Ostravský balet otevřel v PONCI Okno do nového roku a světa za tóny cella

Inscenace je dimenzovaná na malou studiovou scénu, menší, než je prostor divadla PONEC, a tak se tato stagiona současného tance paradoxně stala kukátkovým divadlem. U Okna, jak jsme mohli vyrozumět i díky diskusi s choreografem, je totiž jinak podstatná zásadní blízkost diváků a tanečníků, díky které se prosté pozorování může snáz změnit na spoluprožívání. Základní anotace mimo jiné říká, že „inscenace Okno je taneční thriller, který nabízí dokonalé propojení tance a hudby,“ avšak dílo samo je především abstraktní, kromě nastolení základní situace nesleduje děj ve smyslu dramatickém a je otevřené té nejširší interpretaci (choreograf Jo Strømgren se chystá uvést novou verzi v Oslu se svým souborem pod titulem The Cello, bylo by jistě zajímavé ji pro srovnání vidět.) „Okno“ je velmi konkrétní pojem, velmi konkrétní znak, který tak či tak určuje, jak k dílu budeme přistupovat. Ptáme se, kam tímto oknem vlastně nahlížíme, zda je skutečné, či metaforické, a výjevy z jakých světů se v něm objevují. Zdá se, jako by bylo oknem kinosálu, kde se promítá surrealistický film…

Zpětným pohledem vidíme několik různých dramaturgických postupů, které usnadňují orientaci v této inscenaci, rozpoznáme je v jejím základním rozvržení. Jednou zásadní vodicí linkou je práce s Bachovou suitou pro violoncello, která v pravidelných sekvencích vystupuje ve své půvabné čistotě, střídané plochami, v nichž je hudba rozkládána, deformována, rozrušována až do úrovně ruchů, a tento dialog navozuje dojem prolínání dvou světů. Stejným způsobem funguje rozsvícení nebo zhasnutí žárovky, světelného zdroje, který je součástí scénografie, tvořené jinak fialovým dvojitým obrysem vchodu a kobercem, miniaturním pokojíkem. Toto jasné světlo v koridoru, který tvoří dva výseky spuštěného plna či netkané textilie, jako by vždy ozářilo temné povahové rysy, temné stránky, šílenství vzpomínek nebo nočních můr, do nichž se propadá šestice tanečníků (Laura Moreno Gasulla představující violoncellistku a Natalia Adamska, Rita Pires, Rei Masatomi, Barnaby James Packham a Gene David Goodman). A třetí úrovní dvojakosti je taneční materiál samotný. Dialogičnost či kontrast ani tak nespočívá v jeho tvarování, které je homogenní, ale ve způsobu, jak jej vyjadřují a prožívají tanečníci. Jejich projev osciluje mezi reproduktivní interpretací choreografie a expresivním tělesným výrazem, přímým prožitkem, v němž se stávají performery v současném smyslu.

Fialovo-červený pokojík v úvodním obrazu skrývá v průchodu jen osamocenou stoličku a hudební nástroj, vpředu si ležérně hoví jeden z tanečníků, čekající na hudební impulz. Tanečnice, jež záhy vejde, předstírá hru na violoncello, její společník je okamžitě uchvácen proudem hudby a je jí unášen. Je to však jen předehra k daleko komplexnějšímu dění, do nějž se choreografie rozprostře, možná až roztříští, protože postupně její dynamika nabude mnoho z charakteru filmového střihu v surrealistickém stylu filmů (v debatě se choreograf vyznal z lásky k našemu Švankmajerovi, ale tady je jeho filmová inspirace spíš buñuelovská). Dívka, která zdánlivě rozezněla nástroj (Laura Moreno Gasulla), zůstává po celou dobu v pomyslné úloze hudebnice, možná je dokonce jedinou reálně žijící a myslící bytostí, jíž hudba rozjitřuje fantazii: ostatní tanečníci se vynořují jako plejáda postav z minulosti i současnosti, ze snů a vzpomínek, prožívají mikropříběhy a znepokojivé interakce.

V jejich vztazích se objevují motivy manipulace, sledování a pronásledování, úskočnost a lovecký pud, obsese, občas propadnou zvířecím pohybům. Choreografie je však stále vysoce estetická – plavné pohyby, čisté široké druhé pozice, krása těl, která byla obráběna klasickou akademickou technikou. Stojí ale jednou nohou v expresi a minimálně jejich energie je již nesvázaná a performeři odhalují vlastní nitro. Formální důraz je kladen na gesta – jsou to ruce, prsty, na které se soustředí naše pozornost (právě to by patrně vyniklo nejvíce na té nejmenší studiové scéně): míří a ukazují, natahují neviditelné látky, rozpínají se, dávají impulzy tělům, jsou hravé, mění se v pařáty i druhé oči zírající do prostoru.

V průběhu inscenace se postupně proměňuje světelná škála: modrý přísvit, pak klidnější oranžová barva, která vyvolává k životu příjemnou hudbu, nazlátlý svit jasného snad slunečního záření, intenzita v jednu chvíli klesá až do úplné tmy. Objevují se rekvizity – tanečníci se pravidelně vracejí ke knize, vytrženým zmuchlaným stránkám, prší noty, jeden z obrazů odhalí ženu píšící za chůze dopis (asi až trochu příliš konkrétní motiv, okamžitě jsem si vzpomněla na slavnou literární postavu a bylo po kouzlu hororové situace). Tmou probleskuje jediná lucerna, aby osvítila oči a ústa otevřená hrůzou dokořán. Pravda – na poli fyzického divadla a současného tance dnes divák zažije tolik děsivého a nepřátelského, že tato podívaná v něm až tak autentické pocity hororu neprobudí, musíme se však na inscenaci dívat i z hlediska kontextu jejího vzniku a publika, pro které je určená. Patří zajisté k tomu nejprogresivnějšímu, co taneční soubor NDM svým divákům předkládá (ne snad po stránce pohybového materiálu, neboť na repertoáru už byla a je řada jmen, jež patří nejen do moderny, ale i současného tanečního divadla, nýbrž ve způsobu komunikace s divákem, kdy je nutná jeho bezprostřední blízkost a nacítění na energii tanečníků, tak typické spíš pro alternativní scénu, která boří a stírá hranice mezi hledištěm a scénou – to je něco, co vyžaduje odvahu od diváků i performerů).

Téměř v závěru přichází zcizovací moment, kdy tanečníci přecházejí do autentického projevu a začnou se více zapojovat mluveným projevem. To již činili v průběhu inscenace, ale finále představuje právě vypjatá scéna s uvolněním nahromaděné energie v hlasitý křik a malebné nadávky ve všech jazycích, které jsou tu přítomny počínaje navztekanou angličtinou. Spolu s frustrací ze sebe také performeři strhají oblečení a energicky destruují samotnou scénu, která skrývala nejděsivější tajemství pod kobercem. (Nikdy se však nedozvíme, co tak hrůzného tam kdo z interpretů vlastně spatřil). Epilog je naopak smírný a uklidňující, propuká tu nejestetičtější část, malé duety, v nich se pracuje s pohybem opravdu malebně a sošně, přeci jen v pro tanečníky nejpřirozenější podobě. Dokud se díky protisvětlu nezmění jen v siluety pohyblivých soch a jejich obrysy postupně nezaniknou.

Za pozváním Jo Strømgrena a souboru NDM stojí Nataša Novotná, rezidenční umělkyně divadla PONEC pro rok 2025, která s ostravským baletem úzce spolupracuje a má zásadní podíl na tom, jak se tento soubor rozvíjí k současnému tanečnímu divadlu. To, co je pro tanečníky a snad i jejich stálé publikum narušením jejich interpretačních i percepčních zkušeností, nepůsobí samozřejmě týmž revolučním dojmem v PONCI, tady jsme spíš byli pohlazeni pohledem na fyziologické krásno. Ale myslím, že takové očekávání ani nikdo neměl a nemá. Jde však o krok sbližování tanečních sfér, a to je nesmírně důležité. I když si to třeba vyznavači non dance a určitých radikálnějších pohledů na tanec myslí, technika není mrtvá a je dobré vidět umělce, kteří ji ovládají. Tanečníci NDM kromě ní ukazují i schopnost popustit svému temperamentu a najít v mantinelech techniky poměrně velkou svobodu projevu. Je to totiž někdy i naopak, že tělo dobře ovládající různé taneční techniky se skrze to stává svobodnějším právě proto, že má k dispozici velký rejstřík, arzenál pohybových možností, ze kterých je možné bohatě vybírat.

Okno / The Cello
Koncept, choreografie, scéna, světelný design: Jo Strømgren
Hudba:Johann Sebastian Bach
Zvukový design: Jo Strømgren
Kostýmy: Bregje Van Balen
Asistentky choreografa: Angela Dematté, Nataša Novotná
Účinkující: Laura Moreno Gasulla, Natalia Adamska, Rita Pires, Rei Masatomi, Barnaby James Packham, Gene David Goodman
Produkce: Pavlína Macháčová, producent: Národní divadlo Moravskoslezské, koproducent: Jo Strømgren Kompani (Norsko)
Premiéra: 18.května 2024, Divadlo „12“, Ostrava

Z hostování v divadle PONEC 4. 1. 2025