Kdy jede další labuť, prosím?, ptal se nápis na letáku, vydaném Národním divadlem moravskoslezským u příležitosti Evropských operních dnů 2013. Její nejbližší příjezd byl slíben na sobotu 11. května, kdy se konal už od třinácti hodin speciální program s názvem Lohengrin skrz naskrz. V praxi to znamenalo, že další repríze inscenace o „rytíři s labutí“ předcházelo odpoledne, během něhož se mohli zájemci mnohé dozvědět nejen o Wagnerově opeře, ale i o přípravě večerního představení. Početná skupina zájemců tak byla svědkem originálního a zasvěceného výkladu Lohengrina od dirigenta Roberta Jindry a dramaturga Daniela Jägera, a následně také stavby scény a zkoušky osvětlení.
Pozorovat přípravu světa, který vznikl podle koncepce režiséra a scénografa Rocca, bylo každopádně inspirativní. Dominantou scény je totiž závěs, tvořený bez mála sedmi tisíci bílých koulí, které se zavěšují nad půlkruhovou konstrukci nad jevištěm. Díky poměrně důmyslnému skladování v přesně označených pojízdných bednách lze závěs na půlkruh zavěsit a scénu připravit během několika minut. Zaujme i zjištění, že podle původního Roccova přání měly být koule z průhledného plastu. Finanční stránka věci však velela jinak, a tak se nakonec Lohengrin ocitl obklopen polystyrenovými komponenty, jaké se využívají například pro čištění kanalizace…
Samotné provední opery předznamenal ještě dramaturgický úvod v sále na prvním balkóně, jehož se opět zúčastnil i Robert Jindra. Zmiňuji to zejména proto, že i zde mohli diváci (jichž tu bylo opět několi desítek) vidět a slyšet hudebníka, který má Wagnerova Lohengrina evidentně upřímně rád a jeho nastudováním si plní dlouholetý umělecký sen. Takový přístup je rozhodně velmi sympatický a nakažlivý: kéž by taková slova zaznívala v divadlech co nejčastěji, a dalo se jim – jako v tomto případě – i skutečně věřit!
Hodnotit Roccovu inscenaci dva měsíce po její premiéře už považuji tak trochu za nošení dříví do lesa, tedy jen ve stručnosti. Mám pocit, že co do vztahů a motivací mezi postavami se Rocc dobral k více méně konvenčnímu řešení, což koneckonců sám přiznává i v rozhovoru, uveřejněném v programu: „…jsem vlastně zaskočen sám sebou, že nakonec vytváříme poměrně ‚klasickou‘ inscenaci. Nevytváříme žádné nové psychologické analýzy tohoto díla…“ Zpočátku mi však trochu vadila nedůslednost, s níž Rocc určuje pravidla na jevišti: stylizované dění na scéně je co chvíli vystřídáno zcela realistickou hereckou akcí, což působí mnohdy rušivě. Na druhou stranu nepochybuji, že takové pojetí nevzniklo z bezradnosti, ale bylo Roccovým záměrem. Nelze vyloučit, že pokud by scénu, kostýmy, pohyb a práci se znaky a symboly zcela sjednotil (což by jistě uměl), vyšel by z projektu tak trochu jako epigon Roberta Wilsona. Epigon, obklopený polystyrenem… Snahu Wagnerovo olbřímí a mnohdy značně statické dílo oživit děním, které z formálního hlediska není tak úplně předvídatelné, možná není bez půvabu, a Roccovi se to více méně daří. Lze si zvyknout i na kostýmy (opět Rocc ve spolupráci s Marií Vosmíkovou), oscilující od jednoduchého bílého oděvu pro Lohengrina přes šaty, určující svou barevností psychologické rozpoložení ženských hrdinek, až po jakousi parodii na odění současných politiků a úředníků, jež má Telramundově zbabělosti a manipulovatelnosti zřejmě přisoudit jistou nadčasovost. Výtečně funguje ve své jednoduchosti překvapivě variabilní scéna, vizuálně dobře působí i práce se symboly kruhu, půlkruhu a z něj vycházející jednoduchá silueta letícího ptáka. Za naprostý omyl subjektivně považuji pouze nápad s meči, jimiž se v případě nutnosti ohánějí Lohengrin, Telramund či Ortruda – mám za to, že inscenace by se bez takto konkrétních rekvizit obešla úplně. A pokud ne, nemusely by to být hračky z překližky, které činí svým nositelům nemalé obtíže při přepásávání či odepínání…
Vraťme se však k hudebnímu nastudování. Orchestr Národního divadla moravskoslezského hraje pod takovkou Roberta Jindry skutečně precizně a výrazně akcentuje romantické a dramatické momenty. Dirigentovou (a jak bylo zmíněno výše, i režisérovou) zásluhou se pak zdá proklamovaná délka Wagnerova díla jako velmi relativní. Ony čtyři a půl hodiny v divadle utečou opravdu velmi rychle… Tradičně výtečný byl až na několik počátečních zaváhání i sbor NDM (sbormistr Jurij Galatenko), s nímž režisér poměrně vynalézavě pracoval co do stálého pohybu na scéně – nástupy i odchody sboru jakoby vymezovaly jakýsi „bludný kruh“, v němž se ocitají hlavní postavy.
A o ně šlo ten večer především. Tenorista Aleš Briscein vystoupil v titulní rolí coby poněkud překvapivý wagnerovský příslib budoucnosti – poprvé se setkal s rolí Lohengrina v loňském roce na festivalu v rakouském Erlu, a hned s obrovským ohlasem. Posluchači, kteří znají z vynikajících nahrávek či naživo mohutné hlasy borců těžké váhy, jakými jsou Ben Heppner či Johan Botha, nebo z poslední doby tmavý tembr Jonase Kaufmanna, se možná ptají, jak se v této společnosti vyjímá spíše lyrický Briscein. Popravdě řečeno zvláštně, ale určitě zajímavě! Po jeho typově i hlasově přesných Jenících, Romeech či Nemorinech je třeba si na jeho ztvárnění hrdinného a poněkud sošného rytíře nejprve zvyknout. Pěvec ovšem roli zvládá technicky zcela spolehlivě, moudře šetří sílami a finálnímu duetu s Elsou i oběma závěrečným monologům dodává něhu, jíž i u zmíněných tenorových hvězd prakticky nenacházíme. Myslím, že takové pojetí role je zcela adekvátní, a uvážime-li, jakou wagnerovskou kariéru si ve světovém měřitku buduje Brisceinovi hlasově příbuzný Klaus Florian Vogt, dočkáme se možná od našeho tenoristy i jiných pozoruhodných výletů mimo jeho obvyklý obor. A dá-li Pán Bůh, nejen v Ostravě…
V kontextu s Brisceinem coby „Lohengrinem zítřka“ by se možná někomu zdálo, že Eva Urbanová bude „Ortrudou včerejška“. Vždyť od jejího debutu v téže roli v Metropolitní opeře uplynulo už patnáct let! Jenže takové hodnocení by se s realitou zcela minulo: ukázalo se, že pro roli Ortrudy je paní Urbanová zřejmě stále stvořená. Bohužel nevím, jakou Ortrudou je v Roccově inscenaci její alternantka Therese Waldner, ale rád bych věřil, že celá inscenace a role rafinované čarodějky byly ušity Evě Urbanové přímo na tělo. Dokonale uvěřitelné přechody od předstírané laskavosti k zuřivému vzteku, vizuální i fyzické kontaktování ostatních postav a snaha se do nich vcítit a následně je ovlivňovat i závěrečné triumfální „smrtící objetí“ Elsina bratra, to vše působilo naprosto věrohodně. Pěvecky je podle mého názoru Urbanová v této roli stále na světové úrovni, ve spíše menším prostoru ostravského divadla zní její hlas s onou kovovou průrazností, jaká náleží skutečným hvězdám. Výkon Evy Urbanové považuji pro celou inscenaci rozhodně za výraznou přidanou hodnotu. Doufejme, že se s touto výjimečnou pěvkyní ve wagnerovských rolích ještě setkáme – ačkoliv ve chvíli, kdy pražské Národní divadlo nebylo schopné k skladatelovu velkému výročí ani oprášit svého Parsifala a ostatní divadla se před Wagnerem spíše schovávají, se to jeví jako málo pravděpodobné.
V dalších rolích vystoupili pěvci, pro něž opět nemohu najít jiná než nadšená slova: stále půvabná Eva Dřízgová-Jirušová si s rolí poradila s obvyklou suverenitou a z atmosféry v publiku se nedalo přehlédnout, že má v auditoriu obrovskou podporu („Je to Evička?“, ptala se stará paní v řadě přede mnou své sousedky. „Je, babičko.“- „Tak to je dobře“, odvětila divačka spokojeně.) Král Heinrich, díky speciální pojízdné konstrukci zhruba třímetrový obr, měl v Petru Mikulášovi důstojně vyhlížejícího představitele s ideálně posazeným basem. Velmi mě potěšili oba barytonisté, byť v rolích různého rozsahu a významu: velkými hlasy krásné barvy disponují jak Jacek Strauch (Telramund), tak Aleš Jenis v úloze Královského hlasatele.+++
===Představení skončilo zcela spontánními standing ovations a nezbývá než konstatovat, že se jednalo o skutečně výjimečný večer. Napsat, že se jedná o nejlepší připomenutí dvou set let od narození Richarda Wagnera v českých divadlech, je poměrně snadné, protože o žádně jiné se bohužel nikde nepokusili. Je to však připomenutí podpořené skutečnou uměleckou kvalitou a to je pádný důvod, proč se na ostravského Lohengrina vypravit. Nejbližší příležitost se nabízí 22. května, přímo v den Wagnerových kulatých narozenin. I díky ostravské opeře tak můžeme naštěstí i u nás zvolat: Všechno nejlepší, Mistře!
Hodnocení autora recenze: 80 %
Richard Wagner:
Lohengrin
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Rocc
Scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Marie Vosmíková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery NDM
Premiéra 7. března 2013 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 11. 5. 2013)
Král Heinrich – Peter Mikuláš
Lohengrin –Aleš Briscein
Elsa z Brabantu –Eva Dřízgová-Jirušová
Vévoda Gottfried – Marián Michňa
Hrabě Friedrich z Telramundu –Jacek Strauch
Ortrud –Eva Urbanová
Královský hlasatel – Aleš Jenis
Brabantští šlechtici –Pavel Ďuríček / Pavel Kozel / Petr Urbánek / Michal Onufer
Pážata –Veronika Holbová / Kateřina Uličná / Lenka Švorcová / Bohdana Šindlerová
Foto Daniel Jäger
