snobové jako by byli do dnešní doby přeneseni z minulého století a je alespoň pro mne otázkou, jak se tato „funkce“ dědí z generace na generaci nebo zdali je výrazem ušlechtilosti určitých vrstev nebo jestli je nutným znakem příslušnosti k určité elitě – jaké, nevím. Faktem zůstává, že operní představení jim tak trochu překáží a že společenské hovory, jídlo a pití mají před operním uměním přednost. Faktem zůstává také to, že alespoň v České republice se jim v tomto punktu málo vychází vstříc. Jsou třeba nuceni, aby odseděli celá operní představení, byť by se raději pouze soustředili na známé a vděčné úseky operních děl nebo rovnou na jednotlivé árie, po jejichž odeznění by se opět odebrali bavit mimo hlediště. Vzpomeňme na předminulé století, na lóže se záclonkami, které se daly zatahovat, na šampaňské během představení, na možnost se kdykoli nepozorovaně vzdálit a vrátit se na další operní evergreen.

Jejich znalosti stran operního umění jsou rozsáhlé, ale povrchní. Připomínají spíše přeříkávání určitých částí operní encyklopedie. Operní snobové se však především koncentrují na operní sólisty, pochopitelně ty slavné, případně na dirigenty, nejlépe ty výstřední, méně již na režiséry. Operní umělci snoby milují, pokud je tito obdarovávají svou přízní. Intuitivně jsou si vědomi toho, že přízeň snobů je také vynáší na piedestal operního světa a to i přes ten fakt, že jejich výkony nemusí být nic moc. Často se tak setkáváme s aplaudovanou operní hvězdou, jejíž kreace lze označit jako sotva standardní, s tím, že by bez podpory snobů zpívala druhé obory. Snobové se tak na okamžik stávají operní klakou, jež se jinak rekrutuje z úplně jiných osob, klakou, jež ve svém původním poslání již skoro vymřela. No kterýpak operní sólista by dnes platil horentní sumy za úspěch, nekonečný potlesk a volání bravo? A kdo by dnes takové peníze mezi členy klaky distribuoval? A kde by se operní klaka sehnala?

Pod kůži operních snobů se nejlépe dostaneme v průběhu banketu či rautu po premiéře operní inscenace. V jejich řadách totiž vládne určitý druh zděšení vyjádřeného nevyřčenou větou: „Co si o tom mám hergot myslet?“. Je to napínavé drama, protože o čem by se koneckonců mělo na banketu po premiéře hovořit než o zhlédnutém operním kusu. Na nevyřčenou otázku nutně navazuje další, úzkostná: „Co odpovím, až se mne někdo obligátně zeptá, jak se mi to líbilo?“ Situace věru k uzoufání také z toho důvodu, že snobi většinou žádný názor na předvedený operní opus nemají. A proto se uchylují k neurčitým odpovědím jako: „Myslím, že kostýmy se povedly.“ Nebo: „Ten tenorista měl ve výškách až nepříjemný hlas.“ Skoro absurdním výkřikem je pak: „Ne, ne, druhá Callasová se už nenarodí.“ A smutným dovětkem: „To za mého mládí se dělala opera jinak, panečku!“Každý snob pak velice bedlivě poslouchá, co se dozví od druhého, aby to využil v další konverzaci a předložil jako svůj vlastní názor. Pečlivě si však vybírá, aby přeci jenom nevypadal jako neználek a především se vyvaroval neobratnosti – to se v operní společnosti neodpouští. Přednost tedy mají hezky tvarované věty, byť bez obsahu: „ Scénografie mi připomněla obraz, který jsem nedávno viděl v Ermitáži.“ Nebo: „Ty režijní nápady jsem již viděl v nějaké inscenaci v Metropolitní opeře. Ano, byla to asi tamější Bohéma, tuším!“, či „Myslím, že takto by neměl orchestr zpěváky překrývat“, což zvláště sedí v případě, kdy se diskutuje o premiéře Wagnerova opusu. Postupně je tak složen hodnotící obrázek premiérované inscenace, který přebírá a obohacuje jeden kroužek snobů od druhého, až se ustálí do definitivního tvaru, který si na závěr banketu všichni přítomní opakují jako zaklínadlo. Smutné je, že v předávaných soudech o operní premiéře převládne ten nejmíň šťastný způsob hodnocení, který obsahuje především inverzní kritéria – špatné, nebo dobré, a to bez jakéhokoli mezistupně. Používání těchto jednoznačných hodnotících slov je prokletím nejen operních snobů, ale skloňují se čím dál častěji ve všech záhybech našeho života. To už i obdobně používané sloveso líbilo či nelíbilo má v sobě ukryt alespoň nějaký individuální soud bez snahy o obecný přesah. Myslím, že na této planetě je málo jevů, které lze bez zaváhání označit jako dobré, či špatné. Pro divadlo to ve vztahu k jeho mnohovrstevnatosti platí dvojnásob. A přesto používání těchto slov v divadle kvete jako málokde jinde. Po ukončení banketu po operní premiéře je tak vyřčen obecný soud, jenž si každý účastník odnáší sebou domů a bude ho předávat dál a dál osobám, jež se premiéry nezúčastnily. Své polínko v následujících dnech přidají i kritici a osud operní inscenace je zpečetěn.

Ale přeci existuje jakési špatné svědomí či zasutý komplex operních snobů, kteří se na hodnocení inscenace podíleli. Je to nejistota, zdali inscenaci, potažmo opeře rozuměli anebo zda jí vůbec rozumí jako žánru. Tento pocit je odvozen od obecného přesvědčení, že na operu má chodit pouze ten divák a posluchač, jenž opeře rozumí. Z tohoto tvrzení následně vyplývá, že všichni ti, kteří sedí v hledišti (a operní snobové především), mají opeře rozumět. Nutně se pak vnucuje otázka: „Jak se rozumí opeře?“ v případě, že zrovna nejste umělec, který se na provedení opery podílí, či osoba, která má odborně k opeře blízko. Myslím, že na položenou otázku nelze z hlediska laického diváka a posluchače vůbec odpovědět. Opeře nelze rozumět či nerozumět. Proto, aby se vám opera líbila, vůbec nepotřebujete umět noty nebo mít hudební sluch, natož mít vytříbený vkus. Koneckonců ani ději nemusíte do poslední situace rozumět. Stačí, když se budete dívat, poslouchat, a to,co vidíte a slyšíte, ve vás vzbudí emoci, pocit blaha, dojem krásna… – a já nevím co ještě pozitivního, respektive příjemného. A pokud se vám nějaký operní opus nezalíbí napoprvé, nevzdávejte to, zkuste ho ochutnat i po druhé nebo potřetí a uvidíte. Zvláště u Janáčka se vám to vyplatí.

Takže operní snobi, klidně spěte!
Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, rozhlasové, audiovizuální agentury

Foto archiv, Divadelní catering s.r.o., Vojtěch Marek