Osobnosti české opery: Zdeněk Švehla

Když vyslovím jméno pěvce Zdeňka Švehly, výborného lyrického tenoristy opery Národního divadla v Praze, vybaví se mi hned před očima jeho báječný Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim na scéně Stavovského (tehdy Tylova) divadla v Praze. Ve skvělém nastudování Jaroslava Krombholce a v režii Václava Kašlíka. Premiéra v roce 1969 byla poprvé v italském originále. Tato inscenace se pak hrála neskutečně mnoho let. Zároveň se mi vybaví Švehlovo hostování v Plzni v roli Vévody v Rigolettovi v roce 1966. Tehdy jsem ho viděl live poprvé. Dodnes mám zakódován v paměti tento pěvecky suverénní výkon, který s bravurou zdolával nástrahy poloh této role. Nástrahy, které dnes umí málokdo zdolat s nadhledem, a nějak častěji, než je zdrávo, slýchám ve Vévodovi z Mantovy až bizarní kiksy na vysokých háčkách ve 4. dějství. Zdeněk Švehla je dodnes jedním z nejlepších Vévodů z Mantovy, které jsem mohl slyšet a vidět. Švehlův lyrický tenor byl neobyčejně příjemný, libozvučný, krásným témbrem až vemlouvavý.V dobách zlaté éry české opery (myšlena čtyřicátá až sedmdesátá léta minulého století) jsme měli mnoho dobrých tenoristů, ale kupodivu jen Zdeněk Švehla a brněnský tenorista Vladimír Krejčík uměli stylově výborně zpívat Mozarta. Švehla ovládal virtuózní běhy partů Mozartových oper s obdivuhodnou elegancí a noblesou projevu. Ottavio, Ferrando, Tamino či Belmonte byli jeho parketou. Hostoval je ostatně i ve Wiener Volksoper, později  i ve Staatsoper, což se u nás málo ví. Podobně se málo ví o jeho hostování v Raimundtheater Wien.Zdeněk Švehla byl absolventem brněnské konzervatoře (1943–1949) u profosora Bohumila Soběského, u něhož pokračoval i na JAMU v Brně. Od roku 1951 se stal sólistou opery v Olomouci. Brzy byl v hanácké metropoli hvězdou velkého lesku. Podle svědectví exprimáře MUDr. Zdeňka Kresy, který tehdy působil v Olomouci, byl Zdeněk Švehla nazýván „třítisícovým tenorem“. Pro osobní plat, který mu byl Išou Krejčím přidělen, zcela mimo tabulky, což bylo na počátku padesátých let hodně peněz. V době, kdy doznívala poválečná chudá léta s přídělovým systémem na řadu potravin, včetně dobové platové nivelizace, plat překvapivý. V roce 1957 vstupuje Švehla v Kristových třiatřiceti letech do Národního divadla v Praze. Také zde se stává okamžitě předním sólistou vedle Beno Blachuta, Ivo Žídka, Bohumíra Vícha, Viktora Kočího a brzy poté i Jana Hlavsy. Dirigenti Zdeňka Švehlu preferovali pro světový repertoár. Nejen pro Mozarta, ale pro celou šíři italského repertoáru, jehož byl v Praze důležitým interpretem až do doby příchodu Jiřího Zahradníčka (1970). Pěvec se tak prezentoval jako výtečný Verdiho Alfred v Traviatě, již zmíněný Vévoda v Rigolettovi, Arrigo v Sicilských nešporech, Gabriele Adorno v Simone Boccanegrovi, ba i hrdinný Radames v Aidě (v alternaci s Bohumírem Víchem). V Pucciniho díle jistý Pinkerton v Madame Butterfly, Cavaradossi v Tosce, Rudolf v Bohémě. Ve slovanské tvorbě byl báječným Lenským v opeře Eugen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského. Zde mohl uplatnit své schopnosti hlasové modulace, fines jemných dynamických odstínů, které v Lenského velké árii ovládal dokonale. Ve velké inscenaci Prokofjevova díla Vojna a mír (1970) velmi imponoval jako Anatol Kuragin. Rubem mince obsazování ve světovém repertoáru bylo menší uplatnění v české tvorbě. To byla jistě škoda, ale v díle Smetanově jsem Švehlu často nevídal. Přesto se stal skvělým, ba přímo vzorovým Vítkem v Daliborovi (nahrávka Supraphonu z roku 1967). V Janáčkově díle pro mne dokonale splynul s postavou Váni Kudrjáše v Kátě Kabanové. Právě proto, že jsem Švehlu v české tvorbě postrádal, neb byl cele využíván ve světovém repertoáru, o to více byl pro mne milým překvapením jeho Princ ve filmové Dvořákově Rusalce, natočené Václavem Kašlíkem v roce 1962. Na herecký výkon Vladimíra Ráže přizval Kašlík pro part Prince právě Zdeňka Švehlu. Do role, kterou tehdy „okupovali“ Beno Blachut, Ivo Žídek a Oldřich Spisar. Václav Kašlík zdůvodnil obsazení Švehly do Prince tím, že na projev Vladimíra Ráže chtěl mít „štíhlejší hlasový typ“. A Švehla se mu odvděčil velice kvalitním, inteligentním pěveckým projevem. Vyrovnal se u nás již „klasickým“ interpretům Blachutovi i Žídkovi, zvěčněným Supraphonem. Pro mne je zajímavé sledovat, jak se typický lyrický hlas k roli pohádkového Prince báječně hodí. Položil jsem si při poslechu této Rusalky otázku, zda se dirigenti nemýlí, když do role Prince preferují obvykle dramatičtější hlasové typy (po roce 1962 se v Národním divadle ještě vedle již jmenovaných Princů objevovali Jaroslav Kachel a Jaroslav Stříška, tedy pěvci dramatického oboru).

Švehlův líbezně znějící tenor se skvěle uplatnil v nahrávkách klasických operet, natočil jich pro Československý rozhlas v Praze mnoho. Řekl bych, že neznám lepšího tenora pro klasické operety Franze Lehára, Johanna Strausse či Emmericha Kálmána. Měl spolu s hlasovou technikou zvláštní cit, pěvecké charisma pro klasickou operetu. Kéž by Radioservis vydal některou z nahrávek operet se Zdeňkem Švehlou! Třeba Veselou vdovu nebo Hraběnku Maricu, Netopýra či Nedbalovy operety. Byla by to cenná připomínka Švehlova pěveckého kumštu, neprohloupilo by se patrně z ekonomického úhlu pohledu! Švehla je pro svoji noblesu projevu v Čechách podobný, jako byl v německé interpretaci klasické operety tenorista Rudolf Schock (1915–1986). Blízko tomuto světu velké operety je i Offenbachův Hoffmann v jediném jeho operním díle Hoffmannovy povídky. Švehla byl Hoffmannem moderní inscenace Laterny magiky, se kterou se dostal i na zájezd do USA a do kanadského Montrealu v roce 1967. Hoffmann zde byl v Kašlíkově originální režii jedinou živou postavou ve filmově koncipované inscenaci, kde prolnutí filmového světa a živého divadla bylo leitmotivem (premiéra 1962). Protože Laterna magika hrála denně a byla na řadu měsíců dopředu vyprodána, muselo hlavní roli Hoffmanna alternovat dokonce osm tenoristů z Prahy a krajských scén! Našli by se dnes mezi českými tenoristy? Zdeněk Švehla byl poctěn premiérou, zřejmě Václavu Kašlíkovi imponoval. Jen připomenu pár jmen alternantů role Hoffmanna tehdy v Laterně magice – Ivo Žídek, Viktor Kočí, plzeňský Zdeněk Jankovský, brněnský Vladimír Krejčík, olomoucký tenorista František Šifta, Miroslav Frydlewicz..

V roce 1967 vystoupil Zdeněk Švehla poprvé ve Wiener Staatsoper. Předcházelo tomu jeho hostování ve Volksoper Wien od roku 1957 a také v divadle Raimundtheater  Wien, provozujícím lehkou múzu. Ve Volksoper dostal přímou nabídku na angažmá, kterou údajně odmítl ve prospěch Národního divadla v Praze. Bylo to v závěru jeho velmi úspěšné kariéry v Olomouci (1951–1957), kdy řešil dvě možnosti působení. Národní divadlo, nebo Volksoper Wien. Zdeněk Švehla volil tehdy Prahu. Národní divadlo mělo pro českého pěvce větší přitažlivost, ale to byl tehdy jev obecněji velice častý.

Jak jsem zmínil, operní šéfové Švehlu hojně využívali pro italský repertoár a Mozarta, takže pro tvorbu Smetany a Dvořáka již nebylo dost prostoru. V Janáčkově tvorbě se prezentoval krom ideálního Kudrjáše též Števou v Její pastorkyni, velkou partií byl pro něho Albert Gregor ve Věci Makropulos. Plně se mohl v díle Leoše Janáčka uplatnit díky anglické firmě Decca, pro kterou účinkoval hned ve třech kompletech – v Kátě Kabanové, Věci Makropulos  a Z mrtvého domu. Vystupoval také mnohokrát koncertně s Českou filharmonií, se Symfonickým orchestrem FOK  i s rozhlasovými symfoniky. Podnikl úctyhodných 105 výjezdů za účelem hostování v zahraničí, včetně několika výjezdů s operou Národního divadla. Je to úžasný výčet. Tento výtečný a spolehlivý tenorista odešel v Praze do penze jako šestašedesátiletý v roce 1990. Po třiatřiceti letech věrné služby Národnímu divadlu a české hudební kultuře. Je mi s podivem, že dosud zůstal opomenut pro Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, která by mu měla náležet.

Foto archiv Národního divadla – Jaromír Svoboda