Osobnosti české opery: Jaroslav Vogel

Mojmír Weimann, 02.02.2014 14:00

11. ledna uplynulo sto dvacet let od narození jedné z mimořádných osobností českého hudebního života dvacátého století – dirigenta, dlouholetého šéfa ostravské opery, mimořádně erudovaného muzikologa, zaníceného propagátora Janáčkova díla a hudebního skladatele Jaroslava Vogla. Město Ostrava, jemuž věnoval tento plzeňský rodák podstatnou část svého života a svého tvůrčího úsilí, si jej připomnělo ve výroční den odhalením pamětní desky na domě, v němž v Ostravě žil.Protože 2. února uplynulo čtyřicet čtyři let od jeho odchodu a 21. srpna tohoto roku si připomeneme devadesáté páté výročí první premiéry českého profesionálního divadla v Ostravě, kterou byla Smetanova Prodaná nevěsta, mám za to, že není od věci si život a dílo Jaroslava Vogla přiblížit hlouběji.

Ve své stati o opeře ve sborníku 60 let Státního divadla v Ostravě z roku 1979 zdůvodňuje její autorka Eva Sýkorová-Čápová pozornost věnovanou osobnosti Jaroslava Vogla následovně „…skladatel, i když za svého života nedoceněn, může doufat ve spravedlnost historie. Výkonný umělec bývá však jen zřídka doceněn dodatečně. Hrozí zde zapomenutí, neboť interpretační umění proti umění tvůrčímu je mnohem pomíjivější…“

Dnes, po pětačtyřiceti letech, kdy jsme neustále zavalováni přemírou informací velmi pomíjivého charakteru a pozornost médií se z osobností přesunula na celebrity a celebritky, platí tato slova několikanásobně.

Voglovu osobnost formovalo výrazně už v dětství rodinné prostředí. Jeho otec, známý plzeňský právník dr. Karel Vogel byl pilným organizátorem uměleckého, především hudebního života v Plzni. Zasloužil se o to, že v Plzni vystupovaly takové osobnosti, jako byl František Ondříček či Jan Kubelík. Již během plzeňských gymnaziálních studií se Jaroslav Vogel soukromě učil hře na housle u Otakara Ševčíka a kompozici u Vítězslava Nováka. V Mnichově poté vstoupil na Královskou hudební akademii, na níž působil jeho strýc, výtečný hudební pedagog Viktor Gluth (1852–1917), u něhož studoval kontrapunkt. V Mnichově ještě zastihl vynikajícího wagnerovského dirigenta Felixe Mottla (1856–1911). Ve studiích poté pokračoval v Paříži na tehdy proslulé Schola cantorum pod vedením skvělého pedagoga Vincenta d´Indyho (1851–1931), mezi jehož žáky patřili například Arthur Honneger, Darius Milhaud, Albert Rousell, Eric Satie a také Cole Porter. Všestranné důkladné školení, kterým Jaroslav Vogel prošel, způsobilo, že jeho přístup ke studovanému dílu byl vždy podložen hlubokou znalostí jeho struktury, specifických rysů skladatelovy tvorby a vlastním promyšleným koncepčním pojetím, jež přitom vždy ctilo autorský rukopis.

V Paříži zkomponoval například předehru na Svatováclavský chorál a uvažoval o tom, napsat operu o sv. Vojtěchovi. Po návratu do vlasti působil v sezoně 1913/1914 jako korepetitor Národního divadla a v roce 1914 se stal dirigentem operety v divadle v rodné Plzni, kde v té době působil jako šéf opery Václav Talich. Byl ovšem mobilizován a musel na frontu.

Po skončení války studoval na pražské konzervatoři kompozici u Vítězslava Nováka. Ucházel se o místo korepetitora Národního divadla. Nebyl přijat. A tak odešel do Ostravy, kam jej jako dirigenta angažovali do nově vzniklého Národního divadla moravskoslezského jeho ředitel Václav Jiřikovský a šéf opery Emanuel Bastl.Zde se nejdříve uvedl dvěma operetními premiérami, Hervého Mam’zelle Nitouche a Offenbachovou Madame Favart, po nichž následovala v listopadu 1919 premiéra jeho vlastního baletu Dům u sedmi čertů v choreografii Achille Viscussiho. Z řady oper, které ve své první sezoně ostravského působení dirigoval, se zmiňme alespoň o opeře chorvatského skladatele Ivana Zajce Mikuláš Zrinský, původní opeře brněnského operního šéfa Františka Neumanna Ekvinokce (na jihoslovanský námět) a Poustevníkově zvonku Louise Maillarta. Při studiu této opery jasně dokumentoval svůj upřímný vztah k francouzské hudbě, který získal při svém pařížském pobytu a jenž ho poté provázel po celý život. Právě francouzské opery diriguje ve svém prvním ostravském období velice často. Jsou to například Auberova Němá z Portici a Fra Diavolo, Thomasova Mignon, Saint-Saensův Samson a Dalila či Gounodův Faust a Markétka. Z dalších děl jmenujme alespoň Weberova Čarostřelce a operu tehdejšího současníka Ermana Wolfa-Ferrariho Marianin šperk.

V roce 1923 opouští za poměrně dramatických okolností ostravské divadlo ředitel Václav Jiřikovský a spolu s ním odchází i Jaroslav Vogel. V Praze se věnuje jednak pedagogické činnosti, diriguje příležitostně Českou filharmonii anebo Orchestr českých železničářů. V sezoně 1926/1927 působí ve funkci druhého dirigenta v Městském divadle v Plzni, kde diriguje například Smetanova Dalibora, Beethovenova Fidelia a Wagnerova Tannhäusera. Následuje nabídka k návratu do Ostravy. Ředitel Miloš Nový, bývalý protagonista slavného plzeňského Budilova období a poté dlouholetý významný člen činohry Národního divadla, jej povolává do funkce šéfa operního souboru.

Voglův nástup do Ostravy je skutečně velkolepý. 27. srpna 1927 diriguje na zahájení nové divadelní sezony premiéru Musorgského Borise Godunova. Uvědomme si, kolik úsilí a odvahy bylo v tehdejších velice skrovných ostravských podmínkách zapotřebí k tomuto tvůrčímu činu. A toto úsilí a odvahu prokazoval Jaroslav Vogel trvale po celých téměř sedmnáct let, po které stál v čele ostravského souboru. Bylo to pro ostravskou operu a ostravský umělecký a kulturní život jedno z mimořádně šťastných období a myslím si, že to bylo i jedno z nejšťastnějších období pro Jaroslava Vogla osobně.Ve Voglově první šéfovské sezoně bylo jedenáct operních premiér. A šest z nich Vogel sám dirigoval. Tato šestice znamenitě charakterizuje Voglovy dramaturgické i interpretační priority. Vedle již zmíněného Borise Godunova, jenž zastupoval ruskou tvorbu, to byla především tvorba česká s důrazem na operu soudobou, kterou v sezoně 1927/1928 reprezentovaly Škroupův Dráteník, Smetanův Dalibor a Dědův odkaz Vítězslava Nováka, německou operu (Růžový kavalír Richarda Strausse) a samozřejmě operu francouzskou, z níž uvedl zřídka hrávané dílo Georgese Bizeta Džamileh (uvádím název ve znění, v jakém byl uveden na programu inscenace).

A hned v sezoně následující uvádí svého prvního ostravského Leoše Janáčka – Její pastorkyňu, která jako jediná byla na ostravském jevišti uvedena již předtím jako sedmá premiéra první ostravské sezony pod taktovkou Emanuela Bastla. A vedle toho také Fibichovu Nevěstu messinskou a Wagnerovy Mistry pěvce norimberské.

Operní repertoár buduje Jaroslav Vogel naprosto cílevědomě a koncepčně s dlouhodobým výhledem a tomu také podřizuje postupné doplňování souboru o mladé talentované sólistky a sólisty. Z české tvorby postupně uvádí kromě Libuše všechny opery Smetanovy, z díla Antonína Dvořáka všech jeho osm oper, které se na jevišti tehdy uváděly. Fibich je kromě Nevěsty messinské a Šárky zastoupen operami Bouře a Pád Arkuna a kompletní trilogií melodramat o osudech Hippodamie. Na repertoáru jsou díla Kovařovicova, Foersterova, Novákova, Křičkova. V listopadu 1933 se koná premiéra opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička a několik měsíců po brněnském prvním provedení je v Ostravě v říjnu 1934 (půl roku před Prahou) premiéra Ostrčilova Honzova království.

Doslova heroický čin se Jaroslavu Voglovi podařil, když 12. února 1932 ostravská opera uvedla (jako třetí po Brně a Praze) Janáčkovu poslední operu Z mrtvého domu, kterou sám nejen dirigoval, ale také režíroval. Bylo to v době vrcholící hospodářské krize, kdy Národní divadlo moravskoslezské doslova bojovalo o holé přežití. Balet, do něhož Vogel přivedl jako choreografa Sašu Machova, se kterým nastudoval pozoruhodnou inscenaci Čarodějné lásky Manuela de Fally, byl prakticky zrušen. Po dobu tří sezon se zde neuskutečnila žádná baletní premiéra. A v této situaci si jedině díky své mimořádně autoritě mohl Jaroslav Vogel dovolit Janáčkovu operu uvést. Přesto se mu dostalo za to dost ostré výtky od tehdejšího starosty, jinak osvíceného sociálního demokrata Jana Prokeše, jehož jméno dnes nese náměstí před ostravskou radnicí.

V průběhu dalších let následují Věc Makropulos, Příhody lišky Bystroušky a Káťa Kabanová. Postupně měli ostravští diváci možnost zhlédnout dalších pět oper Richarda Wagnera – kromě celkem dosti běžně uváděných Bludného Holanďana, Tannhäusera a Lohengrina, si troufl i na Parsifala a Valkýru.

Usiloval o to, aby návštěvníci opery v Ostravě dostali možnost seznámit se se stěžejními díly světového operního dědictví v co nejkvalitnější interpretaci, a tomuto cíli podřídil i budování souboru. Na repertoáru se postupně objevila díla Mozartova – Figarova svatba, Don Giovanni, Únos ze serailu, Così fan tutte a Kouzelná flétna, Beethovenův Fidelio, Salome Richarda Strausse. Verdiovský repertoár je kromě nejpopulárnějších děl zastoupen Sílou osudu, Macbethem, Simonem Boccanegrou a Falstaffem. Z tvorby ruské se vrací k Borisi Godunovovi a z díla Modesta Petroviče Musorgského uvádí také operu Soročinský jarmark, z děl Petra Iljiče Čajkovského kromě Evžena Oněgina a Pikové dámy také Střevíčky. Na Voglově repertoáru jsou i tak náročná díla jako Zlatý kohoutek Rimského Korsakova a Borodinův Kníže Igor. Jihoslovanská opera je zastoupena Ženichem z onoho světa Jakova Gotovace a baletem Nosáček skladatele Krešimira Baranoviče, který Jaroslav Vogel sám dirigoval. Za dirigentským pultem také stál při premiéře baletu Pták ohnivák Igora Stravinského.

Dle možností se věnuje rovněž uvádění oper soudobých zahraničních tvůrců. Československou premiéru má v Ostravě v březnu 1937 opera Ottorina Respighiho Plamen. Většinu titulů zde jmenovaných sám nastudoval a dirigoval. Měl jsem to štěstí, že jsem hovořil s řadou pamětníků jeho éry. Všichni zdůrazňovali dokonalou připravenost, s jakou své premiéry studoval, a to jak v práci se zpěvákem, tak v přípravě orchestru a sboru. Byli mezi nimi i tací, kdo z počátku měli k jeho metodám práce své výhrady, ale s odstupem času jeho koncepční a erudovaný přístup k dílu a jeho uchopení oceňovali. Velkou péči věnoval i jevištnímu provedení díla.Jeho dlouholetým režijním spolupracovníkem byl Karel Kügler, tenorista se zkušenostmi z mnoha divadel, jenž se postupně stále více věnoval režijní profesi. Později spolupracoval s tvůrci mladší, moderněji zaměřené generace, především s Karlem Paloušem a Miloše Wasserbauerem. Výtvarnou složku jeho inscenací zabezpečoval především vynikající scénograf a faktický zakladatel tohoto oboru v ostravském divadle Jan Sládek. K osobnosti Karla Küglera dodáváme, že se mu podařilo na prahu okupace odejít do iránského hlavního města Teheránu, kde patřil k významným osobnostem tamějšího hudebního života. Po roce 1945 se vrátil do vlasti a patřil k zakladatelům českého profesionálního divadla v Opavě.

Význam Jaroslava Vogela široce přesahoval divadlo. Ocitujme opět Evu Sýkorovou-Čápovou: „Vahou své umělecké osobnosti vydobyl si autoritu nejen jako šéf svého tělesa, ale i jako kulturně-politický činitel v široké ostravské hudební veřejnosti. Vogel vystupuje jako vedoucí činitel Spolku přátel vážné hudby, zakladatel abonentních symfonických koncertů rozšířeného divadelního orchestru. Tyto koncerty, ať symfonické či spolkové, měly vysokou úroveň nejen dramaturgickou, ale i ve výběru sólistů.“

Na Voglovo pozvání navštívil Ostravu třikrát Paul Hindemith, který se ostravskému publiku představil jako skladatel i jako sólový violista. Ostravu si doslova zamiloval a v populárním hostinci „u Rady“ se mu dostalo čestného označení Ostrauer Stammgast. Sám o svém vztahu k tomuto městu prohlásil!: „Když nejsem delší dobu v Ostravě, cítím se nemocen jak lidi, jimž chybí vitamin C.“

26. ledna 1931 navštívil Ostravu Igor Stravinskij, který zde hrál své klavírní skladby. Koncert, který podpořil tehdejší generální ředitel Vítkovických železáren Oskar Federer (mecenáš, jemuž vděčí Ostrava za sbírky Domu umění), byl zcela vyprodán a byla na něm dosažena rekordní tržba 14.244 K. Jaroslav Vogel ve svých Pamětech uvádí následující příhodu, jak se tímto svým jediným koncertem stal v Ostravě populárním: „Když nazítří přišel do banky vyměnit svůj honorář za dolary či franky, seběhlo se všechno úřednictvo i přítomní zákazníci pro jeho autogram.“ Příhoda dnes téměř neuvěřitelná.

V listopadu 1938 odchází z brněnského divadla šéf opery Milan Sachs, který se vrací do rodné Jugoslávie. Janáčkův ctitel a znalec Jaroslav Vogel se uchází o angažmá v Mistrově městě. Má velký úspěch při pohostinském dirigování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Jeho článek, který napsal do Lidových novin pod názvem Hudba a divadlo v novém státě, velice zaujal svým důrazem na potřebu aktivizovat divadlo a diváky posilováním českého národního povědomí. Má velkého konkurenta v osobnosti dirigenta Karla Nedbala, jenž po vzniku Slovenského státu musel opustit Bratislavu. Nakonec vše dopadne jinak a novým brněnským šéfem se stane nadcházející budoucí zářivá hvězda na dirigentském nebi, pětadvacetiletý Rafael Kubelík.Vogel se vrací do Ostravy, kde ale Němci zabírají budovu Městského divadla. České divadlo se stěhuje do nevyhovujících prostor Národního domu, které je nutno v rekordním čase upravit pro pravidelnou divadelní činnost. Díky obětavosti a nadšení těch, kdo se o tuto akci starají, se to přes nepřízeň německé vrchnosti podaří. Národní divadlo moravskoslezské může, byť ve značně skrovnějších podmínkách, pokračovat ve své činnosti. Půl roku po brněnské premiéře je pod jeho taktovkou v režii Miloše Wasserbauera uvedeno vynikající operní zpracování Maryši Emila Františka Buriana s Ludmilou Červinkovou, Rudolfem Kaslem a Přemyslem Kočím v hlavních rolích. (Zdalipak se někdy v brzké době dočkáme opětovného provedení tohoto díla?) A Vogel pokračuje v programové realizaci své koncepce: na podzim 1943 diriguje premiéry Fibichovy Šárky a Wagnerova Tannhäusera a nastupuje jako hlavní dirigent do Českého lidového divadla, které mezitím vzniklo v Brně.

S Brnem neztratil kontakt ani poté, co byl odmítnut jako šéf. V roce 1941 zde s úspěchem nastudoval svou operu Jovana. Jako šéf opery Českého lidového divadla se uvedl velmi úspěšně Její pastorkyňou a stejně úspěšně pokračoval i v inscenacích Prodané nevěsty, Dalibora a Hubičky, které byly zamýšleny jako součást chystaného smetanovského cyklu. 1. září 1944 bylo ale divadlo rozpuštěno a jeho členové totálně nasazeni.Po válce působil Jaroslav Vogel jako dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu a v roce 1947 se vrací do Ostravy. Jaroslav Vogel hodlá navázat v nových, mnohem lepších podmínkách na své začátky. Jako dirigent zahajuje sezonu Daliborem, jako šéf uvádí v původní premiéře Veselohru na mostě Bohuslava Martinů (dirigentem byl František Jílek), pokračuje v pořádání pravidelných symfonických koncertů, kde uvádí například Šostakovičovu Leningradskou symfonii. Triumfem se stala premiéra Pelléa a Mélisandy Claudia Debussyho.

Ve své stati Třikrát ve službách ostravské opery Jaroslav Vogel píše: „… ale měl jsem jednu nesplněnou touhu – nastudovat alespoň jednou v životě operu, která mi učarovala již za mých studií v Paříži, totiž Debussyho jedinou operu Pelléas a Mélisanda. Za celou svou 22letou dirigentskou činnost nedisponoval jsem však přiměřenou inkarnací hlavně obou titulních rolí, vyjadřující opravdu básnivé, umělecky dostatečně vyspělé a přitom mladistvé představitele.

Pro ostravské provedení, jehož premiéra se konala 11. prosince 1947 v režii tehdy začínajícího mimořádně talentovaného Bohumila Hrdličky a v básnivé scéně Antonína Calty, je konečně našel. V roli Pelléa zazářil teprve jednadvacetiletý tenorista Ivo Žídek, obě hlavní ženské představitelky nalezl v posluchačkách pražské konzervatoře, které do Ostravy angažoval, Jiřinu Ogounovou pro roli Mélisandy a Věru Novákovou pro postavu Yniolda. V Brně objevil výborného začínající basistu Zdeňka Kroupu pro postavu Arkela a Přemysl Kočí, jehož dobře znal už ze svého předchozího ostravského působení, ztvárnil výborně roli Golauda.

František Cimmer napsal ve své recenzi v ostravské Nové svobodě: „Hluboké a bolestné pohnutí a zvláštní neklid zanechává toto dílo v posluchači, tak jak obraz za obrazem plyne před očima, Plyne jako sen.“ A na adresu dirigenta Jaroslava Vogla napsal „… vyladil zpěváky do sjednocující atmosféry, ztlumil hlasové výkony do vzdušné křehkosti“.

Úspěch inscenace vzbudil zaslouženou pozornost v Praze. A tak se stalo, že ve dnech 22. a 23. března 1948, tři dny před dvacátým výročím úmrtí Clauda Debussyho (zemřel 26. března 1928) sklidil ostravský Pelléas a Mélisanda ovace i v Praze. A ostravská opera díky tomu vstoupila, a to definitivně do obecného povědomí jako čelný československý operní soubor.

Neblahé události, k nimž došlo měsíc předtím, radikálně změnily situaci. Zdeňkovi Nejedlému (který ostravského Pelléa v Praze navštívil a byl s inscenací velice spokojen) a jeho komplicům se podařilo zrušit Velkou operu 5. května – čin, se kterým se operní Praha nedokázala dodnes a patrně ještě dlouho nedokáže vypořádat. Jaroslav Vogel sice ještě nastudoval a dirigoval v Ostravě Verdiho Otella a svou, v pořadí pátou ostravskou inscenaci Její pastorkyně, ale zapálení radikálové v operním souboru dosáhli toho, že Vogel musel divadlo opustit. Mnozí toho později litovali, ale „pozdě bycha honit“.

V roce 1949 se stává Jaroslav Vogel dirigentem opery pražského Národního divadla. Desetiletí, jež následuje, patří k velmi úspěšným periodám Voglova života. První premiérou, kterou v Národním nastudoval, byla Její pastorkyňa, následoval Boris Godunov (v jeho vlastním překladu), Jakobín, Kníže Igor a mnohé další tituly. Prosadil se především jako janáčkovský dirigent, jehož opery interpretoval podobně jako kdysi Otakar Ostrčil v přísně racionálním pojetí. Z Janáčkových oper uvedl ještě Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu.Svou hlubokou znalost díla Richarda Wagnera uplatnil ve třech inscenacích oper bayreuthského Mistra, jež ve svých překladech realizoval. Byl to především výborný Tannhäuser v roce 1955 (první wagnerovská inscenace v Praze po roce 1945) a poté Bludný Holanďan a Mistři pěvci norimberští se skvělými představiteli Hanse Sachre Ladislavem Mrázem a Antonínem Švorcem. V letech 1955–1958 byl šéfem opery Národního divadla.

Věren své tradici, věnoval jako šéf i jako dirigent pozornost soudobým novinkám. Na repertoár zařadil a sám nastudoval operu Rudolfa Karla Smrt kmotřička a původní premiéru Palečka Pavla Bořkovce. Jako dirigent se představil v Moskvě, Berlíně a ve Vídni. V říjnu 1958 participoval na mimořádně úspěšném projektu Mezinárodního janáčkovského festivalu v Brně, který sehrál velmi důležitou úlohu v pronikání Janáčkova díla do světa. Dirigoval koncert, na kterém byla uvedena Janáčkova stěžejní symfonická díla – Balada blanická, Taras Bulba a Glagolská mše, a se souborem Janáčkovy opery uvedl Káťu Kabanovou, v níž roli Borise pohostinsky zpíval Beno Blachut.

Po odchodu do důchodu ještě po smrti dalšího vynikajícího znalce Janáčkova díla, Břetislava Bakaly, převzal v roce 1959 na tři roky šéfování ve Státní filharmonii Brno. Dirigoval také ještě řadu představení v Národním divadle. Zanechal po sobě četné gramofonové nahrávky operní i symfonické, především děl Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka.

Nesmíme ponechat stranou jeho činnost kompoziční. Mimo jiné byl autorem čtyř oper. Jeho první opera Maréja na motivy prózy italského autora Antonia Beltramelliho byla poprvé provedena v roce 1923 v Městském divadle v Olomouci pod taktovkou Karla Nedbala a v režii Bohuše Vilíma a poté v roce 1925 v Ostravě, kde ji nastudoval dirigent Bohuš Hanák s režisérem Janem Kühnem.

Na motivy povídky Zikmunda Wintra Vlašský král a česká švadlí napsal operu Mistr Jíra, která byla v roce 1926 poprvé provedena pod taktovkou Vincence Maixnera v Národním divadle a poté pod řízením autorovým o rok později v Plzni. Při pražské premiéře zpívala ústřední ženskou roli Lenky začínající Jarmila Novotná.

Opera Jovana, jejíž libreto napsal na motivy povídky srbského autora Mičuna Pavičeviče vídeňský spisovatel Alexander Roda Roda, byla poprvé uvedena v Ostravě v březnu 1939. Dirigentem byl autor, režisérem Karel Konstantin. Titulní roli zpívala Štěpánka Jelínková, která si tuto roli zopakovala o dva roky později v Brně. Tam ji dirigoval opět autor v režii Miloše Wasserbauera. Jméno autora libreta bylo na programu tohoto představení zamlčeno pro jeho rasový původ. Prof. Gracian Černušák přivítal dílo jako operu „…ne sice průbojnou, ale hodnotnou, vnitřně pevnou a navenek vděčnou.“

Poslední Voglovo operní dílo, Hiawatha na motivy básnického eposu amerického autora Henry Wadswortha Longefellowa The Song of Hiawatha bylo poprvé provedeno posmrtně. Stalo se tak díky šéfům ostravské opery Jiřímu Pinkasovi a Iljovi Hylasovi v roce 1974 u příležitosti výročí autorových nedožitých osmdesátin.

Konečně velké úcty si zaslouží Voglova činnost teoretická a publikační, především soustavná pozornost, již věnoval tvorbě Leoše Janáčka. Vrcholem jeho celoživotního zájmu o Janáčkova dílo je jeho monografie Leoš Janáček (vydalo ji v roce 1997 nakladatelství Academia), jedno ze stěžejních děl věnujících se podrobném rozboru Janáčkovy tvorby.Jaroslav Vogel zemřel 2. února 1970 v Praze. Pochován je na hřbitově v Lázních Bohdaneč.