Osobnosti české opery: Zdeněk Švehla
Když vyslovím jméno pěvce Zdeňka Švehly, výborného lyrického tenoristy opery Národního divadla v Praze, vybaví se mi hned před očima jeho báječný Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim na scéně Stavovského (tehdy Tylova) divadla v Praze. Ve skvělém nastudování Jaroslava Krombholce a v režii Václava Kašlíka. Premiéra v roce 1969 byla poprvé v italském originále. Tato inscenace se pak hrála neskutečně mnoho let. Zároveň se mi vybaví Švehlovo hostování v Plzni v roli Vévody v Rigolettovi v roce 1966. Tehdy jsem ho viděl live poprvé. Dodnes mám zakódován v paměti tento pěvecky suverénní výkon, který s bravurou zdolával nástrahy poloh této role. Nástrahy, které dnes umí málokdo zdolat s nadhledem, a nějak častěji, než je zdrávo, slýchám ve Vévodovi z Mantovy až bizarní kiksy na vysokých háčkách ve 4. dějství. Zdeněk Švehla je dodnes jedním z nejlepších Vévodů z Mantovy, které jsem mohl slyšet a vidět. Švehlův lyrický tenor byl neobyčejně příjemný, libozvučný, krásným témbrem až vemlouvavý.
V dobách zlaté éry české opery (myšlena čtyřicátá až sedmdesátá léta minulého století) jsme měli mnoho dobrých tenoristů, ale kupodivu jen Zdeněk Švehla a brněnský tenorista Vladimír Krejčík uměli stylově výborně zpívat Mozarta. Švehla ovládal virtuózní běhy partů Mozartových oper s obdivuhodnou elegancí a noblesou projevu. Ottavio, Ferrando, Tamino či Belmonte byli jeho parketou. Hostoval je ostatně i ve Wiener Volksoper, později i ve Staatsoper, což se u nás málo ví. Podobně se málo ví o jeho hostování v Raimundtheater Wien.
Zdeněk Švehla byl absolventem brněnské konzervatoře (1943–1949) u profosora Bohumila Soběského, u něhož pokračoval i na JAMU v Brně. Od roku 1951 se stal sólistou opery v Olomouci. Brzy byl v hanácké metropoli hvězdou velkého lesku. Podle svědectví exprimáře MUDr. Zdeňka Kresy, který tehdy působil v Olomouci, byl Zdeněk Švehla nazýván „třítisícovým tenorem“. Pro osobní plat, který mu byl Išou Krejčím přidělen, zcela mimo tabulky, což bylo na počátku padesátých let hodně peněz. V době, kdy doznívala poválečná chudá léta s přídělovým systémem na řadu potravin, včetně dobové platové nivelizace, plat překvapivý. V roce 1957 vstupuje Švehla v Kristových třiatřiceti letech do Národního divadla v Praze. Také zde se stává okamžitě předním sólistou vedle Beno Blachuta, Ivo Žídka, Bohumíra Vícha, Viktora Kočího a brzy poté i Jana Hlavsy. Dirigenti Zdeňka Švehlu preferovali pro světový repertoár. Nejen pro Mozarta, ale pro celou šíři italského repertoáru, jehož byl v Praze důležitým interpretem až do doby příchodu Jiřího Zahradníčka (1970). Pěvec se tak prezentoval jako výtečný Verdiho Alfred v Traviatě, již zmíněný Vévoda v Rigolettovi, Arrigo v Sicilských nešporech, Gabriele Adorno v Simone Boccanegrovi, ba i hrdinný Radames v Aidě (v alternaci s Bohumírem Víchem). V Pucciniho díle jistý Pinkerton v Madame Butterfly, Cavaradossi v Tosce, Rudolf v Bohémě. Ve slovanské tvorbě byl báječným Lenským v opeře Eugen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského. Zde mohl uplatnit své schopnosti hlasové modulace, fines jemných dynamických odstínů, které v Lenského velké árii ovládal dokonale. Ve velké inscenaci Prokofjevova díla Vojna a mír (1970) velmi imponoval jako Anatol Kuragin. Rubem mince obsazování ve světovém repertoáru bylo menší uplatnění v české tvorbě. To byla jistě škoda, ale v díle Smetanově jsem Švehlu často nevídal. Přesto se stal skvělým, ba přímo vzorovým Vítkem v Daliborovi (nahrávka Supraphonu z roku 1967). V Janáčkově díle pro mne dokonale splynul s postavou Váni Kudrjáše v Kátě Kabanové. Právě proto, že jsem Švehlu v české tvorbě postrádal, neb byl cele využíván ve světovém repertoáru, o to více byl pro mne milým překvapením jeho Princ ve filmové Dvořákově Rusalce, natočené Václavem Kašlíkem v roce 1962. Na herecký výkon Vladimíra Ráže přizval Kašlík pro part Prince právě Zdeňka Švehlu. Do role, kterou tehdy „okupovali“ Beno Blachut, Ivo Žídek a Oldřich Spisar. Václav Kašlík zdůvodnil obsazení Švehly do Prince tím, že na projev Vladimíra Ráže chtěl mít „štíhlejší hlasový typ“. A Švehla se mu odvděčil velice kvalitním, inteligentním pěveckým projevem. Vyrovnal se u nás již „klasickým“ interpretům Blachutovi i Žídkovi, zvěčněným Supraphonem. Pro mne je zajímavé sledovat, jak se typický lyrický hlas k roli pohádkového Prince báječně hodí. Položil jsem si při poslechu této Rusalky otázku, zda se dirigenti nemýlí, když do role Prince preferují obvykle dramatičtější hlasové typy (po roce 1962 se v Národním divadle ještě vedle již jmenovaných Princů objevovali Jaroslav Kachel a Jaroslav Stříška, tedy pěvci dramatického oboru).
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky