Osobnosti české opery: Zdeněk Švehla

Když vyslovím jméno pěvce Zdeňka Švehly, výborného lyrického tenoristy opery Národního divadla v Praze, vybaví se mi hned před očima jeho báječný Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim na scéně Stavovského (tehdy Tylova) divadla v Praze. Ve skvělém nastudování Jaroslava Krombholce a v režii Václava Kašlíka. Premiéra v roce 1969 byla poprvé v italském originále. Tato inscenace se pak hrála neskutečně mnoho let. Zároveň se mi vybaví Švehlovo hostování v Plzni v roli Vévody v Rigolettovi v roce 1966. Tehdy jsem ho viděl live poprvé. Dodnes mám zakódován v paměti tento pěvecky suverénní výkon, který s bravurou zdolával nástrahy poloh této role. Nástrahy, které dnes umí málokdo zdolat s nadhledem, a nějak častěji, než je zdrávo, slýchám ve Vévodovi z Mantovy až bizarní kiksy na vysokých háčkách ve 4. dějství. Zdeněk Švehla je dodnes jedním z nejlepších Vévodů z Mantovy, které jsem mohl slyšet a vidět. Švehlův lyrický tenor byl neobyčejně příjemný, libozvučný, krásným témbrem až vemlouvavý.V dobách zlaté éry české opery (myšlena čtyřicátá až sedmdesátá léta minulého století) jsme měli mnoho dobrých tenoristů, ale kupodivu jen Zdeněk Švehla a brněnský tenorista Vladimír Krejčík uměli stylově výborně zpívat Mozarta. Švehla ovládal virtuózní běhy partů Mozartových oper s obdivuhodnou elegancí a noblesou projevu. Ottavio, Ferrando, Tamino či Belmonte byli jeho parketou. Hostoval je ostatně i ve Wiener Volksoper, později  i ve Staatsoper, což se u nás málo ví. Podobně se málo ví o jeho hostování v Raimundtheater Wien.Zdeněk Švehla byl absolventem brněnské konzervatoře (1943–1949) u profosora Bohumila Soběského, u něhož pokračoval i na JAMU v Brně. Od roku 1951 se stal sólistou opery v Olomouci. Brzy byl v hanácké metropoli hvězdou velkého lesku. Podle svědectví exprimáře MUDr. Zdeňka Kresy, který tehdy působil v Olomouci, byl Zdeněk Švehla nazýván „třítisícovým tenorem“. Pro osobní plat, který mu byl Išou Krejčím přidělen, zcela mimo tabulky, což bylo na počátku padesátých let hodně peněz. V době, kdy doznívala poválečná chudá léta s přídělovým systémem na řadu potravin, včetně dobové platové nivelizace, plat překvapivý. V roce 1957 vstupuje Švehla v Kristových třiatřiceti letech do Národního divadla v Praze. Také zde se stává okamžitě předním sólistou vedle Beno Blachuta, Ivo Žídka, Bohumíra Vícha, Viktora Kočího a brzy poté i Jana Hlavsy. Dirigenti Zdeňka Švehlu preferovali pro světový repertoár. Nejen pro Mozarta, ale pro celou šíři italského repertoáru, jehož byl v Praze důležitým interpretem až do doby příchodu Jiřího Zahradníčka (1970). Pěvec se tak prezentoval jako výtečný Verdiho Alfred v Traviatě, již zmíněný Vévoda v Rigolettovi, Arrigo v Sicilských nešporech, Gabriele Adorno v Simone Boccanegrovi, ba i hrdinný Radames v Aidě (v alternaci s Bohumírem Víchem). V Pucciniho díle jistý Pinkerton v Madame Butterfly, Cavaradossi v Tosce, Rudolf v Bohémě. Ve slovanské tvorbě byl báječným Lenským v opeře Eugen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského. Zde mohl uplatnit své schopnosti hlasové modulace, fines jemných dynamických odstínů, které v Lenského velké árii ovládal dokonale. Ve velké inscenaci Prokofjevova díla Vojna a mír (1970) velmi imponoval jako Anatol Kuragin. Rubem mince obsazování ve světovém repertoáru bylo menší uplatnění v české tvorbě. To byla jistě škoda, ale v díle Smetanově jsem Švehlu často nevídal. Přesto se stal skvělým, ba přímo vzorovým Vítkem v Daliborovi (nahrávka Supraphonu z roku 1967). V Janáčkově díle pro mne dokonale splynul s postavou Váni Kudrjáše v Kátě Kabanové. Právě proto, že jsem Švehlu v české tvorbě postrádal, neb byl cele využíván ve světovém repertoáru, o to více byl pro mne milým překvapením jeho Princ ve filmové Dvořákově Rusalce, natočené Václavem Kašlíkem v roce 1962. Na herecký výkon Vladimíra Ráže přizval Kašlík pro part Prince právě Zdeňka Švehlu. Do role, kterou tehdy „okupovali“ Beno Blachut, Ivo Žídek a Oldřich Spisar. Václav Kašlík zdůvodnil obsazení Švehly do Prince tím, že na projev Vladimíra Ráže chtěl mít „štíhlejší hlasový typ“. A Švehla se mu odvděčil velice kvalitním, inteligentním pěveckým projevem. Vyrovnal se u nás již „klasickým“ interpretům Blachutovi i Žídkovi, zvěčněným Supraphonem. Pro mne je zajímavé sledovat, jak se typický lyrický hlas k roli pohádkového Prince báječně hodí. Položil jsem si při poslechu této Rusalky otázku, zda se dirigenti nemýlí, když do role Prince preferují obvykle dramatičtější hlasové typy (po roce 1962 se v Národním divadle ještě vedle již jmenovaných Princů objevovali Jaroslav Kachel a Jaroslav Stříška, tedy pěvci dramatického oboru).