Opravdová kvalita nebo pouhá show?

Rozhovor s harfistkou Janou Bouškovou 

Nejznámější a nejvíce užívané spojení je duo harfa – flétna, pro které bylo napsáno nesčetně skladeb. Také v tomto nástrojovém spojení vystoupíte první srpnovou středu na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov spolu s korejskou flétnistkou Jae-A Yoo, kde představíte díla Bacha, Telemanna, Spohra, Sait-Saёnse, Faurého a zazní také slavná Smetanova Vltava v úpravě jako Fantazie pro sólovou harfu. Jaké bylo ale nejneobvyklejší nástrojové spojení, ve kterém jste hrála?

Vyrůstala jsem v rodině harfistky a flétnisty. S rodiči jsem jezdila na jejich koncerty již téměř od narození, a proto opravdu repertoár pro toto nástrojové složení jsem slýchala od dětství. Mé první komorní koncerty, ve kterých jsem i já účinkovala, byly právě ve složení tria – dvě harfy a flétna. S rodiči jsem od svých deseti let koncertovala nejen v České republice, ale i v zahraničí. Později, když přišly ze světových soutěží mé první vavříny, jsem byla oslovována zahraničními flétnisty ke společnému účinkování. Úplně první, kdo mě ze zahraničí oslovil, byl sólo flétnista Vídeňských filharmoniků Meinhart Niedermayr. Naše duo koncertovalo nejen v Rakousku, ale i České republice, a když mi bylo jednadvacet let, tak jsme společně natočili CD pro rakouskou společnost. Následovaly pak spolupráce s flétnisty i těch největších světových jmen, jako Patrick Gallois, Emmanuel Pahud, Janne Thomsen, Mathieu Dufour, Andrea Lieberknecht, a s mnoha dalšími. Z českých flétnistů pak mohu jmenovat Romana Novotného, Jana Ostrého, Jiřího Válka, Radomíra Pivodu a samozřejmě i mého tatínka, Jiřího Bouška.

Kombinace nástrojových obsazení se ale postupem let rozšířily a velmi jsem si oblíbila spojení lesního rohu a harfy ve spolupráci s naším, ale zároveň světovým hornistou Radkem Baborákem, se kterým jsme vytvořili Duo. Krásně se zvukově pojí i violoncello – harfa. Má první spolupráce v tomto nástrojovém složení byla nezapomenutelná. Měla jsem tu čest si zahrát přímo se Mstislavem Rostropovitchem, který si mě osobně vyžádal, abych s ním premiérovala Sonátu pro violoncello a harfu od indického skladatele Ravi Shankara na Mezinárodním hudebním festivalu ve francouzském Évianu. Byl to nesmírný zážitek a tato spolupráce byla jistě jedna z těch, které obohatí člověka na celý život.

V současné době účinkuji pravidelně v duu s naším fantastickým, charismatickým violoncellistou Jiřím Bártou a nemohu opomenout zmínit i duo housle harfa, s kterým vystupuji s naším předním sólistou Ivanem Ženatým anebo zahraničními sólisty světových jmen, jako třeba Christian Tetzlaff či Maxim Vengerov.

Vystudovala jste konzervatoř v Praze, následně Ostravskou univerzitu ve třídě svojí matky, profesorky Libuše Váchalové a pokračovala ve studiu na renomované americké škole Indiana University u profesorky Susann McDonald. Jak vzpomínáte na své „sžívání se“ s vaším nástrojem? A co vás natolik oslovilo, že jste se rozhodla právě pro harfu a ne pro obvyklejší hudební nástroj, jako jsou housle nebo klavír?

Jak jsem se již zmínila v předchozí odpovědi: vyrůstala jsem v rodině muzikantů. Pro mne rozhodování a sžívání se s nástrojem, který jsem si nakonec vybrala jako své povolání, bylo naprosto přirozené. Dokonce si ani na úplné začátky, kdy jsem poprvé za harfu zasedla, nepamatuji. Vzpomínám si jen, že jsem v sedmi letech ještě neuměla noty a maminka mi vždy vše nejprve zahrála a já tu skladbu po paměti opakovala. Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem si nevybrala tedy raději flétnu po tatínkovi, která je alespoň snazší na stěhování. Ale můj vztah s maminkou byl natolik blízký, že asi i ta něžnost nástroje, který harfa pro malé děvčátko představuje, nakonec zvítězila před dechovým nástrojem. Když mi byly čtyři roky, začínala jsem hrát na klavír, tento nástroj jsem měla ráda a vzpomínám si, že jsem byla dokonce i úspěšná na krajských kolech soutěží základních uměleckých škol. Přesto harfa mě oslovila natolik, že pomyslný boj s klavírem vyhrála.

Které osobnosti vás ovlivnily, měla jste, respektive máte nějaký vzor?

Jelikož v dobách mého dětství byly hranice se světem stále uzavřené, kontakt s konkurencí byl minimální. Znala jsem jména významných harfistek a harfistů pouze ze slovníků, ale neměla jsem nikdy možnost je za svého studia slyšet. Nahrávky téměř žádné nebyly, a proto mé idoly byly podloženy spíš jen na představách. Hlavním mým vzorem byla pro mě má maminka Libuše Váchalová, která byla též mou profesorkou na konzervatoři a později na Ostravské univerzitě, jak už jste zmínila. Já jsem jí jako kantorovi nesmírně věřila a obdivovala ji jako umělkyni.

První kontakt se světovou harfovou školou byl v mých šestnácti letech, kdy jsem byla na základě zaslané rok staré live nahrávky z mého sólo koncertu na festivalu Mladé pódium vybrána mezi několik mladých talentů z celého světa, abych účinkovala na třetím Světovém harfovém kongresu ve Vídni v roce 1987. Pamatuji si, že zahajovací večerní koncert tohoto festivalu byl pro mě tenkrát obrovským zážitkem, protože jsem poprvé uslyšela hrát vítězku světové soutěže, v této době již jednu z mých nejlepších kamarádek, Japonku Naoko Yoshino. Avšak hned druhý den ráno jsem to byla já, která festival „otevírala“. Netušila jsem, jaká je úroveň mých světových vrstevnic, a tak jsem šla na pódium s pocitem si jen tak pro radost zahrát, skromně, ale zato s tím největším nasazením. Potlesk, kterého se mi po mém vystoupení dostalo, byl nezapomenutelný. Když jsem pak poslouchala další harfistky, ten úspěch jsem pochopila, a byla jsem tak pyšná na mou maminku a na to, že ta naše česká škola se řadí mezi opravdovou světovou špičku.

Po tomto nesmírně velkém úspěchu na světovém pódiu harfistů jsem hned dostala osobní nabídku od světoznámé a významné pedagožky Susann McDonald ke studiu v USA.  Byl to pro mě doslova nečekaný, raketový start. Tuto nabídku studia jsem ale nemohla zatím přijmout, protože jsem chtěla nejdříve dokončit studium u své maminky na konzervatoři v Praze. Roční studium na Indiana University jsem absolvovala tedy až o tři roky později.

Pokud byste měla ve vaší kariéře jmenovat nějaké momenty, které vnímáte jako osudové, ať už by šlo o setkání, nebo vystoupení – ať už vlastní, či zažité z pozice posluchače, jaké by to byly?

Jsem si jistá a uvědomuji si, že každé setkání s významnou osobností a každá taková spolupráce s ní je obohacením pro život. Když má člověk tu čest sdílet jejich výjimečnou energii, díky které takové osobnosti inspirují k uměleckým výkonům na nejvyšší úrovni, je to nenapodobitelný zážitek. To, co člověk takovým setkáním prožívá, je natolik výjimečné, že to jsou právě ty školy, které dávají každému mladému umělci ten správný a vytříbený směr. Vím, že ne všem je dáno s takovými lidmi spolupracovat, a já jsem za tento dar nesmírně vděčná. Mít tu možnost dokonce kolegiálně s takovými významnými osobnostmi účinkovat a sdílet s nimi jedno pódium, považuji opravdu za osudové a nenahraditelné.

Samozřejmě osudové byly mé kroky v profesní kariéře. Ať už to začalo třetím Světovým harfovým kongresem, nejvyšším oceněním i zlatou medailí na několika světových soutěžích, USA, Izrael, Francie, Itálie a ocenění ve Švýcarsku a České republice za přínosy v hudbě, nebo přišly kroky rozhodování zajištění budoucnosti – vítězství v konkurzu na první harfistku České filharmonie, vítězství v konkurzu na učitele hry na harfu na Akademii múzických umění v Praze nebo přijatou nabídku stát se profesorkou harfy na Vlámské královské konzervatoři v Bruselu. Všechny tyto tři posty stále vykonávám a jistě přijímám tato zaměstnání jako osudová.

Co byste poradila mladým konzervatoristům, kteří by rádi prorazili? Je to v dnešní době ještě možné, nebo je konkurence v branži příliš silná?

Tak jako ve všech oborech, i v hudbě je konkurence stále větší, proto i uplatnění je složitější a náročnější. Bohužel ale vidím též, jak v této době může někdy úspěch muzikanta být založen na úplně jiných prioritách, než je pravé umění a hodiny poctivé práce. Současná společnost, i přes tu škálu konkurence, jako by přestala mít schopnost rozpoznávat opravdovou kvalitu od pouhé show a jako by spíš upřednostňovala mnohdy tu show před pravým uměním. Je to nesmírně smutná skutečnost, která svým způsobem kvalitu zabíjí. A pak se mnohdy stává, že ti, kteří opravdu umějí, se v současné době vůbec nedostanou do povědomí veřejnosti, leda by se nejdříve dokázali uplatnit v zahraničí a ukázat, že tam si jich jako umělce váží. Ráda bych mladé generaci v tomto těžkém „boji“ poradila, ale sama si připadám někdy ztracená. Já jsem byla vždy zastánce poctivé práce a i babička vždy říkala, s poctivostí nejdál dojdeš. Bohužel ale nevím, zda toto rčení je v naší době aktuální. Přesto stále věřím, že ano a že právě jen kvalita nakonec zůstane. Proto jedinou radu, kterou já mohu studentům dát, je věřit si, pracovat a být vděčný za dobrou konkurenci, která nás jen posunuje dál.

Myslíte si, že koncertní domy jsou naplněné mladým publikem? A pokud ne, zabýváte se otázkou, jak můžeme mladým lidem klasickou hudbu více přiblížit?

Je to otázka, která se řeší již pár generací. Mladé publikum bohužel na koncertech klasické hudby ubývá, ale přesto vnímám již určitou změnu. Nesmírně přínosné jsou edukativní pořady, které například zařazuje do své sezony Česká filharmonie. Zde se nejen mladí posluchači, kterým především jsou takové pořady určeny, ale též i jejich rodiče, seznamují nenásilnou formou s klasickou hudbou. Díky takovým pořadům zaznamenávám v publiku již větší zájem i z okruhu mladší generace a věřím, že postupem času mladí lidé budou vnímat klasickou hudbu jako důležitou součást vzdělání a již výše zmíněného duševního obohacení, které naše současná společnosti tolik potřebuje.

Jste velmi žádanou harfistkou vystupující na renomovaných světových pódiích nejen sólově, ale i komorně se světoznámými interprety. S jakými světovými hudebníky byste ještě ráda spolupracovala?

Těch současných úžasných muzikantů je takové množství, že bych asi do konce života spolupráci se všemi nestihla. Na zahraničních mezinárodních festivalech vždy mám tu možnost spolupracovat s novými a novými vynikajícími umělci a já se na takové koncerty pokaždé velmi těším. Ta jména, hlavně dirigentů, se kterými bych ráda jako sólistka vystoupila, si nechám zřejmě opravdu jen jako můj sen. S harfou jako sólovým nástrojem s orchestrem je to bohužel trochu složitější a ti významní dirigenti většinou harfě příliš jako nástroji neholdují. Mezi dirigenty větších jmen jsou opravdu pouhé výjimky, které sólovou harfu s orchestrem do programu zařadí. Možná právě bohužel i kvůli tomu se na harfu stále dívá jako na nástroj, který není tak „běžný“ nebo tak „dobrý“ jako klavír a housle. Přitom realita by mohla být úplně jiná.

Máme Rok české hudby. Který český skladatel je vám nejbližší a proč?

Určitě Antonín Dvořák. Ale také Janáček, Martinů, Smetana. Bohužel ale ani jeden z nich nenapsal nic pro sólovou harfu. Jejich skladby si přebírám alespoň z klavírní literatury, abych je měla v repertoáru. Ale pokud bych měla říct jméno českého skladatele, který harfě věnoval nějakou skladbu, pak by to byl Jan Křtitel Krumpholtz, Jan Ladislav Dusík a ze soudobých autorů Jan Frank Fischer, Ivanka Loudová, Petr Eben, Ilja a Lukáš Hurník, Jiří Pazour, Kryštof Mařatka, Emil Viklický, Otomar Kvěch, Jan Vičar, Lukáš Sommer, Zdeněk Zahradník, Václav Kučera a tak dále. Tito všichni soudobí skladatelé napsali skladby, které mi buď byly přímo věnovány, nebo jsem je alespoň premiérovala.

Co vám momentálně stojí doma na pultu – jakou skladbu teď studujete? Na co se mohou těšit vaši posluchači?

V současné době se připravuji na Mezinárodní hudební festival v Německu, kde budu účinkovat také, jako na festivalu v Českém Krumlově, v duu s flétnou. Bude tam ale jiný program. Na koncertu v Českém Krumlově posluchači uslyší kromě skladeb s flétnou též i více sólových skladeb pro oba nástroje. Dále se připravuji na festival ve Francii, kde budu účinkovat v triu dvě flétny a harfa, a koncem srpna se chystám do Itálie, kde vystoupím jako sólistka s orchestrem s Koncertem pro flétnu a harfu Wolfganga Amadea Mozarta. Začátkem září mě pak čeká komorní koncert v duu s německým klavíristou Andreasem Bachem, takže repertoár, který v současné době připravuji, je rozmanitý.

U jaké hudby relaxujete?

Možná to pro mnohé bude znít nepochopitelné, ale já si doma nebo v autě vždy pouštím Rádio Classic nebo Český rozhlas – Vltavu. Je to pro mě oddech, přestože jsem klasickou hudbou obklopena v práci od rána do večera.

Ještě k vašemu krumlovskému koncertu. Co přesně zahrajete a čím byste posluchače na tento váš koncert pozvala?

Program je velmi pestrý a již samotná kombinace flétny a harfy by mohla být pro posluchače výzvou. Já se osobně těším na spolupráci s flétnistkou Jae-A Yoo a právě její účast na festivalu by měla být lákadlem pro naše publikum. V programu zazní skladby Johanna Sebastiana Bacha, Georga Philippa Telemanna a nemůže samozřejmě chybět ani představitel českých skladatelů, kterým bude Bedřich Smetana a jeho Vltava ve verzi pro sólovou harfu. Posluchači se pak mohou těšit na virtuózní, energickou, ale zároveň líbeznou Casilda Fantasii od Franze Dopplera a romanticky laděnou druhou polovinu koncertu, kde zazní skladby Luise Spohra, Camilla Saint-Saënse, Henrietta Renié a Gabriela Faurého. Určitě se všichni můžeme těšit hlavně na nádhernou atmosféru, kterou nám pomůže vytvořit právě i báječné publikum.

Máte ještě něco „na srdci”, co vás dlouhodobě těší?

Jsou to moje milované děti, bez kterých by byl, stejně jako bez hudby a lásky, svět a život smutný a bezvýznamný.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Jana Boušková (1970) se díky výrazným uměleckým úspěchům rychle stala velmi žádanou harfistkou vystupující na renomovaných světových pódiích nejen sólově, ale i komorně s takovými interprety jako Maxim Vengerov, Yuri Bashmet, Patrick Gallois, Jiří Bárta, Christian Tetzlaff, Sharon Kam či Mstislav Rostropovitch, který si ji vybral ke spolupráci na festivalu ve francouzském Évianu pro uvedení premiéry Sonáty pro violoncello a harfu Ravi Shankara. Je zatím jedinou harfistkou České republiky, která vyhrála světově nejvýznamnější a nejuznávanější harfovou soutěž. Toto vítězství si přivezla z USA v roce 1992 a ve stejném roce získala i druhou cenu v Izraeli. Absolvovala konzervatoř v Praze a Ostravskou univerzitu ve třídě profesorky Libuše Váchalové a pokračovala ve studiu na renomované americké škole Indiana University u profesorky Susann McDonald. Mimo sólové činnosti se věnuje pedagogické dráze a vyučuje současně na třech školách: Královské konzervatoři v Bruselu, Akademii múzických umění a konzervatoři v Praze. Jana Boušková je zvána na významné domácí i světové festivaly. V roce 2004 byla členkou poroty Mezinárodní harfové soutěže v USA, v roce 2005 mezinárodní harfové soutěže Lily Laskine ve Francii, v roce 2006 v International Harp Contest v Izraeli. Od roku 2005 je též sólovou harfistkou České filharmonie. Nahrála přes dvě desítky CD pro domácí i zahraniční firmy, natáčí pro rozhlasové a televizní společnosti. V roce 2004 vydala společnost EMI nahrávku z jejího koncertu na Festivalu Spannung.

www.janabouskova.com

Foto Vojtěch Vlk