Osmdesát let od úmrtí Maurice Ravela

Maurice Ravel se narodil 7. března 1875 ve městečku Ciboure nedaleko proslulých lázní Biarritz ve francouzské části Baskicka, vlasti jeho matky Marie, ale krátce po synově narození se rodina přestěhovala do Paříže. Otec Joseph Ravel byl rodák z francouzsko-švýcarského pomezí, do Baskicka jej zavedla profese inženýra při výstavbě železnic ve Španělsku.

Mauriceovi rodiče byli zajímavými osobnostmi a určité jejich rysy po nich syn zdědil. Z matčiny strany to byl především vztah ke španělskému folklóru, který se výrazně projevil v řadě jeho skladeb. Ravelův otec nebyl zdaleka tuctový inženýr. Na svém kontě měl řadu vynálezů a skladatel se o otci vyjádřil, že „pokud se týče hudby, byl v ní vzdělán více než většina amatérů a věděl, jak působit na můj vkus a jak mne povzbudit v mém zájmu o hudbu od nejranějšího dětství“. Otec se maximálně podílel na synově vzdělání ve všech směrech. A otcův vliv se rovněž projevil ve skladatelově zájmu o techniku a její novinky v době jejího překotného rozvoje.

Maurice Ravel se od sedmi let učil hrát na klavír, ve dvanácti už studoval na soukromé hudební škole harmonii, kontrapunkt a skladbu. Zde se seznámil se španělským spolužákem Ricardo Viñesem, s nímž ho pojilo pevné přátelství po celý život. Viñes se stal špičkovým interpretem Ravelových skladeb.

Oba se přihlásili v roce 1889 na konzervatoř. Zatímco Viñes na škole exceloval, Ravel, i když měl nepochybný talent, tak úspěšný nebyl a konzervatoř několikrát opustil, aby nakonec na ní zakotvil jako student skladby. Jeho pedagogem byl hudební skladatel Gabriel Fauré. Ravel se pětkrát pokoušel získat prestižní Římskou cenu určenou pro začínající skladatele. Nikdy se mu to ale nepodařilo.

Po posledním neúspěšném pokusu, když už Ravelovo jméno bylo v pařížských hudebních kruzích známé, vypukl skandál, na jehož základě musel tehdejší ředitel konzervatoře odstoupit. Kauza s Římskou cenou vedla Ravela k tomu, že později odmítl Řád čestné legie, který mu měl být udělen. Jakákoli francouzská oficiální ocenění odmítal, i když zahraniční přijímal, jako například udělení čestného doktorátu na univerzitě v Oxfordu.

Už v devadesátých letech devatenáctého století Ravel sklízel se svými skladbami úspěch. V roce 1895 to byl například klavírní Menuet, později převedený do orchestrální podoby, dále pak Sonáta č. 1 pro housle a klavír, a zejména Pavana pro mrtvou infantku (Pavane pour une infante défunte), inspirovaná slavným Velázquezovým obrazem Las Meninas (Dvorní dámy) a rovněž posléze převedená do orchestrální podoby.

Velký ohlas způsobily jeho Vodotrysky, které byly poprvé uvedeny v roce 1901 a v nichž se patrně nejsilněji projevuje vliv impresionismu na jeho tvorbu. Díky tomu bývá někdy zařazován spolu s Claudem Debussym mezi čelné představitele tohoto směru v hudbě. V Ravelově případě je to ovšem poněkud složitější, protože charakter jeho tvorby vycházel vždy z mnoha dalších zdrojů inspirace.

Inspiraci nalézal ve středověké hudbě stejně jako ve španělském folklóru, v tvorbě ruských autorů, zejména Nikolaje Rimského-Korsakova, u Julese Masseneta či Emmanuela Chabriera a v pozdějších letech v jazzu. Svých inspiračních zdrojů ovšem využil zdárně k tomu, aby vznikl jeho vlastní originální styl.

S velkým ohlasem se v předválečném období setkaly skladby Šeherezáda, kterou tvoří tři písně pro soprán a orchestr, dále klavírní skladba Kašpar noci a Španělská rapsodie.

Před válkou vznikla také dvě Ravelova jevištní díla. V roce 1911 byla poprvé uvedena jeho opera Španělská hodinka (L’heure espagnole). Opera byla napsána na námět hry autora Legranda, který ji zveřejnil pod pseudonymem Franc-Nohain a která měla premiéru v roce 1904 v divadle Odeon.

Maurice Ravel začal na opeře pracovat v roce 1907 a její premiéra se konala 19. května 1911 v pařížské Komické opeře. Pro mnohé diváky byla Ravelova hudba, jako obvykle inspirovaná z nejrůznějších zdrojů, hlavně španělských, nezvyklá, a tak se dílo na jeviště této scény vrátilo až v roce 1921. Předtím ale už byla v roce 1919 uvedena v londýnské Covent Garden, v Chicagu i v New Yorku a následně v řadě dalších evropských měst.

V červnu 1912 uvedl ve světové premiéře soubor Ballets Russes v Théâtre du Châtelet v choreografii Michela Fokina balet Dafnis a Chloe. Balet, jehož děj je založen na starořecké báji a Ravel jej vytvořil na objednávku šéfa ruského souboru Ďagileva. Hlavní role tančili při premiéře Václav Nižinský a Tamara Karsavina.

V letech 1908–1912 vznikla také klavírní suita Má matka husa (Ma mère l’Oye), kterou tvoří pět krátkých skladeb na motivy pohádek Charlese Perraulta.

I Má matka husa se dočkala orchestrální podoby, díky které se dostala na jeviště baletních souborů. Tento balet proslavila především inscenace v New York City Ballet, jejíž premiéra byla v květnu 1975 v režii a choreografii Jerome Robbinse.

Po vypuknutí války se Ravel přihlásil k francouzskému letectvu. Svými fyzickými parametry ale nesplňoval podmínky, a tak sloužil jako řidič. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nakonec musel z armády odejít. V době války zkomponval Trio pro klavír, housle a violoncello a především orchestrální suitu Náhrobek Couperinův, skladbu složenou ze starých francouzských tanců, z nichž každý je věnován jednomu z jeho padlých druhů z armády. V roce dostal Náhrobek Couperinův v Théâtre des Champs Elysées baletní podobu.