Ostravská Mirandolina v Praze

  1. 1
  2. 2

Hlavním problémem představení bylo velmi nediferencované vedení orchestru Markem Ivanovičem, který nerespektoval předepsané dynamické rozdíly partitury a bez velkých diferencí a v celkově silnější zvukové intenzitě odehrál jak lyrické, tak dramatičtější pasáže díla. Rafinovanosti partitury tak zcela zanikly. Částečně to mohlo být způsobeno i menším prostorem Stavovského divadla, ale delikátnost hudebního jazyka se opravdu nedostavila. Stejně tak herecké vedení (režie Jiří Nekvasil) bylo tzv. „na první dobrou“. Herecká akce bez větších nápadů byla odehrána spolehlivě, ale fádně. Režisér nepřivedl představitele (vyjma představitelky Mirandoliny a Rytíře di Ripafratty) k výraznějším charakterizačním úkolům. Situacím chyběla gradace a hlavně pointování. Chyběla i jakákoli režijní snaha vytvořit a dodržet typovost postavy. Scéna Daniela Dvořáka působí opticky fragmentárně a využívá povrchní symboliky (dvě torza klavírů, naddimenzovaná šachová figura věže a dveře). Tyto nesouvisející jednotliviny jsou kombinovány s křesly v designu padesátých let a stylově neutrálními židlemi. Zajímavě se jevily pouze figury koček na okraji scény, které snad měly evokovat ženské vlastnosti nebo odkazovat k původní inscenaci v Trösterově výpravě, jejíž atrakcí byla živá kočka, kterou na mašli vedly představitelky hereček. Stylově rozklížený dojem z inscenace, které celkově chybí elegance, posilují kostýmy Simony Rybákové. Současný zájem o módu padesátých let se již několik let opětovně vrací jako inspirační zdroj do kostýmní tvorby nejen operních scén (například La Rondine v Met, v Praze nejdůsledněji v Polském židovi ve Státní opeře). Práce s liniemi a materiály ale není důsledná, ženské kostýmy a doplňky (včetně materiálu „vikslajvantové“ kabelky) jsou uspokojivé a vizuálně vděčné, zatímco pánské kostýmy pracují již jen s náznakem pánských módních linií zvoleného období a kostým Rytíře di Ripafratty je současnou retrokopií. Barevnost pastelových tónů působila slibně, ale bohužel se s ní v inscenaci dále nepracovalo, ač se nabízely nápady křížové barevnosti křesel a oblečení nápadníků, kteří v herecké akci křižují jeviště. Katastrofálně působí baletní čísla, výtvarně zřejmě inspirovaná klipem „Mackie Messer“ v podání Miloše Kopeckého ze šedesátých let. Vystoupení bez obsahu, kdy tanečnice přijdou, protáhnou se a zase odejdou, ještě zarazilo nesychronicitou. Proč se saltarello (salterello = původně lidový abruzský tanec; s trochu jazykové licence přeložitelné i jako „skočná“) hrálo při zavřené oponě, mi zůstává záhadou, když už byl balet angažován.Výsledný dojem rutinní práce inscenačního týmu zásadně vylepšují pěvecké výkony. Představitelka Mirandoliny (Kateřina Kněžíková) svým naturelem velmi dobře souzněla s postavou, stejně jako vynikala vedle nejpropracovanější herecká kreace Ripafratty (Jan Willem Baljet). Další dva nápadníci nebyli přesvědčiví, ani herecky ani pěvecky. Naopak duo hereček si svoje party více vychutnávalo. I tenorový part Fabrizia (Luciano Mastro) byl spolehlivě odveden. Je škoda, že vynaložené úsilí pěvců a orchestru se pak musí spojit do kompromisního inscenačního výsledku, který nesleduje stylové aspekty zvoleného díla, ani se nepokouší – třeba cestou experimentu – o redefinování uměleckých hodnot inscenované opery. Všeobecně pochvalné mínění o inscenaci je zarážející, už vzhledem k jednotvárnosti a nudě, která jeviště většinu času ovládala. Pokud bude český divák tolerantní k této úrovni inscenační praxe, a nebude poměřovat inscenace s režiemi předních operních režisérů (David Radok, Jiří Heřman a snad několik dalších), nebudou česká operní divadla opravdu konkurenceschopná ani v rámci středoevropského regionu. Možná toto setrvávání ve stereotypu vedení k „opernímu herectví“ i povrchní a povšechné operní režii je součástí českého přístupu k umění vůbec. Tradice nemusí být ovšem vždy ta nejlepší volba. Charlie Chaplin si mohl dovolit napsat v pamětech: „Všeobecně rozšířené mínění je často jen všeobecně rozšířená hloupost.“
1/ ammirativa = vzbuzující obdiv (poznámka pro neitalštináře a zároveň čtenáře operních titulků)

Bohuslav Martinů:
Mirandolina
Dirigent: Marko Ivanović
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Orchestr opery Národního divadla moravskoslezského 
Členky baletu Národního divadla moravskoslezského 
Premiéra 5. prosince 2013 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 7. 1. 2014 Stavovské divadlo Praha)

Mirandolina – Kateřina Kněžíková
Fabrizio – Luciano Mastro
Markýz di Forlimpopoli – Martin Gurbaľ
Hrabě d´Albafiorita – Josef Moravec
Rytíř di Ripafratta – Jan Willem Baljet

Deianira – Anna Nitrová
Ortensia – Eva Dřízgová-Jirušová
Sluha rytířův – Václav Morys
Klenotník – Jan Rychtář 

www.ndm.cz

Foto Martin Popelář, Daniel Jäger

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Mirandolina (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="83725" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments