Osobnosti české opery: Libuše Domanínská

První sezony po konci okupace v roce 1945 byly pro české divadlo a jeho další vývoj mimořádně významné a o hudebních žánrech to platí ještě mnohem více než o činohře. Vznikaly nové soubory, v těch existujících, jejichž činnost byla v důsledku zákazů okupantů přerušena, docházelo k výrazným změnám. Ve velkém počtu přicházejí noví mladí umělci, nabiti energií, elánem a nadšením přispívat v nových, a jak se tehdy upřímně věřilo, neskonale lepších poměrech, než tomu bylo kdykoli předtím, k rozkvětu českého divadla. Nebylo tedy v žádném případě náhodou, že se ve všech souborech začali v nebývalém měřítku prosazovat adepti, kteří prokazovali značnou míru talentu i úsilí maximálně své předpoklady zužitkovat. Někdy jak už to bývá, šlo o hvězdičky, které pohasly, ale v řadě případů šlo o stálice, které měly nadlouho zářit.

Nejinak tomu bylo i v brněnské opeře, která z iniciativy Emila Františka Buriana, v době jeho krátkého poválečného brněnského ředitelování, dostala jméno Leoše Janáčka. Během pár sezon se výrazně proměnilo složení souboru, v němž se vedle jeho dlouholetých opor začali stále více prosazovat mladí interpreti, kteří se stávali těmi, kdo určují jeho umělecký profil.

Velmi rychle a výrazně se mezi nimi prosadila mladá půvabná sopranistka, jejíž rodinné kořeny tkvěly na jižní Moravě. Zde také našla Libuše Vyčichlová, rozená Klobásková, inspiraci pro své umělecké jméno, kterým si získala úspěch a obdiv diváků zdaleka nejen v zemích Koruny české. I když se 4. července 1924 narodila v Brně, jméno si zvolila v roce 1945 podle vesnice Domanín na moravském Slovácku, odkud pocházel její rod. Tam strávila část svého dětství a mládí a tam se vždy ráda vracela a vrací. Její rodina byla známá svou muzikálností a láskou k divadlu. Brzy se to projevilo i u mladé Libušky, která své první kumštýřské zkušenosti nasbírala v Košicích, kam byl její otec pracovně přeložen. Zpívala tam v dětském pěveckém sboru Obce legionářské. Její první učitelkou byla sopranistka Anna Hnátková, manželka jejího gymnaziálního profesora. V Košicích získala své první zkušenosti zpívání před mikrofonem, zde také dostala své první ocenění – košického skřivánka a spolu se sborem účinkovala v roce 1934 v Lánech při oslavě narozenin Tomáše Garrigua Masaryka.V Brně, kam se rodina posléze přestěhovala, studovala reálné gymnázium, ale touha zpívat ji posléze přivedla na hudební a dramatickou konzervatoř, kde vystudovala zpěv u bývalé sólistky Zemského divadla v Brně a (mimo jiné) i představitelky stěžejních wagnerovských rolí Hany Pírkové. Zkušená Hana Pírková poznala, že přes hlubší hlasové zabarvení má její žačka Libuše všechny předpoklady pro to, aby se stala výbornou sopranistkou, a cílevědomě ji v tomto duchu vedla. Věnovala se jí i tehdy, když v rámci takzvaného totálního nasazení pracovala v Neukirchen u Vídně a občas mohla navštívit Brno. Libuše Domanínská vzpomíná na tuto epizodu ve svém životě: „…zpívání mně pomohlo v každé těžké chvíli. I v totálním nasazení ve fabrice v Neukirchen jsem zpívala. Cantate, cantate, pobízeli mne italští zajatci, hudba nám všem, jak jsme tam byli, Češi, Holanďani, Belgičani, Rusové od Moskvy i od Kyjeva, všem nám pomáhala.“

Hana Pírková bohužel zemřela na následky zranění při náletu na Brno v listopadu 1944. Po její smrti mladá adeptka pěveckého stavu pokračovala ve studiu u profesora Bohumila Soběského. Konzervatoř absolvovala v roce 1946. Poslední ročník studovala již jako sólistka Janáčkovy opery, kam byla angažovaná od počátku sezony 1945/1946.

Její první rolí, kterou okamžitě upozornila na svůj mimořádný talent, v němž se spojil její lahodný lyrický soprán s vnějším i niterným půvabem a hereckými schopnostmi, byla Blaženka ve Smetanově Tajemství. Pod vedením dirigenta Antonína Balatky se v inscenaci režírované Sašou Machovem výrazně prosadila a tato role také do značné míry předurčila obor, ve kterém Libuše Domanínská excelovala po celou dobu svého brněnského působení do konce roku 1954. V Brně vytvořila na čtyři desítky rolí a vybudovala si zde svůj základní repertoár. Její partnerkou v roli Panny Rózy byla vynikající altistka brněnské opery, jedna z nejvýznamnějších osobností této scény třicátých až padesátých let, Marie Řezníčková. V ní získala Libuše Domanínská svou velkou přítelkyni, která se významně podílela na jejím dalším pěveckém a hereckém růstu. Libuše Domanínská často vzpomínala na její moudré rady… „Bez vnitřního napětí nesmíš pustit ani tón – když jdeš na jeviště, nezapomeň, že i záda zpívají.“ (pozn. autora: citace dle Harmonie 12/2004) Spolu s Marií Řezníčkovou účinkovala v řadě oper. Nezapomenutelný byl jejich květinový duet z druhého dějství Madamy Butterfly – dychtivá roztoužená Čo-Čo-San a její moudrá rádkyně Suzuki.

Domanínská se profilovala především jako výsostná zpěvačka českého klasického operního repertoáru. V počátcích byla hodnocena především jako výtečná smetanovská pěvkyně. Ztvárnila prakticky všechny lyrické hrdinky Smetanových oper. Byla skvělou Vendulkou i Barčou v Hubičce, Jitkou v Daliboru, Krasavou v Libuši, Ludiší v Braniborech či Katuškou v Čertově stěně… Ve Dvou vdovách zpívala postupně Anežku i Karolinu a především byla znamenitou Mařenkou v Prodané nevěstě. Dle názoru kritiky její Mařenka v Liškově a Wasserbauerově nastudování Prodané nevěsty z roku 1948 znamenala první syntézu v poměrně rychlé krystalizaci jejího svébytného pěveckého a hereckého projevu. Svou suverenitu v interpretaci čelných rolí české operní tvorby prokázala v řadě dalších postav, ať to byly z těch dvořákovských Terinka v Jakobínu, Xenie v Dimitriji a především další její mimořádný úspěch– titulní role v Rusalce, nebo Lidunka v Blodkově jednoaktovce V studni , v Kovařovicových Psohlavcích Hančí, ve Fibichově Šárce Libina a ve velmi zřídka uváděné Ostrčilově opeře Vlasty skon postava Svatavy.Její první velkou rolí ze světové operní tvorby byla Lauretta v Pucciniho opeře Gianni Schicchi, kterou zpívala ve své první sezoně pod taktovkou dirigenta Roberta Brocka v režii tehdy začínajícího Milana Páska. Výtečně ztvárnila vývoj role Taťány od prosté venkovské dívky k vážné hrdince v Evženu Oněginovi, kterého dirigoval i režíroval skromný, ale mimořádně výkonný muž v pozadí úspěchů brněnské opery oněch let, všestranně erudovaný Antonín Balatka. Se dvěma mimořádnými úkoly se velmi úspěšně setkala na podzim roku 1947. Byla to Mimi v Bohémě a titulní ženská role z Gounodova Fausta a Markétky. Z těch dalších následovaly Hraběnka v Mozartově Figarově svatbě, titulní role ve Verdiho Aidě, Micaela v Carmen, Xenie v Chalabalově a Munclingrově monumentální inscenaci Musorgského Borise Godunova, v níž v titulní roli zazářil Rudolf Asmus, či Nanetta ve Verdiho Falstaffovi.

Ze soudobé operní tvorby jmenujme roli Vincky v původní premiéře opery Karla Horkého Hejtman Šarovec, Ljubu Ševcovovou v Mejtusově Mladé gardě a Nasťu v Kabalevského Rodině Tarasově…

Dne 12. února 1947 došlo k osudovému setkání Libuše Domanínské s dílem Leoše Janáčka. Poprvé si zazpívala a zahrála Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky. Stalo se tak v inscenaci dirigenta Roberta Brocka a režiséra Oty Zítka. Na jaře 1948 uspořádala Janáčkova opera festival operních děl skladatele, jehož jméno nese. Akce se setkala s mimořádným úspěchem a celý program brněnská opera zopakovala při zájezdu do Prahy, kde vzbudila značný ohlas u diváků a velmi pozitivní ocenění od kritiky. Mezi těmi, kdo vzbudili pozornost, byla samozřejmě i Libuše Domanínská, která na festivalu kromě Zlatohřbítka vystoupila rovněž v roli Aljeji v Janáčkově poslední opeře Z mrtvého domu, kterou dirigoval Janáčkův žák Břetislav Bakala, dirigent prvního provedení tohoto díla v roce 1930… A tak se Libuše Domanínská ze smetanovské pěvkyně, aniž by cokoli ztratila na svém vztahu ke Smetanově tvorbě a schopnosti její co nejautentičtější interpretace, stala především pěvkyní janáčkovskou.

Její první janáčkovský skutečně hvězdný večer se konal 4. července 1952, když Domanínská zpívala a hrála Jenůfu v premiéře Jílkova a Linhartova nastudování Její pastorkyně. Domanínská spolu s Marií Steinerovou v roli Kostelničky, Antonínem Jurečkou jako Lacou a Števou Jaroslava Ulrycha vytvořili skvělé kvarteto, jež doplněné o Marii Řezníčkovou v roli Stařenky, neodolatelného Vlastimila Šímu v postavě Stárka (zpíval a hrál tuto roli od roku 1933 do roku 1969) a další představitele menších rolí se stalo přímo symbolem brněnské janáčkovské interpretace. Omlouvám se za osobní tón, jemuž se snažím pokud možno vyhýbat, ale pro devítiletého kluka okouzleného divadlem, jehož rodiče vzali na tento premiérový večer, bylo toto představení, z něhož sice velmi mnohé nepochopil, ale citově velmi prožíval, jedním z důležitých kamínků na cestě, jež nasměrovala jeho kroky definitivně k divadlu.Po patnácti měsících následoval další triumf, nyní už skutečné janáčkovské pěvkyně, titulní role v Káti Kabanové, kterou už předtím nazpívala pro brněnský rozhlas… V tomto případě stál za pultem dirigent Bohumír Liška, který sehrál ve formování uměleckého profilu a kariéry Libuše Domanínské (a řady dalších výborných sólistů) během svého působení v brněnském a posléze v plzeňském divadle, mimořádně významnou roli. Svůj brněnský janáčkovský repertoár si Libuše Domanínská posléze ještě rozšířila v trojroli Málinky, Etherey a Kunky ve Výletech páně Broučkových.

Bylo jenom otázkou času, kdy Libuše Domanínská vzbudí zájem vedení naší první operní scény, jež tehdy ještě byla skutečnou Mekkou pro každého operního zpěváka a zpěvačku. Došlo k tomu v roce 1954, když se opera Národního divadla připravovala na velký zájezd do Moskvy. Na této prestižní akci bylo v Moskvě provedeno celkem pět českých klasických oper – Prodaná nevěsta, Dalibor, Rusalka, Nevěsta messinská a Její pastorkyňa. Pastorkyňu dirigoval velký janáčkovský znalec Jaroslav Vogel a Libuše Domanínská pro něj byla právem ideální představitelkou titulní role.

A tak se stalo, že Libuše Domanínská k poslednímu roku 1954 opouští, k velkému překvapení a leckdy i rozmrzelosti brněnských operních fanoušků Brno, aby se v krátkém čase stala jednou z nejvíce zářících hvězd na nebi naši první operní scény.

Ke studiu Její pastorkyně se váže jedna roztomilá příhoda. Vždy přímá a nebojácná Domanínská si dovolila mít na cosi poněkud jiný názor než Maestro. Sama k tomu říká: „Vogel se do mne pustil, že když jsem přišla z Brna, tak mám na Janáčka patent. Ani vy ho nemáte, pane dirigente, řekla jsem a odešla do šatny. Kolegové byli zděšeni, co si to dovoluji, ale já jsem trvala na svém, že se pan dirigent omluví. Přišel, omluvil se, ale na scénu jsem se vrátila, až když řekl, že to bude podle mne…“ Je třeba ovšem říci, že paní Domanínská si Jaroslava Vogla jinak velice vážila.Deset let, jež Libuše Domanínská strávila v brněnské opeře, mělo pro ni rozhodující význam. Zde pod vedením výborných dirigentů (Brock, Chalabala, Jílek, Liška, Bakala a další) a režisérů (Machov, Ota Zítek, Wasserbauer, Linhart) vyzrála v mimořádnou pěveckou i hereckou osobnost. Zde si vytvořila svou svébytnou interpretaci janáčkovských postav. Jaromír Paclt ve svém medailonku pěvkyně v Postavách brněnského jeviště o tom vydává následující svědectví: „Domanínská dokázala přirozeně a harmonicky rozkládat lyrické akcenty při tvorbě a ostenzi jevištního obrazu Janáčkových milujících a trpících dívek a žen, více hudebně a významově kontrastovat a aktivovat jejich jadrnou zpěvnost, ojedinělou lyričnost a tak je obohacovat o nové prvky a rysy, doposud neviděné a neslyšené.“

Dne 1. ledna 1955 se Libuše Domanínská stala sólistkou Opery Národního divadla. Ve zlaté kapličce nastudovala během pětadvaceti let svého působení kolem půl stovky rolí českého i světového repertoáru. Věnovala se opět pilně dalšímu rozvíjení pojetí postav, jež si do Prahy s sebou přinesla už z Brna, a setkala se s řadou nových inspirujících úkolů.

Po Jenůfce následovala další janáčkovská role, s níž se doposud nesetkala – Kristýnka ve Věci Makropulos, poté titulní role v Aidě a První dáma v Hrdličkově vynikající, leč kontroverzní inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny, jež vyvrcholila ve štvanici proti režisérovi a jeho následné emigraci, v níž se výtečný český režisér Hrdlička proměnil ve světově uznávanou režijní osobnost Herlischku. Postupně vstoupila do role Rusalky, Mařenky a mnohých dalších postav, které si už zahrála a zazpívala v Brně, a vedle toho ztělesnila řadu nových rolí. Svůj dvořákovský repertoár si rozšířila o Lidušku v Králi a uhlíři, mozartovský o půvabnou Fiordiligi v Così fan tutte. Její další stěžejní roli českého operního odkazu byla titulní hrdinka Foersterovy Evy. K jejím špičkovým rolím patřily Líza v Čajkovského Pikové dámě, Alžběta ve Verdiho Donu Carlosovi, Abigail v Nabuccu, Agáta ve Weberově Čarostřelci, Mariken ve Hrách o Marii Bohuslava Martinů či cařice Militrisa v Caru Saltanovi Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova… Zazpívala si i Desdemonu ve Verdiho Otellovi a Waltrautu ve Wagnerově Valkýře. Z klasického repertoáru jmenuje její Eurydiku v Gluckově Orfeovi a Galateu v Händelově opeře Acis a Galatea. S tvorbou Richarda Strausse se setkala v rolích Chrysothemis v Elektře a Vykladačky karet v Arabelle. V premiéře původní novinky Jaroslava Doubravy Balada o lásce ztvárnila hlavní ženskou roli Kateřiny.V pozdějších letech zpívala i některé mezzosopránové role, například Káču ve Dvořákově opeře Čert a Káča, kterou zpívala celkem třiatřicetkrát, a jedněmi z posledních postav, které v Opeře Národního divadla Praha vytvořila, byly Rychtářka v Její pastorkyni a dvojrole Paní revírníková / Sova v Lišce Bystroušce…

Koncem padesátých let se přece jen trochu začala pootevírat železná opona a čeští umělci a špičkové soubory mohli prokázat své kvality i v zahraničí. Libuše Domanínská často hostovala na řadě zahraničních operních scén. Zpívala na nich zejména postavy Jenůfy a Káti Kabanové. Zmiňme se alespoň o Amsterdamu, Rotterdamu, Bruselu, Barceloně, Helsinkách, Edinburghu, zpívala ale také v řadě německých a italských operních domů a tak dále.

Káťu zpívala v roce 1968 i v Teatro Colón v Buenos Aires v inscenaci, kde jejím partnerem byl Ivo Žídek v roli Borise. Představení dirigoval Václav Smetáček, režíroval Karel Jernek a v roli Kabanichy vystoupila někdejší výborná altistka brněnské opery a posléze Národního divadla Růžena Hořáková, která v roce 1947 do Argentiny emigrovala.

O jejím výsostném umění svědčí její několikaletá spolupráce s vídeňskou Volksoper. Zde v roce 1957 nastudovala jednu z nejtěžších sopránových partií celého světového operního repertoáru – Abigail ve Verdiho Nabuccu, kterou na této scéně zpívala posléze do roku 1964 ve více než sto reprízách. V řadě evropských koncertních síní také zpívala sopránový part v Janáčkově Glagolské mši.

Vokálně symfonickým či kantátovým dílům a písňové tvorbě klasických i soudobých skladatelů se Libuše Domanínská pilně věnovala jak na koncertních podiích, tak při realizaci nahrávek. Zpívala v desítkách rozhlasových nahrávek, byla první českou zpěvačkou, jež se 25. února 1955 objevila v televizním vysílání. Šlo tehdy o přímý přenos z Rudolfina. Desítky titulů čítá její diskografie. Za všechny jmenujme její sopránové sólo, které zpívala po boku Věry Soukupové, Beno Blachuta a Eduarda Hakena ve slavné, cenami ověnčené nahrávce Glagolské mše pod taktovkou Karla Ančerla z šedesátých let. Objevila se i na filmovém plátně. V populárním filmu režiséra Evalda Schorma Pět holek na krku z roku 1967, který se částečně odehrává v divadelním prostředí, vystoupila v roli Agáty v Čarostřelci. Byla první interpretkou řady cyklů písňové tvorby českých a slovenských skladatelů. Cykly Poslední jara a Ozvěny dnů zkomponoval skladatel Zdeněk Blažek přímo pro ni.

Mimořádné pěvecké a herecké umění Libuše Domanínské bylo oceněno řadou vyznamenání. V roce 1996 jí byla udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství v oboru opera.

Ve výše citovaném článku v časopise Harmonie z roku 2004 Libuše Domanínská řekla: „Já děkuji Pánubohu, že jsem se dožila svého věku, a mám radost, že čas zhodnotil moje úsilí přinášet lidem radost. Mně osobně dávalo zpívání tolik radosti, že jsem osudu vděčná.“

„… jsem šťastná, že jsem (v Libuši Domanínské) získala nejen úžasnou paní profesorku, ale i pokornou a skromnou tetu Libušku, která mě přijala nejen pod svá ‚andělská‘ křídla, ale i do své rodiny. Setkání s touto obrovskou osobností považuji za velký dar a životní výhru.“ 

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K.Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv ND Brno, archiv ND Praha – Jaromír Svoboda, archiv