Vykřičník pomíjivosti pěveckého údělu

  1. 1
  2. 2

Významný český barytonista Josef Hořický by byl dnes stoletý 

Těžko uvěřit, že by se 23. dubna dožil rovné stovky vynikající barytonista plzeňské opery, po léta oblíbený pěvec – Josef Hořický. Narozen je v roce 1914 v Hořicích v Podkrkonoší. Vlastním jménem Josef Šafránek, který si podle názvu městečka Hořice zvolil své umělecké jméno Hořický. Ač ještě na starých, vzácných  LP deskách z doby Protektorátu Böhmen und Mähren je prezentován v dobových populárních písničkách jako Josef Šafránek (například píseň Vesničko má, ty jediná, byť celý svět mi lásku lhal, tys byla má a budeš dál…), ještě z doby jeho působení v operetních divadlech tehdejší Prahy. Ano, Josef Hořický byl v letech 1939–1945 operetní tenorovou hvězdou ve Velké operetě v Praze, ale také v půvabném Tyláčku, jak se říkalo Tylovu divadlu v Nuslích. Alternoval tehdy s legendárním Járou Pospíšilem roli Bola v Nedbalově Polské krvi nebo Lehárova Paganiniho. Slavným se stal zejména jako Villon Frimlova Krále tuláků. Později v Plzni ve svých slabších chvilkách někdy zalitoval svého přechodu k opeře: „Já tehdy vydělával pěkné peníze, mohl bych dnes mít dva činžáky a žít si. Ale já, pitomec, chtěl dělat velké umění…“ To bych ovšem zase dnes nemohl vzpomenout na jeho velké operní výkony.

Vidím je dodnes před sebou tak, jako by to bylo včera. Nelze nikdy zapomenout například na jeho skvělého Tonia v Komediantech s doslova fascinujícím Prologem, na roli Alfia v Sedláku kavalírovi, kde navíc dokázal přesně v rytmu práskat na jevišti bičem, jsa odchován v zemědělství… Josef Hořický byl ohromně talentovaný herecky a operetní průprava mu dala dobrou jevištní školu. Jeho recept na přirozené herectví byl zdánlivě jednoduchý: „Na jevišti musíš být tak přirozený jako v životě. Když máš nutkání se třeba podrbat na zádech, tak se klidně podrbej, v tom je celé tajemství herecké pravdivosti!“ Před tím ale vyrůstal odchován tvrdou manuální prací na statku, kde poznal i velikou dřinu. Uměl řídit koňské povozy, naučil se ba i práskat bičem (což tak skvěle zúročil v roli Alfia v Sedláku kavalírovi!). Později při svém jubileu řekl z hlediska zvolené profese podstatnou myšlenku: „Není těžšího povolání, než je operního sólisty. Zažil jsem tvrdou dřinu u sedláka, vím proto, o čem mluvím. Nikdo totiž nepochopí, co prožívá zpěvák, když má večer obtížnou roli a dopoledne pozná, že zrovna nemá den, že mu to prostě nejde…”Školil se ryze soukromě, tak jako většina pěvců velké éry zlaté generace. Ale právě tyto soukromé pěvecké školy byly tehdy vysoce efektivní svými výsledky. U Hilberta Vávry, Nectar Flondor, které si moc cenil, poté u tenoristy Zdenko Knittla, který také později pedagogicky korigoval jeho oborový přechod v Plzni z tenoru na baryton. Jeho baryton měl zřejmé tenorální dispozice s tenorovým rozsahem, ne asi tak polohou, což bývají dvě věci různé. V tenorovém oboru ale působil víc než dekádu své kariéry. V době poválečné se ale nechal zlákat od lehké múzy k opeře. Dispozice hrdinného tenoru si nejprve vyzkoušel v Opavě (1946–1948), od roku 1948 zakotvil v Plzni. Nejprve jako hrdinný tenorista, který zpíval role, jako Josého v Carmen, Cavaradossiho v Tosce, Turidda v Sedláku kavalírovi, ba i Smetanova Dalibora.Ale pravý tenor polohově nebyl, takže v roce 1950 přešel na barytonový obor. Dle líčení Karla Bermana, tehdy v Plzni jeho kolegy a režiséra opery Divadla J. K. Tyla, trochu kuriózně. Začal již zkoušet v Kovařovicových Psohlavcích roli Koziny, což je partie pro hrdinný tenor. Ale ještě v průběhu zkoušek ho „vyměnil“ za barytonovou roli Lomikara… Prý to Karel Berman způsobil, když mu jako režisér Psohlavců přímo řekl: „Pepánku, vždyť ty jsi přece baryton, tak proč se trápíš na těch tenorech?“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na