Český rok hudby

Zápisník Jindřicha Bálka (38)

Před lety jsme měli Muzeum české hudby, které když se přestěhovalo a znovu otevřelo, změnilo název na České muzeum hudby. A je stále součástí Národního muzea. Změna má logiku, protože konečně vzal někdo vážně, jak úzce je naše hudební kultura napojená jednou na hudební svět italský, jindy německý, francouzský a tak dále. Do Českého muzea hudby přirozeně patří všechny pražské návštěvy světových či chcete-li zahraničních skladatelů. Protože to, co jim naše země tu a tam uměla nabídnout, také patří do dějin české hudby.Nechci zbytečně opakovat, co bylo mnohokrát řečeno, ale přece jen dostatečně není v našem povědomí: tedy to, jak úzký bývá onen národní klíč k dějinám české hudby, ale jak je přece jen nějakým způsobem nepostradatelný. Ovšem napadlo mě v té souvislosti, jestli by Rok české hudby vlastně neměl být nazván po vzoru muzea jako Český rok hudby. Co by se stalo? Působilo by to jako samoúčelná hra s tradičním názvem a najednou by pod takovou akci spadaly naprosto všechny hudební akce, které by se v tom roce konaly – a to by si jistě nikdo nepřál. Už takhle máme pocit, že se toho pod hlavičku Roku české hudby schová až příliš mnoho.

Ale čistě teoreticky, co by tak asi mělo být náplní Českého roku hudby? Za prvé, pečlivěji sledovat kvalitu nejen koncertů, ale ve všem konání, které je s hudbou spojeno. Dále si položit vážně otázku, k čemu chceme a potřebujeme všechny hudební instituce. A do třetice mít jasněji zformulováno, jakou roli má a může hudební kultura v našich životech hrát. Tedy jaký má ta hudba a její dějiny v naší zemi vlastně smysl. Omlouvám se, pokud to zní příliš triviálně. Jsou to samozřejmě mnohem základnější otázky, než když řešíme, co z „české hudby“ dát do programu festivalů a koncertních sezon. A někomu mohou znít moc obecně. Ale opravdu si myslím, že bez dlouhodobé péče o nejvyšší kvalitu, bez jasného vědomí, jaký smysl má a může mít hudba v našem životě, osobním i národním, se nic dalšího nemusí pořádat.  Dobrá hudba prostě není nic samozřejmého – ani v Roce české hudby. Hlediskem kvality a smyslu bychom se měli naučit dívat na všechny české i nečeské hudební produkce. Přál bych si v novém čtyřkovém roce, abychom v těchto otázkách měli jasněji a aby v nich měli jasněji i ti, kteří o tom doopravdy rozhodují.

Do takového Českého roku hudby by krásně zapadlo i to, že přijede na Pražské jaro Vídeňská filharmonie uctít čtyřkové jubileum Richarda Strausse. Samozřejmě Hudební most Praha–Drážďany… A vůbec, kdybych měl hledat nějaký aktuální podtitul k Roku české hudby, tak bych neustále připomínal, kolika vazbami je česká hudba napojena na tu evropskou a světovou – a jak je životně důležité o tyto vazby a zapojení pečovat.

Na těch dlouhodobě významných domácích počinech letošního roku, jako je nový komplet Dvořákových symfonií s Českou filharmonií, se pracuje už pár let. Prostě proto, že kvalita v hudebním životě je věcí dlouhodobé péče, ne věcí výročí. Banální teze, na kterou se ale snadno zapomíná. Napadá mě to už nad prvním významným lednovým čtyřkovým jubileem, kterým bylo 140. výročí narození skladatele Josefa Suka 4. ledna. Čím bych si ho nejraději připomněl? Asi bych začal Talichovou nahrávkou Sukova Asraela z roku 1952. Ale pak bych přidal i ty novější. Je totiž zajímavé, kolik našich dirigentů si právě tohle obtížné dílo vybralo pro své důležité koncerty – a s jakou vážností k tomu přistoupili. Ančerlův koncert s Českou filharmonií z roku 1969 bohužel zaznamenán není. Ale například Charles Mackerras si toto dílo také vybral pro jeden ze svých posledních koncertů s Českou filharmonií v roce 2007. A Jiří Bělohlávek zase pro svůj reprezentativní koncert na Pražském jaru 2008 s orchestrem BBC z Londýna. Obojí je už na deskách zachyceno. A vedle toho samozřejmě celoživotní péče a láska k Sukovi u Libora Peška. Snad se alespoň na něco z toho podaří navázat i v tom Roce české hudby 2014.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava