Osobnosti české opery: Oldřich Spisar

Zní to jako historka tak trochu z červené knihovny či třeba z filmu pro pamětníky: V jedné z olomouckých vináren si mladý, devětadvacetiletý muž u skleničky společně s kamarády zanotoval. Znenadání mu při tom někdo zezadu poklepal na rameno a vzápětí ho překvapil otázkou, zda by nechtěl předzpívat v tamní opeře. Když onen rozjařený mladík přitakal a zeptal se, u koho že se v divadle má hlásit, dostalo se mu odpovědi: „U mě. Já jsem Krejčí.“ Ano, byl to tehdejší šéf olomoucké opery, skladatel a dirigent Iša Krejčí. Mladý zpěvák z vinárny mu tedy přišel předzpívat. Vybral si populární melodii z Verdiho Rigoletta a také Jeníka z Prodané nevěsty a – byl přijat. Tak začala v roce 1947 profesionální kariéra tenoristy Oldřicha Spisara, pozdějšího dlouholetého, předního sólisty opery pražského Národního divadla.

L.Janáček: Káťa Kabanova (Tichon)

Přes poměrně snadný začátek nástupu k olomoucké opeře nebyla však Spisarova cesta k kýženému angažmá ve Zlaté kapličce jednoduchá. Ale popořádku: V olomouckém divadle si tento vyškovský rodák (narozený 18.8.1919), který ke zpěvu nejdřív přišel u ochotníků a později pak na brněnské konzervatoři, osvojil první role svého repertoáru: Jeníka z Dvořákovy opery Šelma sedlák (ten byl prvním Spisarovým vystoupení na profesionálním jevišti, v září 1947), Jeníka ze Smetanovy Prodané nevěsty (toho zpíval už o měsíc později), ale také Smetanova Dalibora, Lukáše z Hubičky, Víta z Tajemství a Jarka z Čertovy stěny. V Olomouci zpíval i Prince v Dvořákově Rusalce, Ctirada ve Fibichově Šárce, ale též Florestana z Beethovenova Fidelia. Měsíčně až 23 představení, pět let. Tedy – křest ohněm.

Z.Fibich: Šárka (Ctirad)

Pak na další tři roky Oldřich Spisar odchází z Olomouce do Opavy, kde přibývají další, často náročné party v operách Dvořákových, Janáčkových, Rossiniho, Verdiho, Bizetových či Wagnerových. Hlavním úspěchem opavského období tenoristy přitom byla titulní role v československé premiéře opery Ference Erkela Bank bán, oceňovaná jak po pěvecké, tak i herecké stránce.

Pak přichází další Spisarův přestup: Bratislava, byť jen na rok. I tady tenorista získal velké uznání, a to především za titulní roli v Cikkerově opeře Juro Jánošík.

V roce 1955 Oldřich Spisar odchází na další tři roky do Plzně, kde tehdy šéfoval známý dirigent Bohumír Liška. Z plzeňského období stojí za zmínku vedle hlavní role v Prokofjevově Hráči hlavně Wagnerův Lohengrin, se kterým měl Oldřich Spisar i v dalších letech velké úspěchy doma i v zahraničí. V Plzni vynikl též jako Heřman z Čajkovského Pikové dámy, Radames ve Verdiho Aida, Janáčkův Laca z Její pastorkyně a Boris z Káti Kabanové, zopakoval tu i svého skvělého Snmetanova Dalibora.

B.Smetana: Čertova stěna (Michálek)

Od 1.října 1058 pak Oldřicha Spisara konečně angažovalo pražské Národní divadlo. Konečně proto, že tu už daleko dřív opakovaně a vždy s úspěchem hostoval (poprvé už v roce 1949 jako Jeník ze Smetanovy Prodané nevěsty, pak v roce 1953 jako Princ v Dvořákově Rusalce, pohostinsky tu neméně úspěšně předvedl i Smetanova Dalibora), jenže ze slibovaného angažmá vždy nakonec sešlo. Po příchodu do Prahy si to ale Oldřich Spisar vynahradil, velmi brzy se stal jedním z neojbsazovanějších sólistů. Oceňován byl jeho jasně, přirozeně mužně znějící a přitom lahodně zabarvený tenor, s jistými výškami, schopný jak dramatického akcentu, tak i vroucnosti. V Praze Oldřich Spisar zopakoval Smetanova Jeníka, Lukáše, Dalibora, Víta a Šťáhlava, v závěru své kariéry pak přidal Michálka a Skřivánka. Zpíval velmi často Prince v Rusalce, Janáčkova Števu i Lacu a Tichona, obdivován byl jako Fibichův Ctirad z Šárky i Fernando z Bouře či Strojvůdce z Julietty Bohuslava Martinů, ale také jako Dimitrij ze skvělého Krombholcova nastudování Jeremiášových Bratrů Karamazových. Z Verdiho zpíval Radama v Aidě, Dona Carlose, Ismaela z Nabucca či Macduffa z Macbetha, byl Bizetovým Donem José z Carmen a Čajkovského Heřmanem v Pikové dámě, Beethovenovým Florestanem ve Fideliovi. Nastudoval Berliozova Benvenuta Celliniho, nezapomenutelný byl jeho výtečný Herodes ze Straussovy Salome, ale také Pěvec v Růžovém kavalírovi. I v pražském Národním zazářil také jako Wagnerův Lohengrin či Erik z Bludného Holanďana, k nimž přidal i Logeho ve Zlatě Rýna. Z dlouhé řady dalších Spisarových rolí je třeba zmínit ještě alespoň jednu: vemi výrazného, skvěle zazpívaného i zahraného Ondreje ze Suchoňovy Krútňavy.

Z.Fibich: Nevěsta mesinská (Don Cesar a J.Souček jako Don Manuel)

Nejedno uznání si Oldřich Spisar přivezl ze zahraničí. V šedesátých letech se stal stálým hostem berlínské Státní opery i opery Komické, kde zpíval hlavně Wagnera a také Verdiho, pravidelně hostoval v tehdy západoněmeckém Hannoveru, delší dobu byl zván i do Wiesbadenu, stejně jako i do Drážďan (tam měl hlavně úspěchy jako Walter v Mistrech pěvcích norimberských).

Na odpočinek Oldřich Spisar odešel ve svých čtyřiašedesáti letech, v roce 1983, po pětadvacetiletém angažmá v souboru první scény. Zemřel v nedožitých dvaaosmdesáti, 29. července 2001.

E.Suchoň: Krútňava (Ondrej)

s využitím archivu ND