Monteverdiho Korunovace Poppey v Divadle na Vídeňce
Převažuje rudá – symbol panovnického purpuru, lásky, i vraždy. Rudá opona vykrývá a dělí jeviště, rudá plocha koberce pokrývá jeho podlahu, rudý plášť dekoruje toho, kdo je na vzestupu moci, rudý přehoz zakrývá cizoložství odbývané ve sněhobílém loži, jež je kromě rudě potažených židlí a koupací vany jediným doplňkem dekorace (scéna Michael Levine). Filozof a učitel císaře Nerona Seneca ve vaně zemře vlastní rukou, ale právě tento okamžik zůstává čistý, bez rudé barvy krve a neodehrává se před divákovýma očima; Seneca prostě přijímá rozsudek a odchází ze scény. Ve vaně však smývá svou bolest nad manželovou nevěrou císařovna Ottavia a osnová v ní vraždu své sokyně, s koupelovou pěnou si hraje Drusilla, jež chce získat pro sebe Ottona, stále závislého na nevěrné manželce Poppee, a je proto ochotna se podílet na spiknutí – především však ve vaně vilný, mezi pohlavími nerozlišující opilý Nero utopí svého přítele Lucana z rozjařenosti nad tím, že se Senecovou smrtí konečně zbavil obtížného mravokárce. Všechno se děje proto, aby mohl zvítězit Amor, který v prologu vstupuje do sporu mezi Štěstěnou a Ctností a jehož režisér i poté nechává řídit scénické dění. Amor zasahuje v rozhodujících chvílích „ve jménu lásky“. Zachrání život Poppey, aby se mohla stát císařovnou místo zapuzené Ottavie, aby „láska“ mezi Neronem a Poppeou mohla být naplněna.
Ve skutečnosti je to příběh nabitý intrikou a sexem a režisér Robert Carsen jej takto inscenuje. Jednoduchými jevištními prostředky, spoléhaje se na srozumitelnost děje i pohnutek jednotlivých postav a na Monteverdiho přirozenou, prostou, přitom emocionálně bohatou hudbu. Výsledkem je téměř čtyřhodinové napínavé představení a jeho tah je tak silný, že je nesmělý potlesk na otevřené scéně po komickém výstupu chůvy Arnalty vzápětí udušen jako nepatřičný. Zato na konci představení propuká v hledišti hlasité „bravo“.
Poslední Monteverdiho opera L‘ incoronazione di Poppea byla poprvé uvedena roku 1643 v Benátkách, v Teatro SS. Giovanni e Paolo. Pět let předtím bylo v právě v tomto městě otevřeno první veřejné operní divadlo; od té chvíle začala být existence teprve čtyři desítky let existujícího nového divadelního druhu závislá na příjmech, kterými jej bylo ochotno udržovat platící publikum. To také kladlo požadavky, co na jevišti chce vidět a slyšet. Monteverdiho Poppea na libreto Francesca Busenella (autora libret také pro Francesca Cavalliho) novému publiku nabídla místo mytologických postav prvních oper historické osobnosti, jejich příběh však – jako tomu bylo ve všech divadelních kusech všech dob – autoři uzpůsobili vlastnímu cíli. Opera končí vítězstvím Amora, ovšem vítězstvím, poznamenaným dvěma vraždami a jedním nespravedlivým vyhnáním – a publikum dobře vědělo, že je závěrečný milostný duet lživý a že ani ne za tři roky po svatbě Nero svou Poppeu, která tak toužila po císařském purpuru, krutě usmrtí.
Základním kamenem výtečného představení je hudební nastudování souborem Balthasar-Neumann-Ensemble za řízení Christophera Mouldse. Jedenáctičlenný ansámbl se vyznačuje výtečným frázováním a naprostým souladem s děním na jevišti. Monteverdiho přirozeně plynoucí recitativní vokální linie je po téměř čtyř stech letech neobyčejně moderní. Scény jako Senecova árie před smrtí s proslulým chromatickým madrigalem, ukolébavka chůvy Arnalty, duet Lucana a Nerona či již zmíněný závěrečný duet Nerona a Poppey jsou jen jedněmi z příkladů Monteverdiho mistrovství a tyto úseky utkví v paměti pro svou relativní uzavřenost. Příběh je protkán vášněmi, je v něm však ponecháno místo i na citlivě zařazený komický element. Ve slovu v programu Robert Carsen správně připomíná, že je Monteverdi současníkem Shakespearovým a stavba opery má se strukturou děl alžbětinského dramatika skutečně hodně společného – včetně pojednání postav odlišných společenských vrstev a zařazení komicky působících rolí do tragédií; vzpomeňme na hrobníky v Hamletovi, chůvu v Romeovi a Julii, dveřníka v Macbethovi ap. Dobové praxi a zmatku v pohlavích v období kastrátů také odpovídá obsazení Arnalta i Nutrice mužskými představiteli (Marcel Beekman, Nicholas Watts), zatímco Nero a Ottone jsou obsazeny kontratenory. Pěvecky vyrovnanější výkon podal Lawrence Zazzo jako Ottone, o sopránu Jacka Laszczkowského (podle časopisu Opernwelt „Zpěvák roku 2003“), který zpíval Nerona, je těžko říci, zda jeho hlas jeví známky opotřebování či pro něj byl part na několika místech příliš hluboký; rozlomený rejstřík se sice dá přirovnat k Neronovu rozpornému charakteru, mezi průraznými až ostrými výškami, jimiž Laszczkowski podtrhoval hysterické rysy podivného vládce, a prsními, téměř mluvenými hloubkami však byl příkrý rozdíl (někteří kritici také hovořili o indispozici, ta by však musela trvat po celou dobu uvádění opery).
Velmi vyrovnané byly výkony tří hlavních ženských představitelek: Juanita Lascarro jako Poppea je dokladem toho, že není třeba být specializovanou interpretkou historické opery, aby bylo možno dát roli, co jí náleží (v repertoáru má Pucciniho, Richarda Strausse i Offenbacha). Podobně je tomu i u mezzosopranistky Anny Bonitatibus (Ottavia) a Ingely Bohlin (Drusilla). Dámská trojice byla šťastně obsazena nejen pro hlasové kvality, nýbrž i jako jevištní typy. Hlavního instrikána děje – Amora – obdařila pohyblivým hlasem i hereckým projevem Trine Wilsberg Lund. Zvláště je třeba promluvit o jediné roli pro přirozený, hluboký hlas, basistovi určenou roli filozofa Seneky. David Pittsinger působí svým asketickým zjevem v brýlích a vestě bez rukávů (kostýmy Constance Hoffman) jako gymnaziální profesor, jenž ovšem jako pedagog totálně selhal. Když se otevře opona před druhým dějstvím, leží na scéně poházeny desítky knih, v nichž Seneca marně hledal odpověď na to, co se kolem něj děje. Když mu Merkur oznámí rozsudek smrti, odevzdaně s ním odchází na věčnost a jeho žáci a druzi odnášejí knihy jako zbytečné haraburdí. Jen takto prostě lze inscenovat jednu z nejpůsobivějších scén hudebního divadla, zazpívanou a zahranou s vytříbeným smyslem pro vokální linku, frázi, rytmus a akcenty.
Inscenace Roberta Carsena, kterou už režisér realizoval v Glyndebourne a Bordeaux, měla ve Vídni premiéru 21. ledna 2010 a hraje se šestkrát, naposledy 31. ledna.
Claudio Monteverdi:
Režie: Robert Carsen
Scéna: Michael Levine
Kostýmy: Constance Hoffmann
Poppea – Juanita Lascarro
Nerone – Jacek Laszczkowski
Ottavia – Anna Bonitatibus
Drusilla -Ingela Bohlin
Seneca – David Pittsinger
Arnalta – Marcel Beekman
Nutrice – Andrew Watts
Damigella – Beate Ritter
Valletto – Cornelia Horak
Mercurio – Dominik Köninger
Lucano/1. Soldat – Michael Dailey
Liberto/2. Soldat/Tribun – Nicholas Watts
Littore/Konsul – Andreas Wolf
Fortuna – Ruby Hughes
Virtù – Renate Arends
Amore -Trine Wilsberg Lund
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
