Osobnosti české opery: Jan Malík

  1. 1
  2. 2

K životnímu jubileu jednoho z nejvýznamnějších českých tenoristů druhé poloviny minulého století 

Dne 16. listopadu 2014 se dožívá devadesátin vynikající dramatický tenorista více než tří dekád poválečné zlaté operní éry – Jan MalíkVětšinu své kariéry prožil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1953–1985). Byl po celou tuto dobu předním českým tenoristou, často hostoval v Národním divadle v Praze. Od interního angažmá ho dělily dvakrát jen milimetry, v hledáčku vládců Národního divadla v Praze pro hrdinný tenorový obor byl permanentně. Až angažováním jeho vrstevníků, nejdříve Oldřicha Spisara roku 1959, poté o dekádu později Jiřího Zahradníčka, mu naděje trochu poklesly. Oborově byl Jan Malík s Jiřím Zahradníčkem podobný, ale Malíkův témbr pokládám osobně za krásnější i lesklejší. Ale Zahradníček byl zase univerzální typ, který vedle hrdinných rolí dovedl posloužit i jako výškový tenor, třeba pro tehdy již dosti nedostatkového Ladislava Smetanových Dvou vdov, či nejrůznějších virtuózních partů.

Přiznám na počátku otevřeně, že hned při svém prvním náhodném vidění Jana Malíka v roce 1965 v Plzni, v roli Verdiho Alfreda v Traviatě, kde náhodně hostoval, nejen mně, obrazně řečeno, „spadla čelist”… Plzeň tehdy měla, pravda, své dva výborné Alfredy, ale náhle jsem slyšel live něco opravdu mimořádného! Jako nadšený operní adolescent jsem se mohl třeba i mýlit. Ale barytonista Josef Hořický, který v onom večeru zpíval Germonta (o němž jsem psal na jaře zde), byl doslova nadšený, ptal se, zda jsem pozorně poslouchal, neb tohle je přesně ono! To je opravdu italská škola krásně krytých tónů, plných zářivého lesku, jako měl jeho milovaný Ital Mario Lanza. Podle pana Hořického – Alfred vysoké úrovně!

Ano, výkon Jana Malíka se mi hluboce zafixoval. Když jsem se později, jako student v Praze, dostal shodou okolností ke spolupráci s operou v Liberci, šel jsem hned večer na představení. Jan Malík zpíval Cania v Leoncavallových Komediantech. Čelist mi spadla podruhé, ještě hlouběji… Neboť Jan Malík byl tenor hrdinného charakteru, Canio byla proto jeho oborově snad ideální role. V akusticky nepříliš ideálním prostoru suchého dozvuku libereckého divadla, kdy ve větším Národním je pocit zpěváka mnohem lepší, rozsvítil Jan Malík auditorium tak nádhernými tóny v árii  Vesti la giubba, jaké se jen vzácně slýchají.Druhý den dopoledne jsem na zkoušce rozveselil liberecký operní ansámbl, když jsem řekl, že raději pojedu busem zpět do své Prahy, neb jsem včera viděl pana Malíka jako Cania, takže co v Liberci vlastně pohledávám… Byl to pro mne znamenitý výkon velkého pěvce. Temnějším témbrem, ale italským leskem výšek, z nichž jako by sálalo zářící slunce, připomínal Bohumíra Vícha, legendu Národního divadla v románských oborech. Jenomže na rozdíl od Bohumíra Vícha Jan Malík zpíval v Liberci nejen celý italský repertoár od Alfreda přes Radama, Manrica, Alvara až po Cavaradossiho a skvělého Otella. Ale také celý český repertoár, zejména takzvaně blachutovský (Jeník, Dalibor, Jíra, Lukáš, Princ, Dimitrij, Ctirad, Laca, Boris Grigorjevič). Dokonce také wagnerovský! Díky famóznímu Janu Malíkovi si mohl liberecký legendární šéf Rudolf Vašata dovolit uvést Lohengrina, Rienziho, ba i Tannhäusera! V ansámblovém divadle a bez hostů! V ruské tvorbě byl výborným Čajkovského Lenským s obdivuhodnými jemnostmi ve frázích, v premiéře Čarodějky kněžicem Jurijem (výborná premiéra byla v Liberci 21. června 1961). Byl vášnivým, vpravdě dramatickým Heřmanem Pikové dámy.Jana Malíka jsem mohl v Liberci osobně poznat, byl příjemný, přívětivý a přirozeně skromný. Vzal mne ochotně z Liberce několikrát do Prahy svým Fiatem 850, což bylo v letech sedmdesátých super autíčko. V té době ani nebyla rychlost omezena, to přišlo až po ropné krizi 1979. Tak mohl pan Malík jezdit v rámci předpisů sto třicet až sto padesát po běžných silnicích. Měl k tomu i zcela speciální řidičské rukavice. Jakmile vyrazil od Liberce na Prahu, z levého pruhu jsme se při předjížděních nehnuli. Zřejmě ale jezdil rychle i bezpečně zároveň, to by dnes neslavil tak krásné jubileum. Jeho mladou, velmi půvabnou manželkou byla tehdy Alena Žaloudková, vynikající sopranistka, později v Národním divadle výborná Prokofjevova Renata v Ohnivém andělovi.

Jan Malík se narodil 16. listopadu 1924 v Praze. Vyučil se klenotnictví v Praze, dobré řemeslo pro operní hvězdu, že? Jako mnozí adepti operního zpěvu, učil se soukromě u Marie Suttnarové a Josefa Schwarze Vlasáka. Jana Malíka objevil při vojenské službě v Ostravě báječný český dirigent Zdeněk Chalabala a nabídl mladému pěvci místo sustentanta. Světe, div se, začal v Ostravě rolí Vaška ve Smetanově Prodané nevěstě! Ale hned po Vaškovi následoval Princ ve Dvořákově Rusalce, náročná role Florestana v Beethovenově Fideliu, Lžidimitrije v Musorgského Borisi Godunovovi. To už jsou vše tenorové „klády“ hned na počátku kariéry. Však mi pan Malík při cestách autem stačil vyprávět, jak se dozvídal z divadelních kuloárů, že „ten Malík se brzy uřve, tohle nemůže vydržet…“Pěvec mi vyprávěl, jak se bál, co bude za rok, co za dva či za tři, zda mu ten nápor rolí hlasivky vydrží… Zvěsti ze zákulisí prostě hlodaly v mozku jako červ, mně z toho tehdy zatrnulo. Takový fenomén jako pan Malík, pro mne v té době excelentní tenor první třídy, zpívající volným tónem, ten se bojí, co bude za rok či za dva? Nicméně podvědomá, zákulisím „naordinovaná“ obava se naštěstí nikdy nenaplnila. Jan Malík zpíval suverénně až do penzijních let. Z Ostravy zabrousil do Plzně na jednu sezonu 1951/1952, nastudoval zde Jeníka, Josého v Carmen a obtížnou titulní roli Verdiho Dona Carlose. V následující sezoně 1952/1953 se vrací do Ostravy, aby rok poté již pevně zakotvil v Liberci na celých třicet dlouhých let. Liberec tak získal tenoristu hrdinných dispozic takových kvalit, jakého tehdy žádná krajská scéna neměla.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Pametnik

Jan Malík se s nadšeným publikem rozloučil v přeplněném divadle v Liberci na podzim r. 1987 jako Lukáš ve Smetanově Hubičce. Akci inicioval Klub přátel liberecké opery.