Osobnosti české opery: Libuše Domanínská

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Legendární česká sopranistka se dožívá významného životního jubilea 

První sezony po konci okupace v roce 1945 byly pro české divadlo a jeho další vývoj mimořádně významné a o hudebních žánrech to platí ještě mnohem více než o činohře. Vznikaly nové soubory, v těch existujících, jejichž činnost byla v důsledku zákazů okupantů přerušena, docházelo k výrazným změnám. Ve velkém počtu přicházejí noví mladí umělci, nabiti energií, elánem a nadšením přispívat v nových, a jak se tehdy upřímně věřilo, neskonale lepších poměrech, než tomu bylo kdykoli předtím, k rozkvětu českého divadla. Nebylo tedy v žádném případě náhodou, že se ve všech souborech začali v nebývalém měřítku prosazovat adepti, kteří prokazovali značnou míru talentu i úsilí maximálně své předpoklady zužitkovat. Někdy jak už to bývá, šlo o hvězdičky, které pohasly, ale v řadě případů šlo o stálice, které měly nadlouho zářit.

Nejinak tomu bylo i v brněnské opeře, která z iniciativy Emila Františka Buriana, v době jeho krátkého poválečného brněnského ředitelování, dostala jméno Leoše Janáčka. Během pár sezon se výrazně proměnilo složení souboru, v němž se vedle jeho dlouholetých opor začali stále více prosazovat mladí interpreti, kteří se stávali těmi, kdo určují jeho umělecký profil.

Velmi rychle a výrazně se mezi nimi prosadila mladá půvabná sopranistka, jejíž rodinné kořeny tkvěly na jižní Moravě. Zde také našla Libuše Vyčichlová, rozená Klobásková, inspiraci pro své umělecké jméno, kterým si získala úspěch a obdiv diváků zdaleka nejen v zemích Koruny české. I když se 4. července 1924 narodila v Brně, jméno si zvolila v roce 1945 podle vesnice Domanín na moravském Slovácku, odkud pocházel její rod. Tam strávila část svého dětství a mládí a tam se vždy ráda vracela a vrací. Její rodina byla známá svou muzikálností a láskou k divadlu. Brzy se to projevilo i u mladé Libušky, která své první kumštýřské zkušenosti nasbírala v Košicích, kam byl její otec pracovně přeložen. Zpívala tam v dětském pěveckém sboru Obce legionářské. Její první učitelkou byla sopranistka Anna Hnátková, manželka jejího gymnaziálního profesora. V Košicích získala své první zkušenosti zpívání před mikrofonem, zde také dostala své první ocenění – košického skřivánka a spolu se sborem účinkovala v roce 1934 v Lánech při oslavě narozenin Tomáše Garrigua Masaryka.V Brně, kam se rodina posléze přestěhovala, studovala reálné gymnázium, ale touha zpívat ji posléze přivedla na hudební a dramatickou konzervatoř, kde vystudovala zpěv u bývalé sólistky Zemského divadla v Brně a (mimo jiné) i představitelky stěžejních wagnerovských rolí Hany Pírkové. Zkušená Hana Pírková poznala, že přes hlubší hlasové zabarvení má její žačka Libuše všechny předpoklady pro to, aby se stala výbornou sopranistkou, a cílevědomě ji v tomto duchu vedla. Věnovala se jí i tehdy, když v rámci takzvaného totálního nasazení pracovala v Neukirchen u Vídně a občas mohla navštívit Brno. Libuše Domanínská vzpomíná na tuto epizodu ve svém životě: „…zpívání mně pomohlo v každé těžké chvíli. I v totálním nasazení ve fabrice v Neukirchen jsem zpívala. Cantate, cantate, pobízeli mne italští zajatci, hudba nám všem, jak jsme tam byli, Češi, Holanďani, Belgičani, Rusové od Moskvy i od Kyjeva, všem nám pomáhala.“

Hana Pírková bohužel zemřela na následky zranění při náletu na Brno v listopadu 1944. Po její smrti mladá adeptka pěveckého stavu pokračovala ve studiu u profesora Bohumila Soběského. Konzervatoř absolvovala v roce 1946. Poslední ročník studovala již jako sólistka Janáčkovy opery, kam byla angažovaná od počátku sezony 1945/1946.

Její první rolí, kterou okamžitě upozornila na svůj mimořádný talent, v němž se spojil její lahodný lyrický soprán s vnějším i niterným půvabem a hereckými schopnostmi, byla Blaženka ve Smetanově Tajemství. Pod vedením dirigenta Antonína Balatky se v inscenaci režírované Sašou Machovem výrazně prosadila a tato role také do značné míry předurčila obor, ve kterém Libuše Domanínská excelovala po celou dobu svého brněnského působení do konce roku 1954. V Brně vytvořila na čtyři desítky rolí a vybudovala si zde svůj základní repertoár. Její partnerkou v roli Panny Rózy byla vynikající altistka brněnské opery, jedna z nejvýznamnějších osobností této scény třicátých až padesátých let, Marie Řezníčková. V ní získala Libuše Domanínská svou velkou přítelkyni, která se významně podílela na jejím dalším pěveckém a hereckém růstu. Libuše Domanínská často vzpomínala na její moudré rady… „Bez vnitřního napětí nesmíš pustit ani tón – když jdeš na jeviště, nezapomeň, že i záda zpívají.“ (pozn. autora: citace dle Harmonie 12/2004) Spolu s Marií Řezníčkovou účinkovala v řadě oper. Nezapomenutelný byl jejich květinový duet z druhého dějství Madamy Butterfly – dychtivá roztoužená Čo-Čo-San a její moudrá rádkyně Suzuki.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Zbynek Brabec

Moc hezky napsaný článek k životnímu jubileu velké umělkyně! Na její představení se nedá zapomenout – nejen perfektně zpívala (nepamatuji u ní jediný nepovedený výkon), ale vždy do každé role dala srdce (dnes jev spíš mimořádný). Bylo jí navíc rozumět každé slovo, nevím o jiné Jenůfě, která zazpívala “Laco, ty jsi mi probodl líco” (většinou slyšíme Laco, ty jsi mi probodl láco). Nezapomenutelná jsou její představení Dalibora (Jitka) a Libuše (Krasava) před zavřením ND pro rekonstrukci. Zpívala je v naprosto vrcholné formě! A rovněž nezapomenutelné jsou její kreace v malých rolích, které v jejím podání nebyly nikdy malé – např.… Číst vice »

fidelio

Děkuji za krásný článek a úplně se stavím i za názor p. Brabce. Pro mne je paní Domanínská především nezapomenutelná interpretka janáčkovských postav – Jenůfa, Káťa, Lišák. Nedávno se objevila vzácná nahrávka Osudu ve světové premiéře (v nečekaně dobré kvalitě) – opět s úžasnou Libuší D. jako Mílou. Její dikce, srozumitelnost zpívaného slova – to je něco, co se už dneska zažije jen zcela vyjímečně, k tomu vroucnost jejího osobitého projevu – to je něco co si pořád v srdce uchovávám, přestože jsem bohužel L. Domanínskou už na operním jevišti nezažil.