Osobnosti české opery: Jaroslav Stříška

Mojmír Weimann, 22.09.2014 19:45

Když listujeme programy Opery Národního divadla ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jeví se nám z dnešního pohledu až neuvěřitelné, kolik výtečných tenoristů tehdy na naší první operní scéně působilo. Před pár týdny jsme si připomenuli nedožité zakulacené jubileum Oldřicha Spisara a pouhých čtyřiatřicet dní po něm, 21. září, by své pětadevadesátiny oslavil další zpěvák této požehnané generace, Jaroslav Stříška.Jeho cesta ke zpívání a opeře nebyla jednoznačná. Pracoval jako letecký mechanik v rodných Kbelích u Prahy a zpívat se učil soukromě u profesorky Jeleny Holečkové-Dolanské. Talentovaného zpěváka si všiml v roce 1944 Václav Talich a přijal ho jako sustenanta do Opery Národního divadla pod vedením Zdeňka Otavy.

V roce 1945 byl angažován jako sólista opery do Liberce, kde vzniklo české divadlo. Do čela jeho operního souboru byl postaven dirigent Jaromír Žid, zkušený operní dirigent a divadelní praktik, který velmi promyšleně budoval soubor i repertoár… Za tři roky svého libereckého působení si Jaroslav Stříška vybudoval základní repertoár, tehdy pochopitelně složený především z rolí v českých klasických operách. V roce 1948 přechází Jaroslav Stříška do Brna a zde se začíná výrazně pěvecký profilovat. Zpívá tenorové role v širokém žánrovém záběru. Setkáváme se s ním v roli Jeníka v Prodané nevěstě, Jiřího v Jakobínu, Mánka ve Foersterově Evě, Ladislava Podhajského ve Dvou vdovách či Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi.

Rozhodující význam pro další Stříškův vývoj a směřování měl Zdeněk Chalabala, který se v roce 1948 vrátil do Brna, tentokráte již v roli operního šéfa. Ještě jako host nově nastudoval Prodanou nevěstu a jeho první „šéfovskou“ inscenací byl Dvořákův Dimitrij. Zkušený Chalabala neomylně rozpoznal ve Stříškovi představitele oboru, který u nás nikdy nebyl příliš rozšířen, hrdinného tenora. Stříškův tmavě zabarvený, kovově znějící, velice znělý hlas s čistými nižšími polohami, byl pro tento typ rolí přímo předurčen.Po Dimitrijovi následoval Lukáš v Hubičce, Princ v Rusalce, Ctirad ve Fibichově Šárce. Mistr Křišťan v operní novince Karla Horkého Jan Hus a především Lžidimitrij v Chalabalově a Munclingrově inscenaci Musorgského Borise Godunova, který se stal posléze jednou z jeho profilových postav. V roce 1951 odchází Jaroslav Stříška po sérii hostování (Princ v Rusalce, Dalibor, Mánek ve Foersterově Evě, Laca v Janáčkově Její pastorkyni) do Národního divadla. Po roce se na jednu sezonu vrací do Brna, kde si zazpívá Dalibora v novém Jílkově nastudování a v roce 1953 se definitivně do Prahy vrací, aby ve svazku Národního divadla, jehož se stal čestným členem, setrval až do svého odchodu na odpočinek v den svých šedesátých narozenin, 21. září 1984.

A Dalibor se stává jednou z jeho osudových rolí. Na jevišti Národního divadla jej zpíval a hrál ve třech různých inscenacích a vedle Bena Blachuta byl jeho nejčastějším představitelem. V inscenaci Jaroslava Krombholce a Václava Kašlíka z roku 1955 zpíval druhou premiéru a s Operou Národního divadla se v této roli zúčastnil tehdejšího reprezentativního zájezdu souboru do Moskvy.

Po příchodu do Národního divadla vstoupil kromě již výše zmíněných představení do řady dalších inscenací. Představil se jako Ctirad v Šárce, v této roli vystoupil úspěšně v desítkách představení ve třech různých inscenacích. V dlouhé řádce repríz rovněž ztvárnil role Ovčáka Jirky v Dvořákově Čertu a Káče, Lukáše v Hubičce, Dona José v Bizetově Carmen, Pinkertona v Pucciniho opeře Madama Butterfly či Radama v Aidě. S velkým ohlasem se setkal jeho Max ve Weberově Čarostřelci. Při další inscenaci této opery, kterou v roce 1963 nastudovali dirigent Jan Hus Tichý a režisér Hanuš Thein, mu bylo svěřeno premiérové představení.V roce 1954 sklidil velký úspěch v roli Lžidimitrije v premiéře inscenace Borise Godunova, kterou dirigoval Zdeněk Chalabala a režíroval moskevský režisér Nikolaj Dombrovskij. Významným dnem Stříškovy kariéry se stal 26. říjen 1955, kdy se Praha dočkala první poválečné wagnerovské inscenace. V premiérovém představení zpíval pod taktovkou Jaroslava Vogla v režii německého režiséra Alfreda Eichhorna titulní roli ve Wagnerově Tannhäuserovi. Ze čtyřiceti šesti představení, jichž tato inscenace dosáhla, jich zpíval šestadvacet. V Tannhäuserovi mohl prokázat naplno své výborné dispozice pro tento typ rolí. V té době dále pracoval na zkvalitnění svého pěveckého projevu pod vedením zkušeného italského pedagoga Apolla Granforteho, který v té době v Praze vedl pěvecké kurzy. V dalších letech byl Jaroslav Stříška výborným představitelem Erika v Bludném Holanďanovi, Sigmunda ve Valkýře a titulní role v Lohengrinovi.

Několikrát se Jaroslav Stříška setkal na jevišti Národního divadla se slovenskou operní tvorbou. V inscenaci Cikkerova Bega Bajazida v roce 1957 ztvárnil titulní roli, v Suchoňově Svätoplukovi Velitele Mojmírovy družiny, v Cikkerově Hře o lásce a smrti roli Timoleona a ve světové premiéře Cikkerova Coriolana postavu Tullia Aufidia.Díky charakteru svého pěveckého i jevištního projevu se Jaroslav Stříška výborně uplatnil v operách Leoše Janáčka. V Její pastorkyni se prosadil v roli Laci i Števy, v Káti Kabanové nejdříve jako Boris a posléze jako Tichon Kabanov, ve Věci Makropulos jako Albert Gregor. K jeho významným úspěchům můžeme řadit mimořádně náročnou roli Filky Morozova v Janáčkově poslední opeře Z mrtvého domu. Role Velkého vězně v této opeře byla poslední, v níž vystoupil na jevišti Národního divadla. Jeho pěvecký výkon v této postavě je zaznamenán na nahrávce, kterou pořídil Supraphon pod taktovkou Jaroslava Krombholce. Totéž platí o postavě Strojvůdce v opeře Bohuslava Martinů Julietta, opět v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce…

Z rolí světového operního repertoáru se zmiňme ještě alespoň o Cavaradossim v Pucciniho Tosce, Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Massaniellovi v Auberově Němé z Portici a především o Abdallovi z Verdiho Nabucca, jehož byl na jevišti Národního divadla prvním představitelem.

Ze soudobé operní tvorby je nutné vyzvednout především jeho mimořádně přesvědčivé, pěvecky i herecky perfektní, ztvárnění role představitele Jidáše, Panaita, ve dvou různých inscenacích Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Z dalších rolí jmenujme z původní české tvorby Ondřeje Zachara v Pauerově Zuzaně Vojířové, Václava ve Vomáčkově Boleslavu I. a Welzela v Tkalcích Víta Nejedlého, z postav v operách zahraničních skladatelů pak Lékaře v Prokofjevově Ohnivém andělu a Horace Adamse v Brittenově Peteru Grimesovi.

Jaroslav Stříška patřil svého času k nejobsazovanějším sólistům Opery Národního divadla, velmi často rovněž hostoval na dalších našich scénách (Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec, Bratislava a další). Jaroslav Stříška zpíval i v zahraničí, jednak při zájezdech Opery Národního divadla a jednak pohostinsky, jako například v Lipsku. V Belgii se představil v roli Tichona v Káti Kabanové.

Významná byla i Stříškova interpretace písňové tvorby (například děl Gustava Mahlera) stejně jako kantát a oratorií… Jaroslav Stříška zemřel v Praze dne 13. října 2001.