Osmdesát let od úmrtí Maurice Ravela

Před osmdesáti lety, 28. prosince 1937, zemřel v Paříži jeden z nejpozoruhodnějších hudebních skladatelů dvacátého století, Maurice Ravel. Jeho dílo není příliš rozsáhlé. Z téměř devadesáti opusů jde v převážné většině o kratší skladby (nejdelší je opera Dítě a kouzla v délce jedné hodiny), originalitou a unikátností své tvorby se řadí do panteonu nejslavnějších skladatelů. Jeho četné orchestrální skladby byly původně psány pro klavír a teprve dodatečně je autor převedl do orchestrální podoby, což platí vesměs i o dílech, jež vstoupila do povědomí především díky své baletní podobě. I když Ravel napsal pouze dvě opery a několik baletů, zaujala tato díla trvalé místo v odkazu minulosti a jsou živou součástí repertoáru operních a zejména baletních souborů. V tomto článku chceme připomenout inscenace děl Maurice Ravela v kontextu českého operního a baletního dění.

Maurice Ravel se narodil 7. března 1875 ve městečku Ciboure nedaleko proslulých lázní Biarritz ve francouzské části Baskicka, vlasti jeho matky Marie, ale krátce po synově narození se rodina přestěhovala do Paříže. Otec Joseph Ravel byl rodák z francouzsko-švýcarského pomezí, do Baskicka jej zavedla profese inženýra při výstavbě železnic ve Španělsku.

Mauriceovi rodiče byli zajímavými osobnostmi a určité jejich rysy po nich syn zdědil. Z matčiny strany to byl především vztah ke španělskému folklóru, který se výrazně projevil v řadě jeho skladeb. Ravelův otec nebyl zdaleka tuctový inženýr. Na svém kontě měl řadu vynálezů a skladatel se o otci vyjádřil, že „pokud se týče hudby, byl v ní vzdělán více než většina amatérů a věděl, jak působit na můj vkus a jak mne povzbudit v mém zájmu o hudbu od nejranějšího dětství“. Otec se maximálně podílel na synově vzdělání ve všech směrech. A otcův vliv se rovněž projevil ve skladatelově zájmu o techniku a její novinky v době jejího překotného rozvoje.

Maurice Ravel se od sedmi let učil hrát na klavír, ve dvanácti už studoval na soukromé hudební škole harmonii, kontrapunkt a skladbu. Zde se seznámil se španělským spolužákem Ricardo Viñesem, s nímž ho pojilo pevné přátelství po celý život. Viñes se stal špičkovým interpretem Ravelových skladeb.

Oba se přihlásili v roce 1889 na konzervatoř. Zatímco Viñes na škole exceloval, Ravel, i když měl nepochybný talent, tak úspěšný nebyl a konzervatoř několikrát opustil, aby nakonec na ní zakotvil jako student skladby. Jeho pedagogem byl hudební skladatel Gabriel Fauré. Ravel se pětkrát pokoušel získat prestižní Římskou cenu určenou pro začínající skladatele. Nikdy se mu to ale nepodařilo.

Po posledním neúspěšném pokusu, když už Ravelovo jméno bylo v pařížských hudebních kruzích známé, vypukl skandál, na jehož základě musel tehdejší ředitel konzervatoře odstoupit. Kauza s Římskou cenou vedla Ravela k tomu, že později odmítl Řád čestné legie, který mu měl být udělen. Jakákoli francouzská oficiální ocenění odmítal, i když zahraniční přijímal, jako například udělení čestného doktorátu na univerzitě v Oxfordu.

Už v devadesátých letech devatenáctého století Ravel sklízel se svými skladbami úspěch. V roce 1895 to byl například klavírní Menuet, později převedený do orchestrální podoby, dále pak Sonáta č. 1 pro housle a klavír, a zejména Pavana pro mrtvou infantku (Pavane pour une infante défunte), inspirovaná slavným Velázquezovým obrazem Las Meninas (Dvorní dámy) a rovněž posléze převedená do orchestrální podoby.

Velký ohlas způsobily jeho Vodotrysky, které byly poprvé uvedeny v roce 1901 a v nichž se patrně nejsilněji projevuje vliv impresionismu na jeho tvorbu. Díky tomu bývá někdy zařazován spolu s Claudem Debussym mezi čelné představitele tohoto směru v hudbě. V Ravelově případě je to ovšem poněkud složitější, protože charakter jeho tvorby vycházel vždy z mnoha dalších zdrojů inspirace.

Inspiraci nalézal ve středověké hudbě stejně jako ve španělském folklóru, v tvorbě ruských autorů, zejména Nikolaje Rimského-Korsakova, u Julese Masseneta či Emmanuela Chabriera a v pozdějších letech v jazzu. Svých inspiračních zdrojů ovšem využil zdárně k tomu, aby vznikl jeho vlastní originální styl.

S velkým ohlasem se v předválečném období setkaly skladby Šeherezáda, kterou tvoří tři písně pro soprán a orchestr, dále klavírní skladba Kašpar noci a Španělská rapsodie.

Před válkou vznikla také dvě Ravelova jevištní díla. V roce 1911 byla poprvé uvedena jeho opera Španělská hodinka (L’heure espagnole). Opera byla napsána na námět hry autora Legranda, který ji zveřejnil pod pseudonymem Franc-Nohain a která měla premiéru v roce 1904 v divadle Odeon.

Maurice Ravel začal na opeře pracovat v roce 1907 a její premiéra se konala 19. května 1911 v pařížské Komické opeře. Pro mnohé diváky byla Ravelova hudba, jako obvykle inspirovaná z nejrůznějších zdrojů, hlavně španělských, nezvyklá, a tak se dílo na jeviště této scény vrátilo až v roce 1921. Předtím ale už byla v roce 1919 uvedena v londýnské Covent Garden, v Chicagu i v New Yorku a následně v řadě dalších evropských měst.

V červnu 1912 uvedl ve světové premiéře soubor Ballets Russes v Théâtre du Châtelet v choreografii Michela Fokina balet Dafnis a Chloe. Balet, jehož děj je založen na starořecké báji a Ravel jej vytvořil na objednávku šéfa ruského souboru Ďagileva. Hlavní role tančili při premiéře Václav Nižinský a Tamara Karsavina.

V letech 1908–1912 vznikla také klavírní suita Má matka husa (Ma mère l’Oye), kterou tvoří pět krátkých skladeb na motivy pohádek Charlese Perraulta.

I Má matka husa se dočkala orchestrální podoby, díky které se dostala na jeviště baletních souborů. Tento balet proslavila především inscenace v New York City Ballet, jejíž premiéra byla v květnu 1975 v režii a choreografii Jerome Robbinse.

Po vypuknutí války se Ravel přihlásil k francouzskému letectvu. Svými fyzickými parametry ale nesplňoval podmínky, a tak sloužil jako řidič. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nakonec musel z armády odejít. V době války zkomponval Trio pro klavír, housle a violoncello a především orchestrální suitu Náhrobek Couperinův, skladbu složenou ze starých francouzských tanců, z nichž každý je věnován jednomu z jeho padlých druhů z armády. V roce dostal Náhrobek Couperinův v Théâtre des Champs Elysées baletní podobu.

Po válce se Ravel usadil ve vile Le Belvédere na okraji města Montfort-l’Amaury, vzdáleného asi 90 kilometrů od Paříže, kde prožil zbytek svého života. Vila je dnes sídlem Muzea Maurice Ravela. Odtud vyjížděl často na koncertní turné do zahraničí. V té době však už často nikoli jako interpret či dirigent, ale jako autor, který pečuje o interpretaci svých děl. Jeho autorita ve Francii nesmírně vzrostla. Po smrti Clauda Debussyho v roce 1918 byl považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele. Velkou poklonu mu složil Gabriel Fauré, když mu napsal: „Jsem šťastnější, než si můžete představit, z toho, jakou pozici zaujímáte a jak brilantně a rychle jste jí dosáhl. Je to zdrojem radosti a pýchy pro vašeho starého profesora.“

Svou autoritou zaštítil v jejich začátcích mladé progresivní skladatele, kteří se sdružili do pověstné Šestky (Les Six). Prostřednictvím Société musicale indépendante (nezávislá hudební společnost) se podílel na pořádání koncertů, v nichž byla dána příležitost mladým americkým a anglickým skladatelům (Aaron Copland, Vaughan Williams, Virgil Thomson, Cyril Scott a další).

Maurice Ravel v poválečné době už nezkomponoval tak velký počet skladeb jako předtím, ale jsou mezi nimi jedny z nejlepších jeho děl. V roce 1920 napsal skladbu La valse. Ravel už před válkou chtěl vzdát hold vídeňskému valčíku. Válka vzhledem k politické situaci tento úmysl znemožnila. Vrátil se k němu na popud Ďagileva. Když ale Ďagilev skladbu slyšel, prohlásil o ní: „To není balet. To je obraz baletu.“  Ravel na tato slova nijak nereagoval, mlčky odešel a přerušil s Ďagilevem další styky. Tato příhoda rovněž narušila Ravelovy styky s Igorem Stravinským, jenž byl rozhovoru přítomen a nic k němu neřekl. La valse se dočkal jevištního života až po Ďagilevově smrti.

Z jeho dalších skladeb ze dvacátých let připomeňme na prvním místě operu-balet Dítě a kouzla (L’Enfant et les Sortilèges) na libreto spisovatelky Colette, jež vtahuje diváky do dětského světa snů, v nichž ožívají hračky. Ravel svou hudbou povýšil tento příběh do mimořádně působivé estetické polohy. Premiéra byla v březnu 1924 v Opeře v Monte Carlu.

Z dalších si připomeňme skladbu Cikáni a Druhou houslovou sonátu. V té době také zinstrumentoval Musorgského Obrázky z výstavy.

V roce 1928 uskutečnil Ravel čtyřměsíční turné po Spojených státech a Kanadě, na němž se představil rovněž i jako sóloklavírista a dirigent. Navštívil celkem pětadvacet měst. Mimořádný úspěch sklidil na koncertech v New Yorku, kde jeho skladby dirigoval Serge Koussevitzky. Na všech mu publikum uspořádalo „standing ovations“. Zde také navštívil v Harlemu jazzový koncert a seznámil se s Georgem Gershwinem. K tomu se váže historka o tom, kterak Gershwin požádal Ravela o to, aby u něj mohl studovat, a Ravel mu údajně odpověděl: „Proč byste chtěl být druhým Ravelem, když jste prvním Gershwinem.“

Pobyt v Americe Ravela velmi ovlivnil nejen po umělecké stránce. Velmi na něj zapůsobila i země samotná a její obyvatelé. Nádherné zážitky si odnesl z návštěv Niagarských vodopádů a Velkého kaňonu. Úsměvná je historka o tom, že vedle vysokého honoráře si jako vášnivý kuřák žádal pravidelný přísun gauloisek.

V roce 1928 vznikla Ravelova nejslavnější a nejznámější skladba, legendární Bolero, které napsal na objednávku ruské herečky a tanečnice Idy Rubinstein. Premiérové představení se konalo 22. listopadu 1928 v Pařížské opeře. Dílo nastudovala Bronislava Nižinská ve scéně a kostýmech Alexandra Benoise pod taktovkou dirigenta Walthera Strarama. I když Ravel sám měl jinou představu jeho scénické realizace, publikum přijalo představení s nadšením.

O proniknutí Bolera do světa se významnou měrou zasloužil Arturo Toscanini, který je uvedl na koncertu s Newyorskými filharmoniky 14. listopadu 1929. Kritik New York Times napsal, že „Toscanini odstartoval kariéru Bolera“, a jiný označil Ravela za „téměř amerického národního hrdinu“.

Popularitu Bolera ještě rozšířil široce mediálně probíraný a propíraný spor mezi skladatelem a dirigentem o tempa, který propukl po jednom z koncertů Newyorských filharmoniků v Evropě. Bolero v nejrůznějších podobách prostě vstoupilo do historie a díky němu se mohou setkat se jménem Maurice Ravela i ti, kdo v životě nebyli na žádném koncertě vážné hudby ani baletním představení.

Na začátku třicátých let Ravel zkomponoval dva klavírní koncerty. Absolvoval jako autor další velkou sérii koncertů, tentokráte v řadě evropských velkoměst.

V únoru 1932 utrpěl při autonehodě vážné zranění hlavy, které zanechalo následky. Před nehodou Ravel začal pracovat na hudbě pro film o Donu Quijotovi. Od svého záměru musel upustit, hudbu pro film napsal Jacques Ibert. Ravel dokončil jen tři písně pro baryton a orchestr, jež měly být součástí filmu. Tento minicyklus dostal jméno Don Quijote a Dulcinea.

I když v běžném každodenním životě se Ravelova nemoc víceméně neprojevovala, nebyl už schopen komponovat. Existovalo podezření na mozkový nádor. Ravel se proto podrobil operaci u jednoho z nejpřednějších pařížských chirurgů. Bohužel, operace se Ravelovi stala osudnou. 28. prosince 1937 Maurice Ravel zemřel. Je pohřben na hřbitově na pařížském předměstí v hrobě svých rodičů.

Na české jeviště vstoupil Maurice Ravel v době, kdy se v Praze a v Brně formovaly samostatné ambiciózní baletní soubory. A ve vedení operních souborů byly výrazné osobnosti šéfů, v Praze Otakar Ostrčil a v Brně František Neumann, a vedle nich působili rovněž moderně cítící a smýšlející režiséři (Fedrinand Pujman a Ota Zítek).

V roce 1924 režisér Ferdinand Pujman vytvořil libreto pro balet Má matka husa. Pod názvem Z pohádek naší babičky jej nastudoval choreograf Remislav Remislavský v režii Ferdinanda Pujmana pod taktovkou Otakara Ostrčila ve scéně Josefa Čapka. V roce 1927 inscenoval Ferdinand Pujman operu Dítě a kouzla.

V Brně poprvé představili dirigent Neumann a režisér Zítek Ravela jako operního skladatele. V roce 1925 byla pod názvem Hodina Španěl uvedeno jeho operní dílo. Roli Concepción ztvárnila první představitelka Lišáka Zlatohřbítka Božena Snopková, partu hodináře Torquemada se ujal tehdy výborný tenorista Valentin Šindler, posléze populární rozhlasový Stréček Křópal, a v postavě Ramira se blýskl tehdy v Brně působící Stanislav Muž.

O tři roky později se poprvé představil jako choreograf Ivo Váňa Psota. V baletním večeru, jenž tvořily de Fallova Čarodějná láska a Rossiniho Vzpoura hraček, které nastudoval tehdejší šéf baletu Jaroslav Hladík, inscenoval pod taktovkou Františka Neumanna v režijní spolupráci s Otou Zítkem La Valse. Na tomto místě se také můžeme zmínit o uvedení pěti částí Musorgského Obrázků z výstavy v roce 1935 v Brně, které nastudovala choreografka Máša Cvejičová. Na stejném večeru byl také poprvé v Československu proveden Prokofjevův balet Šut, v němž se poprvé jako choreograf představil Emerich Gabzdyl.

Poté nastala dlouhá odmlka, která byla přerušena pouze jednou. Stalo se tak kupodivu v Opavě, kde v roce 1945 bylo založeno české profesionální divadlo. Bolero tam bylo uvedeno jako v pořadí devátá premiéra nového divadla a první baletního tělesa. Odvážlivcem, který dílo nastudoval byl choreograf Josef Škoda.

V následujících letech pochopitelně nebylo uvádění Ravelových děl u nás možné. K průlomu došlo v roce 1961 v Plzni. Tehdejší plzeňští šéfové operního a baletního souboru byli rezolutními propagátory moderní tvorby stejně jako moderních inscenačních postupů. Výsledkem byla mimo jiné inscenace opery-baletu Dítě a kouzla, kterou dirigoval Bohumír Liška, režisérem byl Bohumil Zoul a choreografem Luboš Ogoun. Dílo bylo stylově uvedeno v jednom večeru s českou operní novinkou Jiřího Pauera Žvanivý slimejš.

Již rok před tím, v únoru 1960 inscenoval v Národním divadle Jiří Blažek balet Dafnis a Chloe. V roli Dafnise alternovali Miroslav Kůra a Jaromír Petřík. Jejich partnerkami v postavě Chloe byly Olga Skálová a Jarmila Manšingrová. V roce 1962 dirigent František Vajnar, který se chystal na převzetí své funkce šéfa opery spolu s režisérem Ladislavem Štrosem nastudovali na scéně v Ústí nad Labem Španělskou hodinku, v jednom večeru společně s Manželskými kontapunkty Jiřího Pauera.

V roce 1965 si Miroslav Kůra zopakoval Dafnise a Chloe v Brně, kde opět spolu s Jarmilou Manšingrovou ztvárnili titulní role.

V Ostravě byla v září 1966 jako první představení po nástupu nového šéfa opery Jiřího Pinkase uvedena Španělská hodinka ve společném večeru s Orffovou Chytračkou v režii Miroslava Nekvasila.

Do této série můžeme ještě zařadit olomouckou inscenaci této opery, kterou na počátku takzvané normalizace nastudovali dirigent Pavel Pokorný a hostující činoherní režisér Václav Špidla. V roce 1972 dorazila Španělská hodinka do Národního divadla, kde ji inscenovali dirigent Otakar Trhlík a režisér Jaroslav Gillar.

Poté opět nastala pauza, během které se Ravelovo dílo objevilo na jevišti pouze dvakrát, a to v Brně. Zásluhou dramaturga Václava Noska inscenovali v roce 1979 dirigent Jan Štych a režisér Václav Nosek Španělskou hodinku, v níž v roli Concepción excelovala Jaroslava Janská.

O rok později mohl v Brně Luboš Ogoun inscenovat Ravelovo Bolero na večeru, kde byl rovněž inscenátorem světové premiéry baletu Škrtič Bohuslava Martinů. Ogoun pojal Bolero velmi působivě jako věčný svár dobra a zla.

Obrat nastal až po roce 1989. V Ostravě inscenoval Bolero Daniel Wiesner v roce 1990.

V roce 1994 je uvedli David Šoth v Ústí nad Labem a Petr Šimek v Liberci a v roce 1998 Robert North v Pražském komorním baletu.

V roce 1997 byla v rámci baletního večera v brněnském divadle uvedena ve světové premiéře baletní kompozice francouzské choreografky Caroline Marcadé na Ravelovu skladbu Valčíky vznešené a tesklivé (Valses nobles et sentimentales). O dva roky později realizovala v Brně dvojice otec a syn Štychové ve společném večeru dvě Ravelovy opery Dítě a kouzla a Španělská hodinka.

Mimořádnou událostí bylo hostování Jiřího Kyliána v Národním divadle v roce 2000. V jednom večeru spojil dvě své celosvětově proslulé inscenace, Janáčkovu Sinfoniettu a ryze baletní verzi opery Dítě a kouzla.

V roce 2001 nastudoval v brněnském baletu Dafnise a Chloe choreograf Jiří Horák. V roce 2003 připravil Bolero se studenty Taneční konzervatoře Praha Petr Zuska.

V roce 2003 byly součástí programu nazvaného Večer baletů autorů 20. století dvě velmi působivé choreografické realizace Zdeňka Prokeše – Bolero a Pavana za mrtvou infantku. V roce 2009 Bolero nastudoval také pražský soubor Balet Praha Junior, který jej uvedl v choreografii Pavly Königsmarkové v Divadle ABC, a brněnský soubor Mimi Fortunae, jehož představení v choreografii Hany Srníčkové-Látalové se konala v bezbariérovém Divadle Barka.

V roce 2009 se k Ravelovi vrátili rovněž v Plzni. Invenční operní dramaturg Divadla J. K. Tyla Zbyněk Brabec se představil jako velmi schopný režisér –na společném večeru byly v jeho režii uvedeny Ravelova Španělská hodinka a Pucciniho Sestra Angelika. Dirigentem večera byl Jiří Štrunc.

V roce 2013 se v Plzni vrátili k Ravelovi, když Zdeněk Prokeš a Jiří Štrunc uvedli v jednom večeru Ravelovo Bolero a La valse a spolu s nimi Orffovu Carminu Buranu. Zatím poslední setkání (a to velmi úspěšné) s dílem Maurice Ravela připravila českobudějovickým divákům svým pozoruhodným výkladem opery Dítě a kouzla režisérská dvojice SKUTR. Inscenace, jejíž premiéra se konala v roce 2016, zavítala i na jeviště Národního divadla.

Věřme, že návraty k Ravelovým dílům budou na českých jevištích probíhat neméně často i nadále.