Osobnosti české opery: Václav Bednář (1)

Nové CD z rozhlasových nahrávek Václava Bednáře, nekorunovaného krále českých barytonů a monografie Michala Pekárka Václav Bednář 

Pokládám za neobyčejně šťastnou souhru okolností, že na sklonku roku 2011 spatřilo světlo světa báječné CD z nahrávek Československého rozhlasu let padesátých, věnované pěvci zcela mimořádných kvalit – národnímu umělci Václavu Bednářovi. Akcentuji tento titul, který pěvec obdržel v roce 1963 (bylo mu 58 let), protože jestli někomu náležel bez sebemenší pochybnosti, pak tedy Václavu Bednářovi jednoznačně. Zcela nezávisle na CD vyšla záhy poté monografie Václav Bednář, pěvec Národního divadla od Michala Pekárka, vydaná nakladatelstvím  Nová Forma, 2011. Její autor není hudebním publicistou, hudbu má jako své hobby, ale profesionálům dal patřičnou lekci. Monografie jednoho z nejvýznamnějších pěvců naší hudební historie totiž vyšla poprvé. Což je pro mne až neuvěřitelné.Leč vrátím se ke kořenům. Václav Bednář (20.12.1905 – 12.11.1987) je nejen fenomenální pěvec, o čemž nepochybuji od raného mládí, ale je to milník barytonového oboru, který má v dějinách české opery své jedinečné místo. Od legendárního Josefa Lva, pro kterého sám Bedřich Smetana psal své barytonové partie a ba i přikomponovával ex post nádherné árie, přes Bohumila Benoniho, Stanislava Muže, Jana Konstantina a Benoniho žáka Zdeňka Otavu dospěl vývoj k Václavu Bednářovi. A on znamenal přelom. Po poněkud rovných tónech předchůdců i tenorálním charakteru barvy Stanislava Muže a Zdeňka Otavy se objevuje klasicky barevný baryton až varhanní plnosti. Hlas neobyčejně měkký a voluminózní, s krásnou měkkou výškou neznající ani náznakem, co je slůvko forze, s vřelým, oduševnělým výrazem a výraznou deklamací textu. Pan Pekárek více či méně (ale budiž mu veškerý dík) navazuje na texty kapitol autorů Viléma Pospíšila, Vladimíra Bora a Ladislava Šípa. Ocituji hudebního režiséra Ladislava Šípa (později i šéfa opery Národního divadla) z citované knihy Pěvci před mikrofonem:

„Václav Bednář – i když nemáme právo podceňovat zásluhy jeho pedagogů – je výjimečný pěvecký talent. Jeho hlasový projev je tak samozřejmý a přirozený, že jsme ochotni přijmouti jej jako dar od přírody. Co na neobyčejně barvitém, ušlechtilém a zcela vyrovnaném zpěvu Václava Bednáře zaujme především, je krásná kantiléna a výrazná dikce. Nikoliv přehnaná artikulace, ale zvláštní a zcela osobitá závažnost přednesu každého slova dramatického textu předurčuje Bednáře pro postavy majestátní či až tragické. Vřelost kantilény dávají předpoklady pro mimořádnou interpretaci postav Smetanových, jež psal skladatel pro barytonistu Josefa Lva.”Tato teze je mimo jakoukoliv diskusi. Zažil jsem Bednáře sice až v jeho pozdním období, ale slova dr Šípa ve mně plně rezonují. Ale trochu praxe ze vznosné teorie. Jako mladý gymnazista v Plzni jsem zažil zajímavou situaci. První barytonista opery v Plzni pan Josef Hořický mně vzkazoval: „Bude hostovat Bednář v roli Kaliny v Tajemství. Určitě se jdi podívat, to je náš nejlepší barytonista.“  Ano, byl jsem se podívat. Psal se rok 1964, Bednářovi bylo 59 let (to jsem tehdy nevěděl, co pro mladíka znamená fakt, kolik je komu let). Tak svrchovaný výkon jsem do té doby neviděl vzdor mnoha zahraničním pěvcům tehdy v Plzni defilujícím (Mazurok, Atlantov, Buzea, Andžaparidze, Obrazcovová aj.). Po příchodu do Prahy jsem mohl Bednáře obdivovat jako Vladislava v Daliboru, Tomše v Hubičce, zmíněného již Kalinu, i Voka v Čertově stěně. Jeho nádherné vysoké barytonové fis v Daliboru ve frázi „Jen kdo jej schvátí ortelem“, lehce, samozřejmě, tzv. shora vzaté, bylo úchvatné. Bylo mu přes šedesát let, ale jeho hlas zněl obdobně, jako je zachyceno na nahrávkách Supraphonu (narozdíl například od tenorové legendy Beno Blachuta, kde mezi nahrávkami a realitou konce šedesátých let byl už zřetelný rozdíl).Michal Pekárek ve své monografii přejímá výše řečený leitmotiv dr. Šípa. Taktéž ovšem souhlasí s hypotetickým názorem, že Bednářova vřelost a ušlechtilost už neleží tak dobře postavám lehkomyslným, samolibým až dryáčnickým, neb prý patos a sentiment jsou mu zcela cizí… Čímž má být i zdůvodněno, že Bednář byl v Národním divadle cele zaměřován k české tvorbě, potažmo k tvorbě slovanské (Oněgin!, Igor, Mazepa, Godunov). Tuto tezi Pekárek přejímá a v sympaticky pojaté monografii rozvíjí. Jenže s tím si dovoluji polemizovat. Doba je totiž od časů, vymezených kariéře Bednáře, zcela jinde. Estetika meziválečné epochy až nacionalisticky přepjatě vyzdvihuje národní tvorbu a staví ji do rozporu s tvorbou světovou. Pokud toto zjednoduším, tak třeba Novákův Karlštejn či Foersterova Debora jsou vrcholem pravého umění. Verdi, neřku-li Puccini či Mascagni je brak. Ostatně autor knihy cituje Otakara Ostrčila a jeho dopis určený řediteli ND: „Vynikající pěvec z brněnského divadla, doporučuji jeho pohostinské vystoupení ovšem že ne v Aidě nebo v Komediantech, nýbrž v něčem podstatnějším, například  v některé Smetanově opeře.“ Tato citace je typická. Ostatně dirigenti jako Ostrčil, ale i Talich, Krombholc, Chalabala nevyhledávali italský repertoár, který v souladu s hudební estetikou této doby zřetelně velmi podceňovali. Poukazuji na tento fakt proto, že odtud vyvěrá i zaměřování české špičky oné doby na repertoár národní, potažmo slovanský (osobně se domnívám, že žádný „slovanský“ obor neexistuje, viz ruská pěvecká škola). Duch tohoto nazírání pokračoval i v poválečné době. Tam se „slovanský“ obor docela hodil i politicky. Dnes vidíme, že vše je trochu jinak. Čas nejen smyje všechny rány, slovy Shakespeara, ale také mnohé přehodnotí. Foersterova Debora již neplatí za vrcholy umění, Pucciniho Tosca naopak nemůže být pokládána za „brak“, když odolala zubu času, který je neúprosný. Tím vším mířím k CD, které je složeno z rozhlasových nahrávek let padesátých. Ani v dosti známých áriích ze Smetanovy tvorby to však nejsou převzaté nahrávky z kompletů Supraphonu. Jsou to zcela jiné nahrávky ze studia rozhlasu v Praze s dirigenty Jiřím Stárkem a Františkem Dykem a oběma symfonickými tělesy rozhlasu – Pražským rozhlasovým orchestrem a Symfonickým orchestrem tehdy Československého rozhlasu. Je to znát i v rozdílnostech frázování u árie Voka oproti kompletu Supraphonu, které vždy ovlivňuje dirigent. Smetanův Přemysl, Vok a Vladislav jsou klasické interpretační klenoty, doplněné výrazově skvěle odstíněnou árií Kaliny (toho pro Supraphon s Chalabalou nahrál  Přemysl Kočí, obdobně i Tomše). Není pro mne překvapením ideální Dvořákův Bohuš z Jakobína. Pauerovu Ódu na jižní Čechy pan dirigent Stárek poněkud v tempech uspěchává, nedává klidná odsazení v césurách, takže globálně v tónu jistě krásná árie vyzní trošku tempicky rozháraně. Dojdeme ke světové tvorbě, o níž se tedy traduje verbálně výše zmiňované. A náhle rozhlas usvědčuje, že zmíněné hypotézy jsou jen a pouze hypotézami. Borodinův Kníže Igor je velmi dobrý, Jeleckij v Pikové dámě výborný. Escamillo z Bizetovy Carmen je vynikající, s nádherně krytým tónem „e“ v refrénu (tady barytonisté často nevědí, jak daný prodloužený tón brát- otevřeně či polokrytě). Bednář zde ukazuje, jak daný tón vzít zcela ideálně. Ovšem pravou lahůdkou světové úrovně je árie Valentina z Gounodova Fausta. Ta omamná vřelost, tónová nádhera, měkkost ideálně plných, znělých výšek či odvíjení kantilény je vzorové. Tak tomuto Valentinovi se hned tak nějaký soudobý baryton může stěží postavit. Abychom si rozuměli, myslím tím soudobou světovou špičku. Když ovšem CD naservíruje slavný Prolog z Leoncavallových Komediantů, pak neváhám říci, že jsem ho takto pěvecky zvládnutý od nikoho neslyšel. Ta nádhera zvuku, širokodeché kantilény jakoby samozřejmě odvíjené. A opět ona příkladná škola krytí vyšších poloh! Při kráse měkkosti tónů nikde ani náznak forze či zatlačení do zvuku. Bednář si přidává nepovinné vysoké as tak čarokrásné, že nemá srovnání. Závěrečné géčko je vzorem plnozvučné a volné barytonové výšky, jaké nebýváme u barytonů častými svědky. Výšku spouští z měkkých začátků vrozeného plného voix mixte, ideálně krytého, čímž působí absolutní svobodou tónů. CD zakončuje měkce rozvíjená kantiléna Wagnerovy  Písně o večernici Wolframa z Tannhäusera s přirozenou deklamací dobře interpretovaného Richarda Wagnera.Toto CD je skvělé právě tím, že ukazuje Bednáře jako pěvce světového repertoáru. S autorem knihy jsem se korespondenčně shodnul, že ve světových operách Bednář připomíná pěvce Leonarda Warrena. Ano, nahrál pro rozhlas v kompletu Verdiho Traviatty otce Germonta (s Tauberovou  a Žídkem) a je s ním plně srovnatelný. Vzácné CD z nahrávek rozhlasu potvrzuje, že Bednář byl pěvcem světového formátu. Není to až tak překvapivé. V Ostravě i v Brně zpíval Bednář celou šíři světového repertoáru. Monografie to dokládá i důslednými přehledy rolí a nahrávek. Od roku 1945, kdy byl konečně ve svých čtyřiceti letech angažován do Národního divadla, byl dirigenty zaměřen na český, především smetanovský repertoár. Fascinoval dirigenty měkkým zvukem, kterým byl jakoby pro Smetanu předurčen. Stal se mustrem barytonové generace poválečné epochy. Pro národní  tvorbu to bylo štěstí. Na světových scénách se ale ani dnes, kdy není o genialitě Smetany pochybnost, nedá udělat kariéra na jeho díle. Jako Valentin, Tonio, Germont, Boccanegra, Renato apod. ji Bednář udělat snadno mohl. Je filozofickou otázkou, zda je vyšší metou zpívat třeba v MET či ve Vídni Gounoda nebo Verdiho, nebo se stát ideálem interpretace Smetanova díla. Kdy pěvec jakoby až symbolicky sní svůj věčný sen pochován na vyšehradském Slavíně v blízkosti hrobu geniálního skladatele. Ve šlépějích Bednáře kráčeli velcí barytonisté. Skoro kopií byl Jindřich Jindrák, jen neměl ty nádherně samozřejmé Bednářovy výšky. Jeho vliv byl zřejmý u Josefa Hořického, Jaroslava Majtnera, Čestmíra Kráčmara, Jaroslava Součka a taktéž u nedávno zesnulého Václava Zítka.
(Dokončení zítra)