Ostravský balet a Igor Vejsada
Historie profesionálního baletního souboru severomoravské metropole sahá až do roku 1919, kdy do Ostravy přišel známý italský tanečník, baletní mistr a choreograf Achille Viscusi (1869-1945), když před tím působil přes deset let v pražském Národním divadle a také v Brně. Z ostravských tanečníků – amatérů Viscusi vybudoval profesionální soubor a také vychoval řadu skvělých tanečníků – mimo jiné i Emericha Gabzdyla, který v až neuvěřitelně dlouhém časovém úseku let 1938 až 1970 stál v čele ostravského baletu.
Ostravský baletní soubor patří společně s pražským a brněnským k našim největším. V současné době, už od roku 1996, je v Ostravě u baletního kormidla tanečník a choreograf Igor Vejsada (1956), absolvent brněnské konzervatoře a také bratislavské Vysoké školy múzických umění.
Nepřehlédnutelnou postavou ostravského baletu je jeho někdejší dlouholetý šéf Emerich Gabzdyl, jeho více než třicetileté působení v čele souboru nelze nezmínit. Zažil jste jako divák ještě některé z jeho choreografií? Je ještě dnes jeho odkaz v ostravském baletu cítit?
Osobně jsem bohužel Emericha Gabzdyla nezažil, znám ho jen z vyprávění a ze záznamů. Jeho odkaz je tady v Ostravě určitě cítit dodnes a myslím – nebo aspoň doufám – že i já ho ctím. Velkou inspirací je pro mě umělecká všestrannost souboru, kterou Mistr v ostravském baletu vyprofiloval. Vedle klasické baletní dramaturgie se vždy zajímal i o současné autorské divadlo, sledoval dobové trendy – to je model, ze kterého vychází i moje dramaturgie. Stejně jako on se ale při tom zároveň snažím ctít publikum.
Dodnes také existuje spolupráce baletního souboru s operou, operetou, tak jako za éry Emericha Gabzdyla, dnes k tomu přibyl muzikál a dokonce i činohra. Myslím, že možnost pracovat v jiném souboru a žánru je pro tanečníky důležitá – navíc takovou zkušenost mohou zúročit i v baletním repertoáru. Jen vše musíme realizovat s menším počtem tanečníků, než měl ostravský balet za Emericha Gabzdyla.
Emerich Gabzdyl (1908-1993)Díky pochopení vedení divadla jsem měl a mám možnost zvát k hostování pedagogy i choreografy v podstatě z celého světa. Tanec je dnes velmi široký pojem, stal se mezinárodním jazykem, určitě nezahrnuje jen názor jednoho člověka; navíc je v tanci důležité nitro – není to jen záležitost techniky, jde o to odemykat vnitřní schránky tanečníků. A dobrý pedagog, choreograf pomáhá tanečníkům nejen technicky, ale zároveň by měl každému jednotlivému tanečníkovi otevřít vnitřní cestu, pomáhat mu s nalezením vlastního ega, sebedůvěry… To se, doufám, daří, v souboru jsou osobnosti, které na sobě neustále pracují – a tím se pak vytváří psychika celého souboru, který je vnitřně stabilizovaný (což se pozná i na jevišti) a přitom se neustále vyvíjí dál. A mně to zase umožňuje stavět různobarevný repertoár vycházející z osobností i celého souboru.
Určitě ani v ostravském baletu není vše ideální. Co hlavně – mít tu možnost – byste změnil?
Kdybych tu možnost měl, za prvé bych všem, nejen ostravským tanečníkům, zajistil pevnější sociální zázemí, které je dnes ostudné. Včetně finančního ohodnocení, které se se světem ani zdaleka nedá srovnat. Neříkám žádnou novinku, ale v tomto oboru je to zvlášť palčivé. Lidé dnes dřív „stárnou“ – laťka pro tanečníky se zvýšila, neustále se zvyšuje, srovnání se světem, se špičkou je dobré, ale neúprosné.
A za druhé bych trošku změnil směrné číslo baletu Národního divadla moravskoslezského. Ostravský soubor nemusí být žádný gigant, ale o 5-6 tanečníků více by byl ideální stav, už jen proto, aby se dal v pohodě naplnit i požadavek na počet tanečníků v ostatních souborech (opera, opereta, muzikál) a zároveň náš vlastní baletní repertoár. Jak už jsem říkal, spolupráce s ostatními soubory, i když v současném počtu není jednoduchá, je důležitá – profesionálně i lidsky rozšiřuje přece jen úzké obzory baletního „inkubátoru“.
P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (choreografie I.Strode, foto J.Hradil)Jací jsou vůbec dnes návštěvníci ostravských baletních představení? Na co nejvíce „slyší“?
Mám-li být upřímný, slyší na známé tituly. Samozřejmě – je to trend dnešní doby, lidé chtějí investovat do jistoty, to slyší stále z médií, odevšad. Když investovat, tak do jistot. Tím ale nechci říct, že je to tak absolutně. Existuje ještě „druhá strana lodě“ – tam jsou mladí lidé (mladí nejen věkem, ale nastavením), kteří takto neuvažují a daleko více slyší na novum, na něco, co je vyvážením proti komerci. Jsou to lidé, kteří hledají místo jistot nějaký autentický prožitek – i v kontrastu s virtuálním světem, který mají dennodenně před sebou na obrazovce. To je moment, který hraje ve prospěch divadla – divadlo je samozřejmě také iluze, ale živá, ne umělá…
Jak hodnotíte váš současný repertoár a čím hlavně se ve své dramaturgii snažíte řídit?
Náš repertoár a dramaturgie jsou výsledkem toho, o čem jsem v předchozí odpovědi mluvil. Musíme myslet jak na diváky, kteří hledají jistotu, tak na ty, kteří jsou otevření novým zážitkům. Lidé totiž zjišťují, že je to součást osobního vzdělání – dozvídat se nové věci o životě a o sobě nenásilnou formou, třeba právě prostřednictvím umění, divadla. A z toho potom logicky vyplývá dramaturgie – nemůžu vycházet jen ze svých přání, ale také z přání diváků. Doba je taková, že já musím za lidmi přijít a něco jim nabídnout. Není to jednoduché – člověk to pořád musí zkoušet, musí hledat – všechno je v pohybu, všechno se mění, lidé reagují na politiku, na dění ve světě… V umění je to jako na burze – situace je neustále proměnlivá a nejistá. A tak člověk hledá, čím by lidi oslovil, zaujal – aniž by byl podbízivý. Ale i při té obrovské konkurenci v umění i v reálném světě, který lidem nabízí spoustu zážitků a požitků, se leccos daří. Hodně mě těší, že je to právě v tomto regionu, na Ostravsku, v kraji, který není sociálně jednoduchý – a přece tady divadla fungují. My v baletu děláme dvě premiéry ročně: jedna je klasická nebo neoklasická baletní inscenace, druhý titul vychází ze současného tanečního divadla.
Na duben chystáte novou premiéru – triptych z děl Franze Liszta, Richarda Wagnera a Gustava Mahlera, pod společným názvem Zázrak v tichu. Představte prosím tuto novinku podrobněji…
Pro tento autorský projekt, k němuž jsem přizval své dávné kolegy a přátele Philippa Talarda a Erica Trottiera, jsme vybrali jako hudební základ autory a skladby, které vnímám jako čistě romantické. Mahler, Wagner a Liszt jsou pro mě i mé kolegy skladatelé, jejichž hluboce emotivní a lidský náboj se pokusíme přetavit do nového tvaru; snažíme se najít zcela nový výraz a vizualizaci pro nejkrásnější a nejznámější pasáže z děl těchto géniů.
Důležitou roli pro nás hraje i geografická předurčenost prostoru, kde inscenace vzniká – Morava je přece uprostřed rakousko-uherské monarchie, kde žili a tvořili Liszt, Wagner i Mahler.
Celou inscenaci, která nebude klasický triptych – jednotlivé choreografie a pasáže, pocity a obrazy se budou vzájemně prolínat – inspirovala jednak geniální hudba autorů a jejich tvůrčí i lidská provázanost a jednak bohatost emocí a impresí, kterou do svého díla vložili. To nás také přivedlo k názvu inscenace – Zázrak v tichu. Rádi bychom zachytili v pohybu ten zvláštní kontrast mezi realitou a virtualitou, mezi hmotným světem a světem emocí.
Můžete prozradit, co máte v plánu pro následující sezonu?
V příští sezóně nabídneme divákům dva nové tituly. Neoklasiku bude zastupovat Dáma s kaméliemi v choreografii Allena Yu, který působí v současnosti na rodném Tchaj-wanu i v Evropě. Jeho Dáma s kaméliemi bude mít oproti klasické podobě tohoto titulu jednu zvláštnost. Divadla ho většinou uvádějí s hudbou Giuseppe Verdiho doplněnou o pasáže z děl jiných autorů, naše verze ale bude doprovázená jen Verdiho operní hudbou.
Druhá premiéra příští sezóny nabídne divákům současné syntetické taneční divadlo s názvem Padající andělé (Divine… L´enfant criminel). Choreografa Philippa Talarda k jeho autorskému titulu inspirovalo dílo a osobnost Jeana Geneta; tématem jsou „padlí andělé“ – opuštěné děti, narozené „neznámým“ rodičům; děti, které vstupují do dnešního chaotického světa s handicapem, který je stejně tíživý jako handicap fyzický či psychický. Tímto titulem bychom se rádi přihlásili nejen k současnému tanečnímu divadlu, ale také k odpovědnosti vůči dnešnímu světu a společnosti. Jsem přesvědčen, že to je jeden z úkolů, který na sebe bere každý umělec.
A.Ch.Adam: Giselle (choreografie H.Vláčilová, B.Kaufmannová-Giselle a J.Krejčíř-Albert, foto R.Šťastný)Jak byste charakterizoval jako choreografa sám sebe? Váš slovník, směřování, osobitost?
Já sám sebe nemůžu hodnotit, to musí udělat někdo jiný. Diváci, kritici… Vím jen, že ve svém hledání čerpám ze zkušeností, které jsem nabyl. Vyšel jsem z klasiky a prošel přes obrovskou béjartovskou vlnu, která oslovila svět v sedmdesátých a osmdesátých letech. Přestože doba, ve které jsem tehdy žil – jsme tehdy žili – nebyla příznivá novým trendům, měl jsem to obrovské štěstí, že jsem se po čase dostal do Maďarska, k Ivanovi Markó, a mohl nové trendy začít sledovat…
Při rozhovoru s vámi je rozhodně třeba zmínit i vaši kariéru tanečníka, která sahá od brněnského angažmá přes Izrael, Mannheim až po Györ. Které z těchto svých zkušeností si sám ceníte nejvíc?
Všechny byly úžasné. Brněnské mnoholeté angažmá v baletním souboru mi dalo velký vztah k mateřské scéně a dodnes jsem velmi hrdý na to, že jsem měl možnost spolupracovat s mnoha vynikajícími osobnostmi, nejen v kruzích baletních. Tak jako zde v Ostravě stále přežívá duch Mistra Gabzdyla, tak je v brněnské baletní atmosféře stále přítomný Mistr Ivo Váňa Psota.
Všude jsem měl možnost se něco naučit a zároveň to štěstí potkat nové lidi, kteří dají člověku šanci jít dál a učit se – pokud je člověk samozřejmě ochoten se učit.
Velmi výrazná zkušenost, lidsky i profesně, byl pro mě Izrael – toto angažmá i profesní a osobní kontakty, které jsem tam získal, ovlivnily zásadně můj budoucí život.
U současné ostravské inscenace Spící krasavice jste stále na webových stránkách divadla uváděn jako jeden z představitelů Carabosse. Jak se vám daří po tolika letech u baletu rozhýbávat své tělo?
Nejsem už k vidění – ani k mání:-) Nastal čas… I tak mi dal pámbů dost; ale ve správný čas je dobré nastavit si zrcadlo, podívat se do něj a odejít 🙂
Jako Carabosse v Čajkovského Spící krasavici (choreografie L.Pártay, foto J.Hradil)Moc rád jsem spolupracoval a tančil s mladými lidmi s handicapem – vozíčkáři neboli Tanečníky na trůnech. Někdy se mi podaří mezi ně vracet – taneční soubor Setkání vede nyní moje dcera Tereza a já jsem za to moc šťastný.
Děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
