Osobnosti české opery: Jan Malík

K životnímu jubileu jednoho z nejvýznamnějších českých tenoristů druhé poloviny minulého století 

Dne 16. listopadu 2014 se dožívá devadesátin vynikající dramatický tenorista více než tří dekád poválečné zlaté operní éry – Jan Malík. Většinu své kariéry prožil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1953–1985). Byl po celou tuto dobu předním českým tenoristou, často hostoval v Národním divadle v Praze. Od interního angažmá ho dělily dvakrát jen milimetry, v hledáčku vládců Národního divadla v Praze pro hrdinný tenorový obor byl permanentně. Až angažováním jeho vrstevníků, nejdříve Oldřicha Spisara roku 1959, poté o dekádu později Jiřího Zahradníčka, mu naděje trochu poklesly. Oborově byl Jan Malík s Jiřím Zahradníčkem podobný, ale Malíkův témbr pokládám osobně za krásnější i lesklejší. Ale Zahradníček byl zase univerzální typ, který vedle hrdinných rolí dovedl posloužit i jako výškový tenor, třeba pro tehdy již dosti nedostatkového Ladislava Smetanových Dvou vdov, či nejrůznějších virtuózních partů.

Přiznám na počátku otevřeně, že hned při svém prvním náhodném vidění Jana Malíka v roce 1965 v Plzni, v roli Verdiho Alfreda v Traviatě, kde náhodně hostoval, nejen mně, obrazně řečeno, „spadla čelist”… Plzeň tehdy měla, pravda, své dva výborné Alfredy, ale náhle jsem slyšel live něco opravdu mimořádného! Jako nadšený operní adolescent jsem se mohl třeba i mýlit. Ale barytonista Josef Hořický, který v onom večeru zpíval Germonta (o němž jsem psal na jaře zde), byl doslova nadšený, ptal se, zda jsem pozorně poslouchal, neb tohle je přesně ono! To je opravdu italská škola krásně krytých tónů, plných zářivého lesku, jako měl jeho milovaný Ital Mario Lanza. Podle pana Hořického – Alfred vysoké úrovně!

Ano, výkon Jana Malíka se mi hluboce zafixoval. Když jsem se později, jako student v Praze, dostal shodou okolností ke spolupráci s operou v Liberci, šel jsem hned večer na představení. Jan Malík zpíval Cania v Leoncavallových Komediantech. Čelist mi spadla podruhé, ještě hlouběji… Neboť Jan Malík byl tenor hrdinného charakteru, Canio byla proto jeho oborově snad ideální role. V akusticky nepříliš ideálním prostoru suchého dozvuku libereckého divadla, kdy ve větším Národním je pocit zpěváka mnohem lepší, rozsvítil Jan Malík auditorium tak nádhernými tóny v árii  Vesti la giubba, jaké se jen vzácně slýchají.Druhý den dopoledne jsem na zkoušce rozveselil liberecký operní ansámbl, když jsem řekl, že raději pojedu busem zpět do své Prahy, neb jsem včera viděl pana Malíka jako Cania, takže co v Liberci vlastně pohledávám… Byl to pro mne znamenitý výkon velkého pěvce. Temnějším témbrem, ale italským leskem výšek, z nichž jako by sálalo zářící slunce, připomínal Bohumíra Vícha, legendu Národního divadla v románských oborech. Jenomže na rozdíl od Bohumíra Vícha Jan Malík zpíval v Liberci nejen celý italský repertoár od Alfreda přes Radama, Manrica, Alvara až po Cavaradossiho a skvělého Otella. Ale také celý český repertoár, zejména takzvaně blachutovský (Jeník, Dalibor, Jíra, Lukáš, Princ, Dimitrij, Ctirad, Laca, Boris Grigorjevič). Dokonce také wagnerovský! Díky famóznímu Janu Malíkovi si mohl liberecký legendární šéf Rudolf Vašata dovolit uvést Lohengrina, Rienziho, ba i Tannhäusera! V ansámblovém divadle a bez hostů! V ruské tvorbě byl výborným Čajkovského Lenským s obdivuhodnými jemnostmi ve frázích, v premiéře Čarodějky kněžicem Jurijem (výborná premiéra byla v Liberci 21. června 1961). Byl vášnivým, vpravdě dramatickým Heřmanem Pikové dámy.Jana Malíka jsem mohl v Liberci osobně poznat, byl příjemný, přívětivý a přirozeně skromný. Vzal mne ochotně z Liberce několikrát do Prahy svým Fiatem 850, což bylo v letech sedmdesátých super autíčko. V té době ani nebyla rychlost omezena, to přišlo až po ropné krizi 1979. Tak mohl pan Malík jezdit v rámci předpisů sto třicet až sto padesát po běžných silnicích. Měl k tomu i zcela speciální řidičské rukavice. Jakmile vyrazil od Liberce na Prahu, z levého pruhu jsme se při předjížděních nehnuli. Zřejmě ale jezdil rychle i bezpečně zároveň, to by dnes neslavil tak krásné jubileum. Jeho mladou, velmi půvabnou manželkou byla tehdy Alena Žaloudková, vynikající sopranistka, později v Národním divadle výborná Prokofjevova Renata v Ohnivém andělovi.

Jan Malík se narodil 16. listopadu 1924 v Praze. Vyučil se klenotnictví v Praze, dobré řemeslo pro operní hvězdu, že? Jako mnozí adepti operního zpěvu, učil se soukromě u Marie Suttnarové a Josefa Schwarze Vlasáka. Jana Malíka objevil při vojenské službě v Ostravě báječný český dirigent Zdeněk Chalabala a nabídl mladému pěvci místo sustentanta. Světe, div se, začal v Ostravě rolí Vaška ve Smetanově Prodané nevěstě! Ale hned po Vaškovi následoval Princ ve Dvořákově Rusalce, náročná role Florestana v Beethovenově Fideliu, Lžidimitrije v Musorgského Borisi Godunovovi. To už jsou vše tenorové „klády“ hned na počátku kariéry. Však mi pan Malík při cestách autem stačil vyprávět, jak se dozvídal z divadelních kuloárů, že „ten Malík se brzy uřve, tohle nemůže vydržet…“Pěvec mi vyprávěl, jak se bál, co bude za rok, co za dva či za tři, zda mu ten nápor rolí hlasivky vydrží… Zvěsti ze zákulisí prostě hlodaly v mozku jako červ, mně z toho tehdy zatrnulo. Takový fenomén jako pan Malík, pro mne v té době excelentní tenor první třídy, zpívající volným tónem, ten se bojí, co bude za rok či za dva? Nicméně podvědomá, zákulisím „naordinovaná“ obava se naštěstí nikdy nenaplnila. Jan Malík zpíval suverénně až do penzijních let. Z Ostravy zabrousil do Plzně na jednu sezonu 1951/1952, nastudoval zde Jeníka, Josého v Carmen a obtížnou titulní roli Verdiho Dona Carlose. V následující sezoně 1952/1953 se vrací do Ostravy, aby rok poté již pevně zakotvil v Liberci na celých třicet dlouhých let. Liberec tak získal tenoristu hrdinných dispozic takových kvalit, jakého tehdy žádná krajská scéna neměla.

Neuplynulo mnoho času, aby si tenora této úrovně nepovšimli i šéfové v Praze. Proto jsem viděl Jana Malíka hostovat na scéně Národního divadla v roce 1967 jako Lukáše ve Smetanově Hubičce, otevřeně řečeno, Národní divadlo tehdy pěvecky lepšího Lukáše nemělo. Ale přijat byl brzy poté Jiří Zahradníček, čímž se obor pro Jana Malíka v Národním divadle uzavřel. Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Jaroslav Hlubek, Jiří Zahradníček, k tomu Ivo Žídek, tehdy se orientující, ku své škodě, na hrdinné obory. Z Ostravy jako host dojížděl Oswald Bugel, z Brna Vilém Přibyl. Sám to zpětně nechápu, kde se vzalo tehdy v Čechách tolik hrdinných tenorů? Jan Malík měl takzvaně typickou generační smůlu. Ansámblové divadlo není tak pružné jako dnes stagionové, jakmile se obor obsadil, byl pro další adepty na delší dobu konec. Jako u sopranistky Stanislavy Součkové z Českých Budějovic, o níž jsem psal totéž (zde). Liberec si tak mohl vychutnat Malíkovu vynikající kreaci Verdiho Otella, viděl jsem ji, stálo mi za to jet do Liberce na takový výkon. Malík byl  také Smetanův výtečný Dalibor, jeden z vůbec nejlepších u nás po Beno Blachutovi, s pevnými, lesklými a suverénními výškami. Jeho Ondrej v premiéře opery Krútňava Eugena Suchoně, kde je obrovská příležitost pro dramatický tenor, byl hudebními kruhy vysoce oceňován! Mimořádný Laca Janáčkovy Pastorkyně, Boris i Tichon v Káti Kabanové.Italský repertoár zpíval suverénně v celém jeho rozsahu, jak jsem zmiňoval, od Alfreda až po Otella. Wagnerovské kreace Rienziho, Lohengrina a Tannhäusera – oborově znamenaly patrně Malíkův interpretační vrchol.Jan Malík poskytoval Liberci přes třicet let vysokou evropskou úroveň, snad si toho ani nebyli tehdejší šéfové na severu Čech vědomi, jakou hřivnu měli po dlouhá léta právě v tomto pěvci! Dnešní systém hostů by Janu Malíkovi umožnil to, co mu vlastně uniklo. Nebyl by tolik vázán na interní obsazení oboru, a tím de facto na omezení možností spolupráce s Národním divadlem. Větší volnost pohybu, kdy víza nejsou nutná, by ovšem typ pěvce Jana Malíka z Liberce patrně odvedl na operní scény Evropy. Kdyby zde byl dnes ve svých třiceti až padesáti letech, v tehdejší pěvecké kondici, české scény by ho vsadily do zlata, pokud by zde ovšem zůstal.Jan Malík odcházel do penze v roce 1985, což ještě doba volného pohybu nebyla. Po odchodu do důchodu Jan Malík vyučoval a rád vypomohl divadlu, jakmile bylo potřeba. Je nutné moc pochválit organizátory Nadačního fondu angažovaných nestraníků, kteří udělili Janu Malíkovi – při dvacátém benefičním koncertu Luďka Veleho a jeho přátel na hradu Grabštejn – Cenu Eduarda Hakena. Stalo se tak roku 2012, pěvci bylo osmaosmdesát let. Cenu předával osobně přední český basista Luděk Vele, právě on jistě pamatuje dobře na krásné výkony tohoto libereckého umělce. Nadační fond udělal velký a spravedlivý čin, že si vzpomněl na umělce jeho formátu.Janu Malíkovi by moc slušela Cena Thálie za celoživotní mistrovství, aby se jí zároveň jednou také akcentovalo, že ona zlatá éra české opery se nevztahovala jen k Praze. Pro mne je a zůstane Jan Malík nejvýraznějším tenoristou mimopražských scén. Pokud by byl přijat do interního svazku Národního divadla, pak bych adjektivum posunul i do Prahy, neboť tehdejší naše špička – Vilém Přibyl – zůstal v Brně, do Prahy přesídlit, jako stálý host londýnské Covent Garden, nijak nechtěl.

Již ve zmíněném roce 1972 jsem se pana Malíka ptal na Národní divadlo. Jeho přirozená skromnost se příznačně projevila. Nepřisuzoval nic ani smůle, ani sympatiím či nesympatiím šéfů v Praze, jak lze často slýchávat: „Víte, já jsem při hostování v Praze měl vždycky trému, takové napětí, které jsem nedovedl zcela setřást. A pocitově se mi ten výkon na prknech zlaté kapličky nikdy nezdařil tak, jak bych si přál. Takže nějak je to spíš ve mně…“ Ne, pocity u pěvců bývají v těchto aspektech subjektivní. Já jsem při výkonech pěvce, když tehdy hostoval v Praze, ať Lukáše či Josého, tenhle Malíkův pocit nesdílel. Asi také proto, že akustika je ve zlaté kapličce o dost lepší než v prostoru krásného divadla v Liberci. Jak mi kdysi potutelně skoro zašeptal pan Malík: „Jo, tady u nás v Liberci byla leckterá hvězda z Prahy zaskočena, jak jí to u nás nezní, to byste se divil. U nás se musí zpívat podle pocitu, jak ta suchá akustika strhne někoho k forzi, je zle.“

Jednomu z nejlepších tenoristů celé české zlaté éry moc přeji pevné zdraví a štěstí do dalších let a děkuji mu za nádherné výkony, které mi bylo dopřáno slyšet a vidět. Věřím, že hudební publikum v Liberci na vzácného umělce také nezapomnělo.

Foto Divadlo.cz / Miroslav Šafka, Jan Skalický, Jaromír Svoboda