Opery Antonína Dvořáka IV: Král a uhlíř podruhé

“Když nadešel den premiéry, věděli jsme všichni, že roste ve Dvořákovi českému umění jeden z nejvzácnějších, umělec vyvolený”.
Josef Bohuslav Foerster

V minulém dílu našeho seriálu o Dvořákově operní tvorbě jsme byli svědky skladatelova neúspěchu s operou Král a uhlíř. Nejenže se nedočkala premiéry, ale byla odmítnuta jako neproveditelná již během zkoušek. Není jasné, proč se Dvořák rozhodl zhudebnit tentýž (slabý) text ještě jednou, obzvláště přihlédneme-li k okolnosti, že v té době měl již pravděpodobně k dispozici libreto Tvrdé palice od Josefa Štolby a mohl se tak pokusit zpracovat námět zcela nový. Zřejmě tu svoji roli sehrála skladatelova nezlomná nátura, touha přemoci text, který mu napoprvé vzdoroval. V několikaměsíčním období mezi fiaskem s prvním zněním opery a započetím prací na novém zhudebnění vznikla řada skladeb, které ukazují na odklon od Dvořákova „novoromantického“ stylu přelomu 60. a 70. let a naznačují tendenci k lapidárnějšímu zhudebnění textu (Písně na slova Elišky Krásnohorské, Čtyři písně na slova srbské lidové poezie, Písně z Rukopisu královédvorského). Stejnou tendenci lze pozorovat i ve druhém zhudebnění Krále a uhlíře. Pro další vývoj Dvořáka – dramatika je příznačné zejména balancování mezi doprovázeným recitativem a občasně vkládanými drobnými secco recitativy, které se zde objevuje poprvé, a později se stalo typickým pro Dvořákovy komické opery až po Jakobína, stejně jako “čitelné” melodické linie vokálních partů.

králův přípitek ze 3. dějství

Již během zkoušek se ukázalo, že toto nové zhudebnění bude pro Dvořáka znamenat první operní úspěch a v tisku se objevila zpráva, podle které “zkoušky k Dvořákově zpěvohře se konají velmi pilně a s velikou chutí, neboť veškeří v ní zaměstnaní zpěváci zalíbili si ji velice.” V době příprav na premiéru si Dvořák vydělával jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha. Josef Bohuslav Foerster, který zde působil jako sborový zpěvák, později zaznamenal atmosféru očekávání takto: “Na kůru u sv. Vojtěcha zněly tentokráte zprávy od neděle k neděli vždy utěšenější, čím více pokračovalo studium, tím více rostly uznání i obdiv, mluvilo se o překvapujících krásách melodických, o dramatickém spádu hlavní scény, o skvělé práci thematické a polyfonní.”

představitelé hlavních rolí při uvedení v Národním divadle v roce 1914
(Emil Pollert – Matěj, Karel Kugler – Jeník, Jan Ouředník – Král Matyáš)

Premiéra, která se konala 24. listopadu 1874 v Prozatímním divadle, byla pro už třiatřicetiletého Dvořáka jednoznačným úspěchem a zadostiučiněním. Nadšeno nebylo jen premiérové obecenstvo, ale také kritika. Podle časopisu Dalibor “tato Dvořákova opera, jejížto hudba v převážné míře ryze českou fysiognomií vyniká, zdařila se v také míře, že o další produkci Dvořákově nepotřebujeme býti v starostech“. Inscenace se nicméně dočkala jen šesti repríz, což bylo vedení Prozatímního divadla v tisku vytýkáno. Nového uvedení se dílo dočkalo o šest let později, a to už za zcela jiné situace. Dvořákovi se mezitím podařilo proniknout do zahraničí, jeho hudba už se hrála v Berlíně, Londýně, Hamburku, a konečně došel uznání i na domácí scéně. Nové uvedení Krále a uhlíře – tentokrát jen dvě reprízy – bylo pro diváky atraktivní i tím, že se taktovky ujal sám autor. Divadelní listy to komentovaly slovy: “Do téhož orchestru, v němž kdysi sedával s největší trýzní horoucího ducha, vstoupil nyní Dvořák jako umělec, jenž může od českého obecenstva uznání již přímo žádat, poněvadž jest uznáván v cizině jako muž ducha vyjasněného, jako dirigent své opery. Nadšený potlesk jej uvítal a na místě kdysi Smetanově čekal naň vavřín. A Dvořák usedl a řídil celou operu ovšem ohnivě, ale v podstatě tak klidně a pozorně, že dokázal úplnou nadvládu svou nad celým velkým aparátem. Při jeho horlivosti u skladatele ovšem pochopitelné, jest se věru diviti, s jakou reservou zároveň dirigoval, chovaje se patrně dle pravidla Berliozova, že dirigent tím lépe působí, čím méně jest ho znáti v orchestru.”

závěrečná scéna 1. dějství

Pro toto nové uvedení Dvořák upravil jednu ze scén 1. jednání, tzv. baladu krále Matyáše. Tato drobná úprava však nebyla poslední. Přestože opera byla jako celek přijata velmi kladně (zejména pro svoji “českost”, což bylo v té době velmi často hlavním kritériem kvality), bylo zřejmé, že zejména třetí dějství trpí dramaturgickými nedostatky danými povahou libreta. Dvořák se proto rozhodl pro revizi díla a o úpravu textu požádal V. J. Novotného, který podobné úpravy provedl s úspěchem nedlouho předtím v libretu Smetanovy opery Dalibor. Zatímco Novotného zásahy do prvních dvou jednání se omezily jen na dílčí změny, třetí akt přepracoval zcela zásadním způsobem, takže Dvořák musel některé úseky hudby upravit, jiné dokonce přikomponovat nově. Takto přepracovaná verze měla svoji premiéru na scéně Národního divadla v červnu 1887 a tentokrát se dočkala celkem sedmi představení. Poslední repríza 21. 12. 1887 byla zároveň i posledním uvedením této opery za Dvořákova života. O tom, že o dílo neprojevily zájem zahraniční scény, se ani není třeba zmiňovat. Těžko říci, jaký byl skladatelův pozdější vztah k této opeře, které věnoval tolik úsilí. Není známo, že by v průběhu dalších let nějak usiloval o její návrat na scénu, v dopise Leoši Janáčkovi z června 1894 dokonce k otázce možného provozování některé ze svých oper v Brně poznamenává : “Tato [tj. Král a uhlíř] by se asi sotva líbila a neradil bych Vám dávat tu.” Přesto se ještě roku 1900, těsně před kompozicí Rusalky, pouští do klavírního výtahu (který zůstal nedokončený).

Dalšího nastudování se opera dočkala až roku 1914, tedy deset let po Dvořákově smrti, s novými úpravami, jejichž autorem byl tentokrát šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic. Tento všestranně nadaný umělec, dirigent, skladatel, režisér, ale také upravovatel děl svých kolegů – známé jsou především okolnosti doprovázející jeho úpravu Janáčkovy Její pastorkyně – zasáhl do Dvořákova díla poměrně zásadně. Rozsah jeho úprav lze nejlépe dokumentovat charakteristikou z pera Otakara Šourka: „V textu omezil některé mnohomluvné, hlavně ensemblové scény, přehodil co bylo umístěno na nevhodném místě, a zasáhl částečně i v konstrukci scén. V hudbě – nedotýkaje se její podstaty – vynechal některé nemístné ensembly, buď zcela nebo jen z části, zhustil intervaly v dialozích, vypustil některá opakování slov, zdůraznil určité podstatné melodické linie a zlepšil deklamaci.“ V této podobě byla opera Kovařovicem provedena celkem šestnáctkrát v letech 1914-1918. Jediné další nastudování se v Národním divadle objevilo až v sezóně 1956/1957 (15 představení), od té doby nebylo dílo na této scéně již nikdy uvedeno.

Jeníkova árie “Ó, jak toužím k tobě”

Na rozdíl od prvního znění opery máme v tomto případě k dispozici hned tři nahrávky. Je nutno zdůraznit, že všechny tři vycházejí z Kovařovicovy – tedy Dvořákem neautorizované – úpravy. První z nich přináší úplné znění této verze a byla pořízena Československým rozhlasem v roce 1960. Na její realizaci se podílely špičky tehdejšího interpretačního umění (mj. Jindřich Jindrák, Eduard Haken, Libuše Domanínská, dirigent František Dyk) a lze jen litovat, že tato nahrávka nebyla dosud vydána. Další, téměř úplný záznam opery (s několika drobnými škrty), pochází z roku 2005 a pro vydavatelství Orfeus jej pořídil dirigent Gerd Albrecht, který se nahrávání Dvořákovy operní tvorby věnuje dlouhodobě, se slovensko-německým obsazením sólistů (mj. Dalibor Jenis, Peter Mikuláš, Lívia Ághová, Markus Schäfer). Třetí (chronologicky druhou) nahrávkou je záznam z roku 1989 vydaný vydavatelstvím Supraphon, ale vytvořený původně pro účely televizního zpracování s dirigentem Josefem Chaloupkou a sólisty René Tučkem, Daliborem Jedličkou, Drahomírou Drobkovou ad. Tato nahrávka je však drasticky seškrtána na pouhých 69 minut (pro srovnání: Dykova nahrávka – 115 minut, Albrechtova – 114 minut), takže podává jen velmi nepřesný obraz již tak upravené podoby díla. Jak je vidět, ani jevištní osudy Dvořákovy třetí opery nebyly příliš šťastné a nelze říci, zda se v budoucnu situace obrátí. S ohledem na současné inscenační trendy by bylo adekvátní režijní uchopení této látky jistě tvrdým oříškem.