Osobnost světového baletu v Bratislavě: James Kudelka
Ve chvílích, kdy publikujeme následující řádky, je prakticky jen pár minut po zatím poslední premiéře Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, večera, nazvaného made in: Canada. Velké události zdaleka nejen světa tance na Slovensku, a to hlavně díky jednomu jedinému jménu: James Kudelka.
Kanadský choreograf a tanečník, za pár týdnů pětapadesátiletý James Kudelka je jednou z nejvýraznějších osobností současného baletu, a to především díky velkému rozsahu a žánrové škále své tvorby. James Kudelka má za sebou jak nové verze velkých děl klasického repertoáru, tak i choreografie nenarativní, avšak fascinující svými psychologickými odstíny, vycházející z velmi odlišných vzorů, od hudby staré až po tu soudobou. Svoji kariéru James Kudelka začal jako sólista a choreograf v největším baletním kanadském soubou, v National Ballet of Canada. Pokračoval v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu, aby se do svého předchozího působiště vrátil jako umělecký ředitel, kterým byl deset let, až do roku 2005. O rok později byl oceněn významnou poctou – stal se důstojníkem Řádu Kanady.
Bratislavský večer made in: Canada tvoří dvě Kudelkovy choreografie ve středoevropské premiéře: Čtvero ročních období na hudbu Antonia Vivaldiho a Patnáct heterosexuálních duetů s hudbou Ludwiga van Beethovena.
Jak vůbec došlo k navázání vaší spolupráce s bratislavským baletem?
Kontaktoval mě ředitel baletu SND Mário Radačovský a zeptal se mě, jestli bych nechtěl s bratislavským souborem nastudovat některou ze svých choreografií. Minulý rok v květnu jsem se byl v Bratislavě podívat a rozhodli jsme se uvést dva balety: Fifteen Heterosexual Duets a The Four Seasons.
Nikdy předtím jsem s Máriem nepracoval. Byl několik let, stejně jako já – mezi lety 1981 a 1991 – sólistou Les Grands Ballets Canadiens. Ale v tomhle souboru jsme se nepotkali, protože každý jsme tam působili v jinou dobu.
Proč vaše volba padla zrovna na Vivaldiho a Beethovena?
Prostě to jinak nešlo. Musel jsem si vybrat hudbu pro své choreografie a tyhle dvě skladby jsem znal. Ve skutečnosti jsme je znal už z dětství. Můj děda byl houslista (pocházel z Budapešti) a tak, když jsem byl malý, po celém domě zněly housle (narodil jsem se a vyrůstal v Kanadě). Od svých sedmi let jsem se učil hrát na housle a chodil jsem na taneční hodiny a tak se stalo, že houslové skladby se staly na celý život hudbou mého srdce. Když jsem v deseti nastoupil do baletní školy, přestal jsem na housle hrát. Občas ale lituju, že to nebylo obráceně!
O čem vlastně vůbec „made in: Canada“ je?
Ani vlastně nedokážu na takovou otázku odpovědět, snad jen to, že baletní soubory chtějí tančit kvalitní program a to byl také důvod, proč se SND rozhodlo tyhle choreografie přiblížit divákům.
Fifteen Heterosexual Duets vznikla kolem roku 1990 pro Toronto Dance Theatre. Tahle baletní společnost z Toronta je založena na technice a pojetí tance podle Marthy Grahamové. Já jsem celkem lehce přešel od klasického tance k modernímu, protože když se snažíte dělat tanec poctivě, je ve skutečnosti jedno, o jaký se jedná taneční žánr. Na duetech v Beethovenovi jsem pracoval spolu s tanečníky SND, protože choreografii předtím neznali a tak to byla naše společná cesta hledání té správné formy.
Fifteen Heterosexual Duets vznikla kolem roku 1990 pro Toronto Dance Theatre. Tahle baletní společnost z Toronta je založena na technice a pojetí tance podle Marthy Grahamové. Já jsem celkem lehce přešel od klasického tance k modernímu, protože když se snažíte dělat tanec poctivě, je ve skutečnosti jedno, o jaký se jedná taneční žánr. Na duetech v Beethovenovi jsem pracoval spolu s tanečníky SND, protože choreografii předtím neznali a tak to byla naše společná cesta hledání té správné formy.
The Four Season byla mojí první choreografií první sezóny, když jsem nastoupil do funkce ředitele Nationall Ballet of Canada (1996-97). Vznikla vlastně z přesvědčení, že jako první bude dobré udělat choreografii, ve které bude účinkovat většina tanečníků tamního baletního souboru a mně to pomůže se s nimi rychleji sžít. Ve skutečnosti jsem nabídl tanečníkům účinkování ve své choreografii, abych lehčeji uskutečnil některé potřebné změny, které jsem jako ředitel hodlal udělat. Protože, když jste s ostatními součástí kolektivní práce, lépe se pak překonávají některé zažité stereotypy a přijímají změny. Hlavní role byla připravena pro tehdejšího nejlepšího tanečníka souboru, s tím, že současně byl na programu Ashtonův Měsíc na Zemi (Month in the Country), choreografie oslavující zase umění primabaleríny souboru.
Vivaldiho Čtvero ročních období už před vámi ztvárnilo docela dost choreografů. V čem vy jste osobitý?
Nikdy jsem neviděl žádné jiné choreografie postavené na Čtvero ročních dob, i když vím, že existují. Moje choreografie je nyní na repertoárů tří baletních souborů a další dva je zařadí na repertoár v příštích dvou letech. Balet SND je jediný v Evropě, který ji dává.
Jak byste charakterizoval sám sebe jako choreografa?
Po devatenácti choreografiích a čtyřiceti letech života zasvěceného baletu mám pocit, že toho o něm vím stále méně. Doufám jen, že je to důkaz toho, že se člověk musí stále učit. Méně tančím, než dřív, když jsem byl mladší, a vyhovuje mi to. Nemám tolik energie jako dřív. Tyhle dvě choreografie mě odrážejí jako člověka plného energie. Moje současné choreografie jsou mnohem klidnější.
Já nejsem ta správná osoba, která by vám měla říci, jaký jsem choreograf. Vždycky jsem kladl důraz na všechny možné funkce, které tanec má a měl by na jevišti plnit. Později samozřejmě, když už jsem stárnul, jsem se musel vypořádat se skutečností, že to pro mě bylo mnohem zábavnější, když jsem byl ve věku, který byl blíž těm, kteří vaše choreografie tančí.
Já nejsem ta správná osoba, která by vám měla říci, jaký jsem choreograf. Vždycky jsem kladl důraz na všechny možné funkce, které tanec má a měl by na jevišti plnit. Později samozřejmě, když už jsem stárnul, jsem se musel vypořádat se skutečností, že to pro mě bylo mnohem zábavnější, když jsem byl ve věku, který byl blíž těm, kteří vaše choreografie tančí.
Taky mně prošlo hlavou, že zatímco aktivní tanečníci jsou lidé ve věku mezi 18 a 32 lety (alespoň u nás v Americe), já jsem pro ně čím dál starší. Dříve to mohli být moji bratři a sestry, a teď už moje děti a někdy dokonce i vnoučata. Moje práce pro soubory, zabývající se současným tancem, mě pomohla udržovat vztahy s lidmi, kteří stárnou a dozrávají stejně jako já. Připravil jsem například duet (třicetiminutový, v tichu a bez hudby) pro svoji bývalou spolužačku. Je vlastně o pár let mladší. Takováhle příležitost ke spolupráci se nenaskytne často, protože tanec je orientován na mladé. Ale je strašně fajn si moci zatančit s lidmi v mém věku.Na stejnou notu jsem sázel, když jsem byl uměleckým ředitelem v Severní Americe, alespoň co se otázky stáří managementu týkalo. Měl jsem rád intelektuální vytříbenost a jednání s lidmi podobného věku a s podobnými zkušenostmi, jako jsem měl já.Myslím si, že věk je to, co ovlivňuje moji tvůrčí práci nejvíc. I když jsem se právě vrátil z Chicaga a mám za sebou spoustu práce na přípravách Martinů Symfonie pro The Joffrey Ballet, jsem strašně rád , že letos taky zvládnu balet pro čtyři tanečníky (tři muže a jednu ženu) na hudbu z nahrávek Johnnyho Cashe , který budou tančit v kovbojských botách.
Také na Slovensku a v Čechách se čas od času vedou debaty o tom, zda a v jaké podobě uvádět klasické baletní tituly. Co o tom soudíte vy?
Když jsem byl v letech 1996 až 2005 uměleckým ředitelem National Ballet of Canada, strašně mě zajímaly celovečerní baletní formy. Měl jsem možnost připravit rozsáhlé celovečerní balety, které jsem nikdy předtím nedělal. Myslím, že u nás v Severní Americe je po takových formách baletu docela hlad a nejenom proto, že obecenstvo je na takovou baletní formu zvědavé. I pro choreografa je velice zajímavé se do takové formy pustit. Zjistit, co se dá dělat s tím co máte k dispozici: Se šedesáti tanečníky, plně vybavenou garderobou, možností vytvořit jakoukoliv scénu, s baletní přípravkou (ano, mohl jsem v představení použít i děti), seniorními charakterními tanečníky, s živým orchestrem. Tyhle nové velké celovečerní choreografie (za deset let jsem jich vytvořil pět) velmi utužovali baletní soubor, zaměstnávali všechny oddělení divadla a umožňovali všem pracovat tvůrčím způsobem. Mohli jsme dělat věci, o kterých jsme dopředu nikdy nevěděli, jak dopadnou. Je velice jednoduché pracovat v režimu, kdy jenom nakupujete hotové choreografie, protože to není žádné riziko a na trhu jich je nepřeberné množství. A tím i velký baletní soubor může sklouznout do stereotypu. Kreativní práce na velkých a nových baletních titulech se stala mým modus operandi, která dávala celému baletnímu ansámblu a všem zaměstnancům energii a hnala je kupředu k novým metám. Byla to pro ně každý rok velká výzva i riziko. Vím, že v Evropě to není neobvyklá metoda práce, ale v Kanadě to bylo velmi neobvyklé. Když jsem po dokončení jednoho velkého celovečerního baletu prezentoval na poradě vedení další nový velký celovečerní baletní projekt, kolegové někdy reagovali trochu podrážděně a říkali: To už snad stačilo. Já ale vím, že velké baletní instituce strašně rychle zapomínají na včerejší dobré nápady a snadno upadají do stereotypu a stagnace. Pak je obtížné se s takovým souborem posunovat stále dopředu.
Moje první velká celovečerní choreografie byl Louskáček v roce 1995. Byla to práce na objednávku. Pak jsem dělal Labutí jezero, protože jsem byl nažhavený z Louskáčka. Myslel jsem si, že udělám skutečnou dramatickou choreografii, která může rezonovat s tou původní. Puristé nemají moji práci moc v oblibě, ale tanečníci mají rádi fyzické výzvy obsažené v mých choreografiích a většina publika říká, že ještě nikdy neviděli tak klasický příběh, jaký má Louskáček nebo Labutí jezero, s tak aktuálně současnými prostředky, vyjádřenými pohybem.
Pragmatismus mi vnukl udělat později pro tuhle baletní společnost i Popelku. Mám hudbu z Popelky strašně rád a choreografie se mi dělala lehce mimo jiné i proto, že jsem tančil koníka v Popelce v roce 1968.
Připravil jsem také dva celovečerní balety na hudbu Micheala Torkeho, současného amerického skladatele. Jeden z nich se jmenuje Smlouva (The Contract) – na originální libretto a druhý An Italian Straw Hat (podle Italské povídky).
Popelka a Straw Hat jsou komedie. Byl jsem sám překvapený, jak dobře se mi pohybem vyjadřovala veselost, ne ta antická obvyklá baletní, ale moje. Je to jedna z věcí, která se traduje ve velkých baletních společnostech: Nechat tanečníky vyjadřovat legraci v pohybu podle svého. Představa tanečníků o tom, co je legrační, je obvykle velmi daleko od toho, čemu se směje publikum.
Myslím, že balet a tanečníci musejí být bráni jako součást lidské komunikace, komunikace pohybem a tělem. Nesmí to být jenom krásní mladí štíhlí lidé, kteří se ukazují starým obtloustlým zbohatlíkům. Bohužel v Severní Americe to takhle vnímáno zatím někdy je. Měl jsem možnost být uměleckým ředitelem velké instituce, udržovat ji, ale být v ní také tvůrcem. Mezi oběma těmito rolemi musela být rovnováha. Tuhle rovnováhu snadno porušíte třeba tím, že se dostatečně nesoustředíte na práci, kterou ještě nemáte hotovou. To byl můj hlavní úkol jako choreografa a ředitele.
Co prozradíte sám o sobě? O svých zájmech- mimo tanec? O svých slabostech? O svém soukromí?
Miluju chleba, je to moje vášeň. Učil jsem se péct chleba ve francouzském kulinářském institutu v New Yorku krátce před tím, než jsem se stal uměleckým šéfem v Torontu. Teď mám malé sezónní pekařství v jihozápadním Ontariu, v malé vesnici, kde žiju. To převrátilo celý můj život naruby. Vstávám ve dvě ráno, místo abych šel spát, a tak místo západu slunce vidím svítání. Snažím se péct dobré bagety a svůj kváskový žitný chleba a taky válím a stáčím své vlastní croissanty. Je to velmi osamocená práce, vstáváte úplně sám a za tmy, ale našel jsem v ní dokonalou protiváhu k mé taneční kariéře, která je plná lidí a na spolupráci lidí závislá. Používám stejné nástroje jako v tanci, abych naplánoval, namíchal a nechal vykynout to správné těsto, správně načasoval dobu pečení a vyrobil pro své zákazníky ten nejlepší a nejkřupavější chléb.
Pět měsíců v roce, kdy jsem pekařem, mi dává možnost přemýšlet o tom, kam se posunul tanec. Kdybych svoje ruce a mysl něčím nezaměstnával, mohl bych zahořknout. Velmi málo lidí, kteří se profesionálně zabývají tancem, se jím mohou zabývat po celý život. Je mnoho možností: učit tanec, dělat choreografii nebo tanečního korepetitora, ale ne každý vysloužilý tanečník má schopnost a talent pro tyhle profese. Pečením chleba si sice mnoho peněz nevydělám, ale alespoň mám co dělat a při kynutí těsta mohu snít své sny.
Děkujeme pane Kudelko za rozhovor a přejeme vše dobré!
fota z inscenace made in: Canada v SND Bratislava: Ctibor Bachratý
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
