Originální sestava klasiků

Zápisník Jindřicha Bálka (100)

Aby byl program originální, nemusí se u nás chodit daleko. V tomto týdnu to ukázala jak Komorní filharmonie Pardubice, tak Česká filharmonie. V Pardubicích zněl Górecki, Weill a Beethoven, v Praze Bartók a Brahms.

V Pardubicích se abonentní koncerty konaly v pondělí, úterý a ve středu. Skladatel Marko Ivanović, někdejší šéfdirigent a dnes stálý hostující dirigent Komorní filharmonie Pardubice, zařadil na úvod Tři kusy ve starém slohu Henryka Góreckého, zajímavou a vděčnou hudbu nedávno zesnulého klasika polské hudby. Je vůbec s podivem, jak málo se tento autor hraje, i když jeho hudba je vděčná a srozumitelná. V duchovním repertoáru je vedle Arwo Pärta neprávem opomíjen. Připomeňme, že jeho Symfonie č. 3 pro soprán se stala počátkem devadesátých let díky nahrávce s Dawn Upshaw vůbec nejprodávanějším titulem vůbec! Následovala Symfonie č. 2 Kurta Weilla, známého více muzikály a Třígrošovou operou. Ani symfonie nezapře melodickou invenci a smysl pro odlehčenou přehlednou stavbu. Hlavním dílem večera ovšem byl Beethovenův Koncert pro housle D dur, královské dílo repertoáru, se sólistou Romanem Patočkou. A jeho provedení upoutalo od prvních taktů krásným tónem i jakousi vnitřní hudební živostí. Díky pomalejšímu tempu měl sólový part lehce romantizující nádech a přitom zůstal naprosto stylový. Pojetím mi připadalo často nápaditější a muzikálnější, než nedávná kreace Josefa Špačka v Rudolfinu. A jako přídavek hrál Kreislerovo Scherzo, což se vzhledem ke Kreislerovým kadencím nabízelo. Příjemně komorní Sukova síň Domu hudby byla také velmi dobře navštívena.

Vedle toho hostila Česká filharmonie tento týden sólistu první světové třídy, Franka Petera Zimmermanna, kterého známe už z nahrávky Dvořákova Houslového koncertu. Hrál Houslový koncert č. 2 Bély Bartóka, který je náročný, ale skvostný. Ač dílo vzniklo krátce před druhou světovou válkou, kdy musel autor prchat z fašizujícího Maďarska, nenese prvoplánové stopy vzrušených emocí. Skladatel jakoby se vztáhnul k něčemu ideálnímu, čistému, duchovně silnému. A Zimmermann přednesl jemnou a klasickou kompozici svým velmi štíhlým a výrazným tónem. K této hudbě se hodí možná víc než k romantickému repertoáru. Žádný detail nezanikl a s každou novou frází či variací se před posluchačem objevovala velkorysost celé skladby. Ve čtvrtek přidal houslovou transkripci klavírního Preludia Sergeje Rachmaninova.

Doprovod koncertu je náročný a poměrně úsporný. Druhá polovina večera naopak byla ve znamení velkého romantického zvuku. Holandský dirigent Jaap van Zweden, kdysi nejmladší koncertní mistr orchestru Concertgebouw, je respektovaným hostem mnoha světových orchestrů. Letos například ve Státní opeře ve Vídni diriguje Lohengrina. Brahmsova hudba, která stojí na prokomponovaném předivu hlasů a krátkých sólech, která se v rychlém sledu střídají, vyšla na jednu stranu velmi transparentně, na stranu druhou s velkým emocionálním účinkem. Všechny čtyři věty Čtvrté symfonie měly působivou gradaci a potřebný vnitřní tah. U nás je Brahms ve stínu Dvořáka, ale z tohoto provedení bylo myslím zřejmé, proč patří k nejhranějším symfonickým autorům vůbec. A jakkoli se v posledním desetiletí hraje odlehčenějším způsobem a ve štíhlejším zvuku, slyšet monumentálnější a romantičtější provedení je prostě zážitek.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava