Seznamte se: Olga Šroubková

  1. 1
  2. 2

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Olga Šroubková
– housle

Kdy a kde jsem se narodila 
Narodila jsem se 10. března 1993 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě
Skoro všichni mí blízcí příbuzní jsou muzikanti – maminka (a zároveň první učitelka) je houslistka, táta též, babička je operní zpěvačka a již zesnulý dědeček – houslista – byl velmi slavným koncertním mistrem České filharmonie. K hudbě mě tedy přivedli rodiče, zejména máma.

Jaké byly moje hudební začátky
Ani si již přesně nepamatuji, v kolika letech jsem poprvé držela housle… Asi to bylo ve třech, neustále jsem je chtěla mamince brát a hrát na ně. Od čtyř let mě máma začala učit základům a ty mi dala opravdu skvělé, stavím na nich samozřejmě dodnes. Dítě ovšem nemá ve věku šesti sedmi let moc rozum na to, aby rodiče poslouchalo, proto mě maminka ve věku osmi let přivedla k mému druhému panu profesorovi Jiřímu Fišerovi na Hudební školu hl. m. Prahy.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor
Slovo „nakonec“ je patrně nadbytečné; z předchozí otázky vyplývá, že bylo hned jasné, že budu-li na něco hrát, budou to jistě housle. K tomuto tématu mohu pouze dodat, že jsem na Gymnáziu Jana Nerudy později studovala i příčnou flétnu, a sice čtyři roky, studium jsem zakončila maturitou. Byl to vedlejší obor, nicméně mě mrzelo a mrzí, že na flétnu zejména z časových důvodů prostě nemohu hrát – nestíhala bych bohužel patřičně cvičit.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
Abych se přiznala, zde asi nezvládnu odpovědět, to bylo totiž tak dávno, že si to skutečně vůbec nepamatuju… Vím jen, že velmi dlouho trvalo, než mě opustilo typické nejméně dvakrát rychlejší plynutí času na pódiu; všechny skladby zkrátka najednou trvaly tak deset sekund, a než jsem se stihla ať už bát, či jen pořádně „být při věci“, už bylo po všem.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Jak jsem již zmínila, základy a veškerou průpravu mi poskytla maminka ve věku od asi čtyř do osmi let a i nadále mi dodnes ráda a často pomáhá při dotahování skladeb na co nejlepší úroveň. Jediným dalším kantorem je dodnes pan profesor Jiří Fišer, u kterého jsem absolvovala čtyři roky na Hudební škole hl. m. Prahy, následně osmileté Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením a teď dostudovávám šestý ročník na Pražské konzervatoři. Obě tyto skvělé osobnosti – jež mám ve velké úctě nejen po stránce hudební a učitelské – jsou pro mě především obrovskou oporou po celou dobu mého vývoje a musím říct, že mé zkušenosti jsou pouze a jedině kladné… Vše, co na nástroj umím, do mě vložili oni a navíc i uměleckého ducha a všechny další náležitosti muzikanta. Jsem velmi šťastná, že zrovna tito dva skvělí profesoři stáli při mně na mé cestě za velkým uměním (která stále pokračuje).

Soutěže, kterými jsem zatím prošla a co především mi daly
První soutěž mě potkala v osmi letech, byla to Prague Junior Note a získala jsem druhou cenu. Následovala Kocianova houslová soutěž, které jsem se pravidelně zúčastňovala po dobu pěti let, poprvé ve dvanácti, a získala jsem krom čestných uznání jednu třetí cenu a dvě druhé ceny. Pak jsem se, ještě jako studentka gymnázia, zúčastnila Soutěžní přehlídky konzervatoří a hudebních tříd gymnázií (2011) a vyhrála první cenu a titul absolutního vítěze. Bylo to pro mě poprvé, co jsem nějakou soutěž vyhrála (nepočítám-li soutěže v komorní hře – to jsem již měla první cenu s kvartetem ještě na Hudební škole a poté první cenu a titul absolutního vítěze v houslovém duu), a bylo to pro mě obrovské zadostiučinění a posun vpřed. Tyto studentské soutěže pro mě byly velmi důležitou přípravou na následující již dospělácké soutěže; první takové jsem se zúčastnila v Chorvatském Záhřebu, ale tam jsem ve velké konkurenci neuspěla. Následně však již přišly mé hlavní úspěchy, a sice první cena ze soutěže Bravo v Belgickém Namuru, druhá cena a speciální cena společnosti EMCY ze soutěže Kloster Schöntal v Německu a nakonec první cena a titul absolutního vítěze ze soutěže Nadace Bohuslava Martinů v Praze. Tyto tři velké úspěchy se vážou k roku 2013. Letos uvažuji o účasti na dvou soutěžích, obě se uskuteční v září, jedna v Rakousku a druhá v Číně. Uvidím, jestli se stihnu připravit a vše zařídit. Dá-li se to zařadit do kolonky soutěží, absolvovala jsem letos konkurz na místo koncertního mistra České filharmonie a dostala se jen s jedním dalším účastníkem do druhého kola, což považuji za obrovský úspěch, vzhledem ke konkurenci (v prvním kole nás bylo šestnáct) a mému nízkému věku.Co považuji za svůj největší úspěch
Asi samotný fakt, že jsem opravdu sama v sobě nalezla neutuchající chuť neustále se zlepšovat a nikdy „nemít hotovo“, zároveň se však hrou na housle bavit a snažit se bavit i publikum a přitom nikdy nezapomenout na vděčnost, že jsem se již dostala na určitou úroveň, a pokusit se zachovat vždy pokoru před hudbou jako takovou, před tím či oním konkrétním skladatelem a jeho úžasným dílem a s díky se vynasnažit jej co nejlépe interpretovat.

 Jak hodně na svůj nástroj cvičím
Tradiční a zcela nezodpověditelná otázka. Za prvé, je obrovský rozdíl mezi „cvičit“ a „hrát“, kdy při cvičení opravdu pracuji nad konkrétním repertoárem a snažím se ho vylepšit, kdežto hraji samozřejmě i v rámci orchestru, komorní hry a dalších příležitostí. A tedy, cvičím zpravidla denně okolo dvou až tří hodin (v průměru; často samozřejmě i více, nicméně někdy taky vůbec), i se zmíněným „hraním“ obecně to činí zhruba pět hodin denně, řekla bych.

Můj profesní vzor
Vzorů mám asi více, za všechny mohu jmenovat Davida Oistracha, Jaschu Heifetze, Eugène Ysaÿe, Gidona Kremera… Ale opravdu je jich hodně.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář