Osmdesátiny přední české sopranistky a pedagožky Antonie Denygrové

Jiří Fuchs, 26.11.2014 21:30

Osobnosti české opery

Dne 27. listopadu se dožívá vzácného jubilea významná česká sopranistka Antonie Denygrová. Dlouholetá přední sólistka Národního divadla v Praze v letech 1973–1992, sopranistka mladodramatického oboru, hlasu temněji zabarveného, v prostoru divadel pozoruhodně průbojného a přirozeně nosného.Antonie Denygrová, narozená v Jiráskově půvabném městečku Hronově, prošla soukromým školením v Hradci Králové u renomované profesorky Marie Jakoubkové (ta vyučila skvěle tenoristu Viléma Přibyla), Kamily Ungrové, na HAMU v Praze u přední české sopranistky zlaté éry české opery Ludmily Červinkové.

Potkával jsem ji na konci šedesátých let v Praze na Vinohradech, v soukromé škole manželů Linkových, se kterou tehdy spolupracovala (tak jako Alfred Hampel, Věra Soukupová i Václav Zítek). Paní Mustanová-Linková byla hlasovou poradkyní Antonie Denygrové. Atmosféra u Linků byla neobyčejně domácká, vstřícná. Zpětně vzato, nelze se divit, že soukromé pěvecké školy, fungující u nás bez problémů i za socialismu, byly tolik úspěšné. Ony žily svými žáky od rána do večera. Co se Antonie Denygrové týče, pamatuji, jak dotčeně se řešila tehdy u Linků bizarní historka, kdy manželka tenoristy si šla stěžovat paní Denygrové, že její manžel vedle ní zvukově v oratoriu zaniká, zda by nemohla ubrat na hlasové intenzitě… A paní Mustanová se zlobila a žákům vykládala se svou typickou vařečkou v ruce: „Ať se naučí zpívat do rezonance, když není slyšet, přece ona Antonie nebude kvůli němu nenosná v prostoru…“

To již ale bylo po absolutoriu HAMU, kdy v roce 1965 nastoupila v brněnské opeře, v její tehdy historicky nejslavnější éře. V Brně působila oborově podobná, znamenitá Hana Svobodová-Janků, již zmíněný špičkový český tenorista Vilém Přibyl, ale rovněž výborní Vladimír Krejčík a Jiří Olejníček či barytonista René Tuček. Veliké brněnské období! Přes tento konstatovaný fakt se mladičká absolventka dokázala prosadit v takových rolích, jakou je Smetanova Vendulka v Hubičce nebo Julie ve Dvořákově Jakobínovi. Nejvíce však na sebe strhla pozornost odborného světa stylově precizním výkonem v tak obtížné roli, jakou je Kleopatra v Händelově díle Julius Caesar. Od roku 1967 se stala sólistkou operního divadla v Německé demokratické republice – v Landestheater Dessau. V tomto východoněmeckém divadle, již tehdy proslulém odvážnou moderní dramaturgií i jevištními koncepcemi nezvyklého střihu, vynikla jako Weberova Agáta v Čarostřelci, Alžběta nejen Verdiho Dona Carlose, ale také Wagnerova Tannhäusera. V německém jazyce nastudovala Dvořákovu Rusalku, s níž záhy hostovala v Lipsku, ale i ve Státní opeře v Berlíně.

Mezitím započal nový ředitel Národního divadla v Praze Přemysl Kočí s usilovným hledáním nových mladých talentů, neboť generace zlaté éry v Praze na počátku sedmdesátých letech již pomalu, ale jistě trochu pohasínala. Byl to tehdy velký problém, neboť generaci řady velkých osobností poválečné zlaté éry tvořili takřka vrstevníci. Tím náhle, ve stejné době, nastávala potřeba generační proměny většího počtu sólistů, ale zejména sólistek – sopranistek, kde mládí je hřivnou, kterou nelze ničím nahradit.Po šťastném objevu talentu Gabriely Beňačkové i Daniely Šounové, patřila ke Kočího značné devize právě Antonie Denygrová, která vynikala tmavší, mladodramatickou barvou, velmi slibnou per futurum i pro dramatický sopránový obor. Antonie Denygrová již od roku 1972 hostovala úspěšně Amélii v inscenaci Verdiho Maškarního plesu (v ní byla tehdy interní Amélií jen o tři roky starší Marcela Machotková a Richardem Ivo Žídek), ale také Elsu z Brabantu ve Wagnerově Lohengrinu, opět s Lohengrinem Ivo Žídka, tehdy na vrcholu svých sil.Samozřejmě, že Národní divadlo ji rádo využilo v roli Dvořákovy Rusalky, pochopitelně již v češtině, když v Brně začínala ještě rolí Cizí kněžny. Po angažování do interního úvazku v roce 1973 na sebe velmi výrazně upozornila ve Smetanově Libuši jako barevně dramatická, prostoru Národního divadla krásně zvukově dominující Krasava, ve Dvou vdovách byla úspěšnou Anežkou. Stala se v sedmdesátých letech významnou pokračovatelkou českých interpretačních tradic v titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové, dokázala být atraktivně ztepilým Lišákem Příhod lišky Bystroušky. Z druhého pólu oné říše výsostně pěveckotechnické, přísně stylové interpretace, stojí náročná Donna Anna Mozartova Dona Giovanniho.Přiznávám, že Antonie Denygrová byla opravdu jednou z nejlepších českých interpretek této role v Praze. Zůstala mi v mysli právě proto, že Donna Anna byla rolí, kterou jsem před nástupem Antonie Denygrové do úvazku Národního divadla vnímal často jakoby spíš mírně problematickou. Po delší době jsem neměl pocit, že by árii na konci druhého dějství bylo líp odvážně škrtnout. Ostatně o suverénním pěveckotechnickém zázemí zpěvačky hovoří její interpretace virtuózní Fiordiligi v Così fan tutte nebo Hraběnky ve Figarově svatbě. Ve Wagnerově odkazu dokázala být výtečnou Sentou Bludného Holanďana, tak jako i Freiou ve Zlatě Rýna. Z málo hrané české tvorby dvacátého století nemohu nezdůraznit roli Královny v Novákově nádherném Karlštejnu, který nám dnes, škoda, zapadá v archivu Národního divadla prachem. Ba co víc, o odkazu Vítězslava Nováka se ani teoreticky nebavíme.Ve slovanské tvorbě si hudební kritika vysoko cenila interpretace role Elisy v Čajkovského Pikové dámě. A nezmínit nemohu ani roli Sophie v premiéře díla významného slovenského skladatele Jána Cikkera – opeře Hra o lásce a smrti. Po rozdělení pražských operních scén roku 1991 zůstala ve svých sedmapadesáti letech v angažmá Státní opery Praha. Zde vytvořila Janáčkovu Kostelničku, Herodias ve Straussově Salome, Janáčkovu Kabanichu hostovala ještě v roce 1995 v Nancy ve Francii. Jen o rok později, roku 1996, tutéž partii interpretovala ve vzdáleném Wellingtonu na Novém Zélandu.

Významná byla také koncertní činnost. Již od svého mládí, kdy provedla v premiéře Iluminace Benjamina Brittena s dirigentem Vladimírem Válkem, Magnificat Paula Burckhardta či kantáty Sborový zpěv a Evropská turistika Josefa Berga (český skladatel, žák Viléma Petrželky z Brna, neplést si, prosím, s Albanem Bergem). Nastudovala a prováděla kompletní písňovou tvorbu Antonína Dvořáka, kterou ráda zařazovala na svých koncertech. Vyučovala na Pražské konzervatoři, kde byla vyhledávanou pedagožkou (například talentovaná mezzosopranistka Michaela Kapustová), často zásluhy Antonie Denygrové o svoji pěveckou kariéru vyzdvihuje Dagmar Pecková.

Antonie Denygrová patří neodmyslitelně k historii Národního divadla, především dvou dekád – let sedmdesátých a osmdesátých – kdy byla přední sopranistkou Zlaté kapličky.