Opít se Wagnerem
(Profil č. 30 – 25. července 2016 – Angelika Hager, zkráceno)
Kdy jste naposled v divadle usnul?
Já neusínám.
Odpřisáhl byste to?
No, když se mi zdá nějaká operní iscenace nudná, může se stát, že na chvíli zavřu oči.
Už jste někdy z představení odešel před koncem?
Ne. Také až do konce přečtu skoro každou knihu.
To jste asi jako dítě vždycky musel všechno dojíst?
Ale vůbec ne. Jen mám úctu před lidmi, kteří si to všechno, co je na jevišti, vymysleli, proto neodcházím.
Tento týden máte v Salcburku slavnostní projev. Při pohledu na tamní publikum se nelze ubránit dojmu, že jde spíš o event a o večeři u „Zlatého jelena“ než o nabízené umění.
Mně připadá horší, když jdou ti lidé do restaurace rovnou. Že kultura slouží sebeprezentaci a reprezentaci přece není nic nového. V procesu neofeudalismu naší společnosti tyto aspekty sílí. Já jsem ostatně u „Zlatého jelena“ ještě nikdy nebyl.
Návštěva Salcburského festivalu také patří k symbolům, je vyjádřením postavení měšťanské vrstvy.
Pokud jde o atribut „měšťanský“, to bych vám odporoval. Revoluční měšťané osmnáctého století a vzdělané měšťanstvo století devatenáctého přece chtěli s feudálním reprezentačním uměním zúčtovat a oslavovat umění jen pro ně samé.
‚
Kdo je dnes tedy ta moc, která se podle vašeho názoru v Salcburku reprezentuje: zemští politikové, milionáři, co perou špinavé peníze, oligarchové?
Nevím, nejsem sociolog. Ale nehledě na to také moc neuznávám maloměšťáckou namyšlenost, s níž samozvaná vzdělanecká vrstva paušálně odsuzuje finanční šlechtu jako ignoranty – podle motta: „My jsme sice chudí, ale zato rozumíme umění.“ Za největší díla západní kultury vděčíme nesympatickým potentátům a ješitným zbohatlíkům. Připomeňme si Mozartovy objednavatele nebo Medicejské, největší bankéře renesance. Když měli dost peněz, založili akademii filozofů a zaměstnali Michelangela.
Medicejští měli peníze, vzdělání a vkus.
Na téhle kombinaci by asi mnozí oligarchové ztroskotali, ale nesmíme se vzdávat naděje. Samozřejmě jsou nejdřív na řadě vily, auta, jachty a krásné ženy, večírky, a pak teprve přijde nápad na sbírání umění a jeho podporu.
Salcburk je přece především místem zprůmyslovění klasické hudby.
Ale to byl přece Salcburk už dávno, už Herberta von Karajana za to kritizovali. Já jsem rád, že vůbec nějaký průmysl klasické hudby ještě existuje.
Může být festival, jemuž dominují reprezentace, státní kultura a umělecký průmysl, vůbec ještě nebezpečný, buřičský, může riskovat, provokovat?
Provokace sama o sobě není zárukou kvality. A dnes jsou outsidery a rebely spíš ti, kteří se drží tradice. Každé městské divadlo přece dnes provokuje sexem a nacistickými uniformami.
Teď ale zastáváte konzervativní názor jako spisovatel Daniel Kehlmann, který ve svém slavnostním projevu [2009] obvinil z úpadku kultury režisérské divadlo.
Námitka, že se Salcburk obejde bez provokací a slouží jen všeobecnému uměleckému vkusu, jednoduše nesedí. Vzpomeňte si na rozruch kolem inscenací Dona Giovanniho Martina Kušeje [2006] nebo Clause Gutha [2008].
To už je ale věčnost.
Pár let. Hvězdné hodiny nenastávají každý týden. Polemika o nedostatku uměleckých vizí je stejně plakativní jako rutinní – tak jako se v Bayreuthu všechna ta léta, co existuje, mluví o krizi.
Teď vážně: Salcburk nebo Bayreuth?
I když se to Salcburčanům možná nebude líbit, já jsem wagnerián. Možná proto, že si cením Nietzscheho. Jedno je spojené s druhým. Pro Nietzscheho znamenalo umění vždycky něco dionýsovsky opojného, mělo pro něj funkci narkotika – protože Nietzsche si moudře myslel, že bez estetické extáze by člověk svou bídnou existenci vůbec neunesl. Také je lepší se sjet Wagnerem než alkoholem.
Tak dostává umělecký zážitek téměř náboženskou složku.
Šel bych dokonce ještě dál, řekl bych, že umění je náboženstvím agnostiků.
Dalo by se také říct, že je pro agnostiky náhražkou za náboženství filozofie – se svým katalogem ctností?
To rozhodně ne. Filozofie stavy opojení nezná. Protože v nic nevěří. Není v ní emoce ani sex. Jejím jediným rozhodujícím kritériem je rozum.
A kde zůstala morálka?
Ta je důsledkem rozumu, žádné boží přikázání, ale také žádný cit.
Budete ve svém proslovu provokovat?
Nejsem agent provokatér ani prodloužená ruka Salcburského festivalu. Ale budu nahlas uvažovat o vztahu umění a společnosti.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
