Orchestr Berg vs. Spitfire Company: 1:0

Touto cestou se vydali členové souboru Spitfire Company s představením, které uvedli 29. a 30. listopadu v Ponci ve spolupráci s Orchestrem Berg. Projekt to byl vskutku multižánrový, protože premiéra byla spojena ještě s výtvarnou instalací fotografických obrazů Japonce Takaa Kanemachiho, které rámovaly scénu. Princip inscenace, nebo spíš hudebně-taneční události s názvem Constellations I. Before I Say Yes je prostý, a to v pozitivním smyslu: přirozené propojení hudby a tance, čistá inspirace. Tělo, které se nechá rozechvět hudbou, přebírá její impulsy a rozvíjí asociace. Bez příběhu, bez konkrétních obrazů, jen vzájemná komunikace.

Nutno podotknout, že v představení hudba skutečně silně dominuje. Je v ní obsažena fantazie, obraznost, výzva směřovaná k publiku, kterému není dovoleno ukolébat se v melodickém snění. Jen zdánlivě nesourodý zvuk atakuje jeho smysly a pozvolna jej uchvacuje až k bodu, kdy si divák-posluchač poslech začne užívat. Energie hudebníků i tanečníků je hmatatelná a hudebníci jsou nedílnou součástí všeho dění na jevišti, počínaje tím, že Petr Vrábel začíná dirigovat z uličky mezi diváky, po přeskupování hráčů na scéně mezi jednotlivými větami skladby.

Hudba i tanec se inspirují emocemi či stavy mysli, jak dokládají názvy jednotlivých částí – Euphoria, Euthanasia, Eros, Insomnia – až po velké finále. Divákům jsou názvy promítnuty na menší plátno, které se nachází nad hlavami hudebníků, ale svým způsobem ho už není potřeba, protože dojmů i vizuálních je dostatek – z plátna na nás však po celou dobu hledí oko režiséra, je promítané v reálném čase a barva světla, kterému dovoluje, aby jeho oči atakovalo, má dokreslovat atmosféru. Tento surrealistický prvek je zajímavý, ale není zásadní, ledaže se jej pokusíme vidět jako metaforu jakéhosi nahlížení klíčovou dírkou, pozorovatele, který stojí stranou a sám nepozorován chladně a s odstupem hledí na vír emocí před sebou…

Posluchačsky nejnáročnější je bezpochyby úvodní část. Hudba, jejímž autorem je Michal Nejtek, je doslova defragmentovaná, mezi nástroji panuje úmyslná disonance, každý je ztělesněním své vlastní individuální extáze, struktura se pohybuje na úrovni jednotlivých motivů, které nejsou rozvedeny. Třeštící společenství je replikováno i v chování tanečníků.

Ve všech částech je přístup podobný – pracují s jedním pohybovým prvkem či typem pohybu. Pro vyjádření extáze je to především třes, zachvacující tělo, tanečníci na první pohled komunikují s hudebníky a předvádějí kreace jako rozjásaná mládež kdesi v hudebním klubu, brzy však začne být zřejmé, že jsou to dva světy, které se neprotínají. Se sluchátky v uších se každý uzavírá do světa své hudby a své oblíbené písně, navenek skupina, ve skutečnosti však pět naprosto izolovaných osobností. Odmyslet si hudbu, zjistili bychom, že tanec je trochu banální. Ale spojení s hudbou dodává těmto pohybovým výzkumům, které pokračují po celou dobu představení, švih a ráz.

Monotónní druhá část dovoluje divákům-posluchačům oddech. Lehce morbidní postava astenického tanečníka s lékařským pojízdným stojanem je brzy doplněna ostatními a v této části zkoumají houpavý pohyb v kolenou a pomalé našlapování. Dynamika se ustálí na jednom toku, pravidelném kmitočtu. Vše se opět přizpůsobuje hudbě, která nabývá rozměru spíše minimalistického a v klávesách se zvukem klavíru se rodí krátké melodie. Hráč na perkuse před sebou tlačí svou marimbu jako vozík na operační sál a sladký zvuk kontrastuje s umrlčí atmosférou. Živější je pak opět část věnovaná erotickému vzrušení, i když snad bylo zbytečně okaté přijít se sedlem jako rekvizitou a oblékat tanečníky do motorkářských helem. Tanečníci svou expresi soustředí do krouživých pohybů pánví, opět tak trochu monotónně, s vyzývavostí uměřenou (skvělá ukázka erotiky zosobněné v tanci je na repertoáru Ponce také – choreografie L/One of the Seven, v níž exceluje Martina Hajdyla Lacová). Hudba opět nabývá něco ze zběsile kakofonických rozměrů, ale nejde o extázi hlasů vzájemně se přehlušujících, nýbrž doplňujících. Výrazný part má především trubka (Štěpánka Balcarová).

Zklidnění bezesné noci v další části má podobnou dynamiku jako dotek smrti ve druhé, je řešeno kyvadlovým pohybem, zatímco v hudbě se objeví více souzvuků a začíná být hladká jako sametová noc. Ve finále se pak pohyb vrací na začátek a tanečníci se znovu otřásají frenetickou křečí, když předtím prozkoumali možnosti popobíhání po špičkách, hudba se však nenavrací k počátečnímu chaosu, ale podporuje jejich třeštění silnějším rytmickým podkladem. Vedle hráčů figuruje i mixážní zvukařský pult, který dokáže posunout během vystoupení kvality zvuku směrem k elektronické, ale stále živé hudbě s příměsí mimohudebního zvuku. Neskutečno se ještě víc mísí s reálným zážitkem fyzické přítomnosti hudebníků. Nelze popřít výkony tanečníků, kteří se položili do své jevištní existence plnou silou a energií. Ale práce hudebního skladatele choreografii svou vynalézavostí převyšuje.

Experiment se každopádně vydařil. Určitá zahleděnost české současné choreografie do sebe (čest výjimkám) je trend, fáze, kterou právě procházíme, vnímáme ji a musíme přijmout jako součást vývoje. Co z tohoto období vzejde? Přinejmenším se experimentuje: s formou, s hudbou, s divákovou trpělivostí. A tendence pracovat se současnými skladateli slibuje do budoucna mnoho pozitivního.

Constellations I. Before I Say Yes
Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč
Choreografie: Markéta Vacovská a Petr Boháč
Dramaturgie: Miřenka Čechová
Hudba: Michal Nejtek
Hudební nastudování / dirigent: Peter Vrábel
Orchestr Berg:
– Marko Ferenc (housle)
– Jan Keller (violoncello a baskytara)
– Jana Holmanová (klavír / klávesy)
– Zuzana Bandúrová (flétna)
– Kiryl Tseliapniou (klarinet a basklarinet)
– Štěpánka Balcarová (trubka)
– Štěpán Janoušek (trombón)
– Anton Ždanovič (bicí)
– Petr Tichý / Jan Faix (live electronics)
Premiéra 29. listopadu 2016 divadlo Ponec Praha

Spitfire Company:
Ekaterina Plechková, Inga Mikshina, Kristýna Šajtošová, Roman Zotov, Martin Šalanda

www.berg.cz
www.spitfirecompany.cz
www.divadloponec.cz