Rovných devadesáti let se právě dnes dožívá dlouholetý tenorista Národního divadla Lubomír Havlák. Opeře naší první scény sloužil obdivuhodných šestatřicet let, když na odpočinek odešel až teprve rok před svojí sedmdesátkou. Třebaže v jeho generaci byla výtečných tenoristů celá řada a konkurence tedy opravdu nelítostná, i přesto se Lubomír Havlák dokázal prosadit v takových rolích, jako byly například nelehké hrdinné postavy wagnerovské, či později celá plejáda úloh charakterních. Zcela oprávněně tak Lubomír Havlák patří mezi přední protagonisty české operní scény druhé poloviny minulého století.
Lubomír Havlák se narodil 27. prosince 1921 na Frýdeckomístecku, v malé obci Fryčovice. Podobně jako jeho vrstevníci ani on během války neušel totálnímu nasazení v Německu, a tak na zpívání mohl začít myslet až po osvobození, když se během základní vojenské služby dostal do Armádního uměleckého souboru. Na hodiny zpěvu začal docházet k renomovanému ostravskému profesorovi zpěvu Rudolfu Vaškovi, který jej z původního barytonu přeškolil na tenora. I proto se Havlákův lahodně znějící témbr vyznačoval temným zabarvením a velkým rozsahem, nádherně kulatým tónem i širokou výrazovou škálou.
Profesionální kariéra Lubomíra Havláka začala v ostravské opeře, kde se jeho první rolí stal Lovec v Dvořákově Rusalce. Po pouhém roce však Havlák odchází do Ústí nad Labem, kde je ve svých pětadvaceti již obsazován do velkých tenorových rolí – zpívá tu mimo jiné Smetanova Lukáše z Hubičky a Dalibora, Ctirada ve Fibichově Šárce, Lacu v Janáčkově Její pastorkyni, úspěch má i jako Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Není divu, že se zvěst o nadějném mladém tenoristovi donese až do Bratislavy, a tak Lubomír Havlák přijímá v roce 1949 angažmá tam, brzy se objevuje i v Košicích. Důkazem jeho tehdejších úspěchů je i nejedna nahrávka z té doby, mimo jiné Ondrej v Suchoňově Krútňavě a Pedro z D’Albertovy Nížiny.
V prosinci roku 1953 pak konečně dochází na pražské Národní divadlo. Lubomír Havlák tam nejprve nastupuje jako stipendista, už po půl roce ale dostává řádnou smlouvu sólisty. Netrvá to dlouho a Havlák začíná být označován za jednoho z mála wagnerovských tenorů u nás. Již jedna z jeho prvních pražských rolí, Tannhäuser na scéně tehdejšího Smetanova divadla, je vysoce hodnocena, podobně jako vzápětí i Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských; z pozdějších let pak rozhodně stojí za připomenutí Havlákův Mime a také Loge ve Zlatě Rýna.
Další výraznou postavou Lubomíra Havláka je –soudě podle dobových ohlasů i svědectví pamětníků – jeho Míťa Karamazov v neprávem opomíjené opeře Otakara Jeremiáše Bratři Karamazovi. Z mnoha dalších rolí prvního tenorového oboru zmiňme alespoň ještě Čajkovského Heřmana v Pikové dámě, Verdiho Radama z Aidy, Bizetova Dona José v Carmen a Cania v Leoncavallových Komediantech. Přichází i nejedno hostování v zahraničí, z nichž nejvýznamnější je bezesporu Beethovenův Florestan v berlínské Státní opeře.
Z pozdějších Havlákových let v pražském Národním divadle je třeba uvést alespoň Ovčáka Jirku z Dvořákova Čerta a Káči, nezapomenutelní v Havlákově podání jsou i Principál ve Smetanově Prodané nevěstě a Strážník z Hubičky. Posledních patnáct let minulého století Lubomír Havlák působil i jako pedagog, mimo jiné jako profesor hlasové výchovy na Univerzitě Karlově.
Mistře Havláku, k Vašemu dnešnímu významnému životnímu jubileu přijměte prosím upřímnou gratulaci a přání dobrého zdraví!
