Náš nový pravidelný seriál operních osobností nelze nezačít osobností výraznou, nepřehlédnutelnou, zkrátka takovou, které v paměti milovníků opery i archivů patří přední místo. Není proto divu, že naše volba padla bez většího rozmýšlení na právě na předního českého tenoristu Ivo Žídka (4.6.1926 Kravaře na Opavsku -20.5.2003 Praha). Ivo Žídek byl členem Národního divadla neuvěřitelných 43 let (1948-1991) a co víc: Po drtivou většinu těchto více než čtyř desetiletí byl nejlepším tenoristou, jakého jsme v té době měli. Jen málokterý z jeho předchůdců i následovníků v celých dějinách české opery v tom může Ivo Žídkovi konkurovat. Poslední dvě sezóny pak Žídek působil jako první polistopadový ředitel Zlaté kapličky, roku 1998 obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství.
Svou kariéru začínal jako mladičký hoch v Ostravě, pod vedením svého jediného celoživotního pedagoga Rudolfa Vaška. Ivo Žídek již jako devatenáctiletý zpíval v Ostravě přetěžkou partii – Massenetova Werthera, a to s jednoznačným úspěchem. Následovala ve velmi krátké době po sobě celá řada jeho dalších výrazných rolí: Fernando ve Fibichově Bouři, Debussyho Pelléas, Gounodův Faust, Čajkovského Heřman, Offenbachův Hoffmann, Verdiho Alfréd a Otello, Pucciniho Pinkerton. Svého později tolik proslaveného Jeníka přednesl v pražském Národním divadle poprvé ještě jako host, na podzim roku 1947. Po několika dalších pohostinských vystoupeních byl v následujícím roce, od 1.září 1948, v Národním divadle angažován. Třebaže na naší první scéně měl Ivo Žídek hned při svých začátcích velkou konkurenci v Beno Blachutovi, který byl již tehdy ve 
své vrcholné formě, brzy se začal výrazně prosazovat. V paměti hned několika generací operních návštěvníků zůstane navždy uložen především jako smetanovský a také janáčkovský tenor. Jeho Jeník, Števa, stejně jako i Dvořákův Princ se prostě nedá zapomenout. Je to hodně dlouhý výčet rolí, které Ivo Žídek v Národním divadle vytvořil. Obdivuhodný je přitom fakt, že zpěvák působil v opeře ND v době, kdy byl nucen takřka ze dne na den střídat velmi různorodý repertoár: od Mozartova Ottavia či Belmonta po Wagnerova Lohengrina, Walthera nebo Siegmunda, od Čajkovského Lenského po Pucciniho Kalafa, od Jiřího v Jakobínovi až po Florestana z Fidelia. Jen málokterý tenor by vydržel takový nápor a navíc po tak dlouhá léta. Kritici oceňovali jeho lahodný témr, ve všech polohách vyrovnaný, oblý, s tou pravou tenorovou špičkou a zvukovou průrazností, a také představitelskou přesvědčivost.
V červnu 1956 se tehdy třicetiletý Žídek poprvé objevil ve Vídeňské státní opeře, jako Verdiho Don Carlos. Zazářil přitom tak, že hned po prvním dějství s ním uzavřeli smlouvu stálého hosta na následující tři sezóny. Mohl mít ve Vídni dokonce stálé angažmá, které mu nabídl sám Herbert von Karajan, jenže Žídek musel vzhledem ke svým závazkům v Praze odmítnout. Ve Vídni pak zpíval Jeníka, Števu, Ferranda v Cosi fan tutte, Narrabotha v Salome, Pěvce v Růžovém kavalírovi, Tenora, resp. Bakchuse v Ariadně na Naxu, Mattea v Arabelle, Offenbachova Hoffmanna, De Grieux v Pucciniho Manon Lescaut, byl také Chevalierem v Dialozích karmelitek. Svého Ottavia tam měl tu čest zpívat s Donnou Annou slavné Birgit Nilsson. Zdaleka ne každý z tenorů Wiener Staatsoper se může pochlubit takovým výčtem rolí. Ivo Žídek zpíval často také v berlínské Státní opeře, tleskali mu i Buenos Aires, Barceloně, Hamburku a v řadě dalších významných zahraničních operních domů.
Být to všechno v dnešní době, Ivo Žídek by se bezesporu stal tenorovou hvězdou mezinárodního formátu…
B.Smetana: Tajemství (Vít – H.Tattermuschová jako Blaženka)
B.Smetana: Dvě vdovy (Ladislav – E.Haken jako Mumlal)
L.Janáček: Káťa Kabanova (Boris – D.Jedlička jako Dikoj)
G.Bizet: Carmen (Don José – I.Mixová jako Carmen)
W.A.Mozart: Únos ze serailu (Belmonto – J.Jonášová jako Konstance)
I.Stravinskij: Život prostopášníka (Tom – I.Mixová jako Turkyně)
M.P.Musorgskij: Boris Godunov (Grigorij – L.Márová jako Marina)
R.Strauss: Ariadna na Naxu (Bakchus)
