Ostravský Lohengrin poprvé s Brisceinem a Urbanovou

  1. 1
  2. 2

Kdy jede další labuť, prosím?, ptal se nápis na letáku, vydaném Národním divadlem moravskoslezským u příležitosti Evropských operních dnů 2013. Její nejbližší příjezd byl slíben na sobotu 11. května, kdy se konal už od třinácti hodin speciální program s názvem Lohengrin skrz naskrz. V praxi to znamenalo, že další repríze inscenace o „rytíři s labutí“ předcházelo odpoledne, během něhož se mohli zájemci mnohé dozvědět nejen o Wagnerově opeře, ale i o přípravě večerního představení. Početná skupina zájemců tak byla svědkem originálního a zasvěceného výkladu Lohengrina od dirigenta Roberta Jindry a dramaturga Daniela Jägera, a následně také stavby scény a zkoušky osvětlení.

Pozorovat přípravu světa, který vznikl podle koncepce režiséra a scénografa Rocca, bylo každopádně inspirativní. Dominantou scény je totiž závěs, tvořený bez mála sedmi tisíci bílých koulí, které se zavěšují nad půlkruhovou konstrukci nad jevištěm. Díky poměrně důmyslnému skladování v přesně označených pojízdných bednách lze závěs na půlkruh zavěsit a scénu připravit během několika minut. Zaujme i zjištění, že podle původního Roccova přání měly být koule z průhledného plastu. Finanční stránka věci však velela jinak, a tak se nakonec Lohengrin ocitl obklopen polystyrenovými komponenty, jaké se využívají například pro čištění kanalizace…Samotné provední opery předznamenal ještě dramaturgický úvod v sále na prvním balkóně, jehož se opět zúčastnil i Robert Jindra. Zmiňuji to zejména proto, že i zde mohli diváci (jichž tu bylo opět několi desítek) vidět a slyšet hudebníka, který má Wagnerova Lohengrina evidentně upřímně rád a jeho nastudováním si plní dlouholetý umělecký sen. Takový přístup je rozhodně velmi sympatický a nakažlivý: kéž by taková slova zaznívala v divadlech co nejčastěji, a dalo se jim – jako v tomto případě – i skutečně věřit!

Hodnotit Roccovu inscenaci dva měsíce po její premiéře už považuji tak trochu za nošení dříví do lesa, tedy jen ve stručnosti. Mám pocit, že co do vztahů a motivací mezi postavami se Rocc dobral k více méně konvenčnímu řešení, což koneckonců sám přiznává i v rozhovoru, uveřejněném v programu: „…jsem vlastně zaskočen sám sebou, že nakonec vytváříme poměrně ‚klasickou‘ inscenaci. Nevytváříme žádné nové psychologické analýzy tohoto díla…“ Zpočátku mi však trochu vadila nedůslednost, s níž Rocc určuje pravidla na jevišti: stylizované dění na scéně je co chvíli vystřídáno zcela realistickou hereckou akcí, což působí mnohdy rušivě. Na druhou stranu nepochybuji, že takové pojetí nevzniklo z bezradnosti, ale bylo Roccovým záměrem. Nelze vyloučit, že pokud by scénu, kostýmy, pohyb a práci se znaky a symboly zcela sjednotil (což by jistě uměl), vyšel by z projektu tak trochu jako epigon Roberta Wilsona. Epigon, obklopený polystyrenem… Snahu Wagnerovo olbřímí a mnohdy značně statické dílo oživit děním, které z formálního hlediska není tak úplně předvídatelné, možná není bez půvabu, a Roccovi se to více méně daří. Lze si zvyknout i na kostýmy (opět Rocc ve spolupráci s Marií Vosmíkovou), oscilující od jednoduchého bílého oděvu pro Lohengrina přes šaty, určující svou barevností psychologické rozpoložení ženských hrdinek, až po jakousi parodii na odění současných politiků a úředníků, jež má Telramundově zbabělosti a manipulovatelnosti zřejmě přisoudit jistou nadčasovost. Výtečně funguje ve své jednoduchosti překvapivě variabilní scéna, vizuálně dobře působí i práce se symboly kruhu, půlkruhu a z něj vycházející jednoduchá silueta letícího ptáka. Za naprostý omyl subjektivně považuji pouze nápad s meči, jimiž se v případě nutnosti ohánějí Lohengrin, Telramund či Ortruda – mám za to, že inscenace by se bez takto konkrétních rekvizit obešla úplně. A pokud ne, nemusely by to být hračky z překližky, které činí svým nositelům nemalé obtíže při přepásávání či odepínání…

Vraťme se však k hudebnímu nastudování. Orchestr Národního divadla moravskoslezského hraje pod takovkou Roberta Jindry skutečně precizně a výrazně akcentuje romantické a dramatické momenty. Dirigentovou (a jak bylo zmíněno výše, i režisérovou) zásluhou se pak zdá proklamovaná délka Wagnerova díla jako velmi relativní. Ony čtyři a půl hodiny v divadle utečou opravdu velmi rychle… Tradičně výtečný byl až na několik počátečních zaváhání i sbor NDM (sbormistr Jurij Galatenko), s nímž režisér poměrně vynalézavě pracoval co do stálého pohybu na scéně – nástupy i odchody sboru jakoby vymezovaly jakýsi „bludný kruh“, v němž se ocitají hlavní postavy.

A o ně šlo ten večer především. Tenorista Aleš Briscein vystoupil v titulní rolí coby poněkud překvapivý wagnerovský příslib budoucnosti – poprvé se setkal s rolí Lohengrina v loňském roce na festivalu v rakouském Erlu, a hned s obrovským ohlasem. Posluchači, kteří znají z vynikajících nahrávek či naživo mohutné hlasy borců těžké váhy, jakými jsou Ben Heppner či Johan Botha, nebo z poslední doby tmavý tembr Jonase Kaufmanna, se možná ptají, jak se v této společnosti vyjímá spíše lyrický Briscein. Popravdě řečeno zvláštně, ale určitě zajímavě! Po jeho typově i hlasově přesných Jenících, Romeech či Nemorinech je třeba si na jeho ztvárnění hrdinného a poněkud sošného rytíře nejprve zvyknout. Pěvec ovšem roli zvládá technicky zcela spolehlivě, moudře šetří sílami a finálnímu duetu s Elsou i oběma závěrečným monologům dodává něhu, jíž i u zmíněných tenorových hvězd prakticky nenacházíme. Myslím, že takové pojetí role je zcela adekvátní, a uvážime-li, jakou wagnerovskou kariéru si ve světovém měřitku buduje Brisceinovi hlasově příbuzný Klaus Florian Vogt, dočkáme se možná od našeho tenoristy i jiných pozoruhodných výletů mimo jeho obvyklý obor. A dá-li Pán Bůh, nejen v Ostravě…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Lohengrin (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="44312" size="small"]

Mohlo by vás zajímat