Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (18)

Velký úspěch a malý skandál v Moskvě

Sovětský komisař pro lidovou osvětu Anatolij Lunačarskij pozval do Moskvy Theodora Dreisera, autora sociálněkritického románu Americká tragédie. Dreiser se mě zeptal, jestli má Lunačarskému navrhnout moje turné – program s operními áriemi Čajkovského, Borodina, Rachmaninova, s černošskými spirituály a ruskými lidovými písněmi by se mohl v SSSR líbit. Sotva tam přijel, už mi telegrafoval, že prý se tam o mně ví a rádi mě pozvou. Slíbili mi osm koncertů v měsíci, 200 dolarů za večer. Newyorští přátelé nevěřili, že by mi v Rusku platili v dolarech, ale jiné nabídky jsem momentálně neměl. Při zastávce v Paříži mi říkali, že jídlo v Rusku je nemožné, klavíry jsou rozladěné staré kisny a hotely špinavé. Na ruské ambasádě v Paříži mě poučili, že Rachmaninova zpívat nemůžu, protože Rachmaninov je nepřítel Sovětského svazu. Nevypadalo to tedy nijak povzbudivě, přesto jsem do Moskvy jel. Z Ameriky do té doby nikdo v Sovětském svazu nevystupoval, ale věděl jsem, že například dirigenti a klavíristé z Německa mají v SSSR úspěchy, hlavně v Leningradě. V Moskvě mě přivítali po ruském způsobu čajem, vodkou, sladkostmi a mnoha objetími. Nikdo po mně nechtěl dolary na reklamní účely a další na uspořádání koncertu. Měl jsem jen zpívat, za 200 dolarů za večer.

S Rachmaninovovými písněmi jsem měl vždycky úspěch a nechtělo se mi je z programu vypustit. Vydal jsem se za ředitelem moskevské konzervatoře Ipolitovem-Ivanovem, aby rozhodl. Seděla tam komise ministerstva lidové osvěty a chtěla si mě poslechnout. To se mi nezdálo, ale předzpívat jsem musel. Celkově přátelská atmosféra mě odzbrojila a hlavně to, že mi přidělili výtečného doprovazeče Abrama Davidoviče Makarova.

Začal jsem árií André Chéniera z Giordanovy opery a už mě objímali a líbali. Byl jsem prostě doma. Přešel jsem ke své oblíbené Hvězdičce od Musorgského a pak přišly dvě Rachmaninovovy písně. Ipolitov-Ivanov řekl: „To není žádný americký tenor, to je naše tělo a naše krev.“ A zase objímání a polibky, vodka a čaj s citronem a já směl Rachmaninova zpívat. A po mně pak všichni zpěváci zařazovali Rachmaninova na program.

První koncert byl v sále moskevské konzervatoře. Po úvodních operních áriích vstal jakýsi mladý zpěvák a protestoval: „My máme svoje mistry belcanta – není potřeba je dovážet z Ameriky.“ Publikum začalo hlučet, ale nakonec se spustil velký aplaus – pro mě. Ipolitov-Ivanov zářil. Po koncertě publikum ve foyeru vášnivě diskutovalo, hlavně studenti konzervatoře. Musorgského Písně a tance smrti zatím zpívaly jen hluboké hlasy, a že je slyšeli od tenora, jim přišlo zvláštní. Lidé dělali takový rámus, že se šel Ipolitov-Ivanov podívat, co se děje. Za několik minut pro mě přišel. Postavil se na židli a „opozici“ řekl: „Musorgskij byl můj přítel. Ujišťuju vás, že kdyby žil, měl by radost, kdyby slyšel své písně tak, jak je dneska zpíval tady Sergej Matvějevič.“ A byl klid.

Ipolitov-Ivanov se mi omlouval a vysvětloval: „Tohle je nové Rusko, mládež má svobodu vyjádřit, co si myslí, a kritizovat.“ Bylo to roku 1927, Stalinova éra teprve začínala.

Životní podmínky v Moskvě sice nebyly takové, jak je popisoval americký tisk, ale špatné byly a bylo mi jasné, že při vší finanční nejistotě v USA jsem na tom pořád ještě lépe než moji kolegové v Moskvě. Byl jsem v tom smyslu varován, ale člověk se musí přesvědčit sám. V palácích a luxusních bytech, ve kterých dřív bydlívala jedna rodina, se teď tísnilo rodin několik. Velké taneční sály byly rozděleny na „pokoje“ podle toho, kolik bylo k dispozici oken, a protože byl nedostatek stavebního materiálu, tvořily příčky jen kusy nábytku nebo nějaké kartony. Co mě ale překvapovalo, byla mírumilovnost těch obyvatel, byli s tím prostě smíření, i když si museli navzájem půjčovat kabáty a čepice, když šli někam na návštěvu nebo do divadla. Vládla všeobecná solidarita.

Když jsem Moskvu opouštěl, doprovázela mě na nádraží skupina hudebníků a spisovatelů. Stáli na peroně a mávali a Alexej Tolstoj, synovec Lva Nikolajeviče, volal: „Podívejte, on si ten krásný klobouk veze zpátky do Ameriky!“ Za velkého jásotu jsem klobouk popadl a hodil mu ho. Byl to krásný černý borsalino a Alexej teď byl nejpyšnější člověk v Moskvě. Milice prý před ním měla velký respekt, protože ho v tom klobouku považovala za cizince.

Jen jsme se vrátili do New Yorku, dostal jsem z Moskvy telegram, kterým mě zvali k dalším dvaceti koncertům, i s mou ženou Marií, také zpěvačkou. Měli jsme zpívat operní duety a lidové písně britských ostrovů, které Marie zvlášť krásně interpretovala (pocházela ze Skotska). Myslel jsem na ten nedostatek tam, a jak jsem posledně přišel o klobouk, a tak jsme kufry nacpali všemožným šatstvem nad naši vlastní potřebu. Dmitriji Šostakovičovi jsme přivezli psací papír, který v Moskvě vůbec nebyl, psalo se tam na ošklivý hnědý papír. Tak tomu bylo i při dalších zájezdech, vždycky jsme vozili košile, pulovry, kravaty a podobně. Jednou nás kontroloval celník. Pamatoval si, že jsme měli při cestě do Ruska čtyři kufry napěchované šatstvem a teď tam máme jen noty. Naštěstí se objevil vrchní celník. Když slyšel naše jména, zvolal: „Já vás předvčírem slyšel v radiu! Nádherné to bylo!“ Takže jsme mohli jet dál. (Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat