Osudy Beno Blachuta (2)

1. února 1935 Beno Blachut zahájil řádné studium zpěvu na pražské konservatoři u profesora Louise Kadeřábka (17. 8. 1883 - 27. 6. 1957). Kadeřábkova osobnost si zaslouží seznámení s nejdůležitějšími zastaveními jeho profesního života. Na svou profesorskou dráhu byl velmi dobře připraven. Nejdříve se učil hře na housle u Jana Ondříčka (1832-1900), otce houslisty Františka Ondříčka a u jeho syna Emanuela (1880–1958). Sám poté vyučoval houslovou hru v ústavu L. Flöglové v Praze. Ke zkouškám pro učitele hudby a zpěvu na středních školách a učitelských ústavech jej připravoval Adolf Piskáček. Na pražské konzervatoři studoval v letech 1904-1906 skladbu u Karla Steckra (1861-1918) a Ondřeje Horníka (1864-1917). Zároveň začal u Bohumily Rosenkrancové studovat sólový zpěv, z něhož získal důležitou státní zkoušku, jakož i ze zpěvu sborového. Po návratu z válečné vojenské služby byl krátce učitelem zpěvu na reálném gymnáziu na Královských Vinohradech a od roku 1920 se stal suplentem na nově otevřeném pedagogickém oddělení pražské konzervatoře; jako profesor zpěvu zde vyučoval v letech 1922-1941. Na Vysokém pedagogickém ústavu ukrajinském v Praze vedl 1926-1933 oddělení dirigování a sólového zpěvu. Studiem domácích i cizích metod, zkušeností i praxí v cizině, stal se oddaným vyznavačem staroitalské metody zpěvu, kterou přizpůsobil požadavkům české pěvecké kultury a tradice. Vychoval četné učitele zpěvu na středních školách, sbormistry i sólisty našich operních scén, mezi nimiž jsou například Miloslava Fidlerová, Věra Soukupová, Antonín Votava. A mimo toto všechno psal hudební referáty do Večerníku Českého slova. Beno Blachut se svědomitě a houževnatě oddal studiu. Protože pocházel z nemajetné rodiny a sám byl dlouho nezaměstnaný, tudíž bez stálého příjmu, musel si peníze jak na cesty do Prahy, tak na studium, které se platilo, půjčovat. V Praze byl zpočátku ubytován v klášteru dominikánů v Husově ulici na Starém Městě, avšak ve zcela nevyhovujících podmínkách, zvlášť pro zpěváka. V místnosti měl takovou zimu, že mu zamrzala voda v umývadle. Postupně vystřídal několik dalších podnájmů. Ve studiích však nepolevoval. Využil rovněž možnosti vydělávat si jako zpěvák v nově vzniklém Českém pěveckém sboru, který řídil Jan Kühn, a také jako komparsista v několika filmech. V roce 1936 se v tisku objevily zprávy o Blachutových vystoupeních v rozhlase. Zpočátku zpíval různé umělé písně. V červenci 1937 uvedl rozhlas Cherubiniho operu Vodař, v níž Blachut po boku Marie Budíkové, Hanuše Theina a Josefa Křikavy zpíval part Antonia. Provedení dirigoval Iša Krejčí, režisérem byl Ferdinand Pujman. V rámci Slavností pražského baroka v roce 1938 zpíval ve Valdštejnské zahradě Orazia v opeře Johanna Josepha Fuxe Constanza e Fortezza a roli náčelníka v Zelenkově Svatém Václavu (Sub olea pacis et palma virtutis). Obě opery dirigoval Otakar Jeremiáš a režíroval Ferdinand Pujman. Večer byl přenášen rozhlasem. Vzhledem k obsazení úloh a k účasti sboru pražské Státní konzervatoře se jednalo o školní představení. V rozhlase vystoupil například i 28. 6. 1938 v přenosu do Londýna společně s Marií Budíkovou a dirigentem Otakarem Jeremiášem; zpíval Jeremiášovy Moravské a slovácké národní písně. Tentýž večer zpíval ještě Dvořákovy Písně v národním tónu, op. 73. V červenci 1938 podnikl s kolegy z konzervatoře koncertní turné po Jugoslávii, které zorganizoval posluchač dirigování Oscar Danon. Profesor Kadeřábek se snažil dostat svého žáka do sboru nebo jako sustentanta do Národního divadla. Blachut tehdy předzpíval správci opery Václavu Talichovi, hlasovému poradci, komornímu pěvci Bedřichu Plaškemu a dramaturgovi Zdeňku Chalabalovi. Třetí jmenovaný Blachutovi doporučil, aby šel k nějakému mimopražskému divadlu a tam si vytvořil repertoár a tak zvaně "se okopal". Byl stále posluchačem konzervatoře, když si jej na jaře v Praze vyhlédl ředitel Českého divadla v Olomouci Stanislav Langer a pozval k nastudování Jeníka v Prodané nevěstě. Premiéra se konala 25. prosince 1938. Společně s Blachutem v této roli alternovali Jaroslav Sobota a Jan Kysela.„Smetanova "Prodaná nevěsta" zazněla letos o vánočních svátcích z jeviště Českého divadla v Olomouci poprvé do smutku českého lidu. (…) Představení, které dirigoval šéf opery Adolf Heller a které hlavně v orchestrální složce nebylo nejšťastnější (nepřesné ladění dřev, nedostatek smyčců proti žesťům a tympánům vedle jiných drobných obvyklých nedostatků), mělo ovšem velký úspěch. (…) Režie Linhartova, která rovněž nemohla uplatnit ohromujících novot, sledovala hlavně plynulost děje a měla v sólistickém ensemblu materiál velmi tvárný. Hlavně však mohlo upoutat toto představení svými pěveckými výkony, z nichž na sebe soustředily pozornost především vystoupení dvou mladých pěvců, z nichž jeden vkročil v úloze velmi odpovědné na jeviště po prvé vůbec. Posluchači konservatoře B. Blachutovi, který zpíval Jeníka jako host, ztížila jeho první vystoupení zřetelná těžká indispozice, která ho nutila dosazovat hlasové prostředky velmi opatrně; ale přesto si dovedl získat sympatie obecenstva, zejména v ariosních partiích ušlechtilým hlasovým materiálem a klidným hereckým podáním úlohy. (…)“ (Moravský večerník 29. 12. 1938)Za pouhé tři týdny po představení Prodané nevěsty Blachut zpíval roli Víta v Tajemství Bedřicha Smetany. Recenzenti však na něj pohlíželi svrchu. Dr. Jaroslav Čičatka ve své studii České divadlo v Olomouci oponoval nevrlé dobové kritice a tenoristova výkonu v Tajemství se zastal: „… Provedení mělo (…) krásnou úroveň, herecky a pěvecky byly krásně vypracovány výkon panny Rózy Boženy Stoegrové s jemným nádechem trpkosti, a umírněný, neobyčejně pečlivý a přesvědčivý výkon Adolfa Franka v úloze Kaliny, půvabné Blaženky Ludmily Červinkové a oddaného Víta B. Blachuta, jenž mohl v této sympatické roli dobře uplatnit svůj svěží a lahodný hlas. Považoval-li recenzent Pozora "hg" /21. 1./ jeho hlas za poměrně slabý, byl to názor čistě subjektivní a ojedinělý, a napsal-li referent Hlasu lidu /1. 3./, že Blachutův sympaticky zpívaný Vít si po způsobu všech mladých adeptů operního umění hleděl především dirigenta, bylo to zbytečně zdůrazňováno. Je jisté, že mladý pěvec nemůže být hned rutinérem. Snad se stal Blachut obětí strachu referentského, že když nic nevytkne, může se čtenář domnívat, že ničemu nerozumí nebo aspoň, že není jako referent na výši. Jiný /České slovo/ poznamenal, že B. Blachut ještě bojuje s osvobozováním se od nejistoty a bojácnosti, což zatím brzdí jinak dobrý výkon; bylo to přece jen přehnané.“ Do třetice byl hostujícímu začínajícímu pěvci nabídnut Sándor Barinkay v Cikánském baronu; je to jeho jediná jevištní operetní role. Avšak nebyl na výši, na jakou jsme u tohoto nadaného zpěváka zvyklí, zareagovala kritika; pěvec sám se s rolí zřejmě nedovedl vyrovnat. Do svého diáře si zapsal: „Sobota 22. 4. 1939: Cikánský baron, (…) Jsem zvědav, jak to odzpívám, vlastně odehraju. Je po premiéře. Dopadlo to myslím blbě. Aspoň soudím podle obecenstva. Bylo dost vlažné. (…)“ Olomoucké angažmá Beno Blachuta v sezonách 1939-40 a 1940-41 bylo podrobněji zpracováno dosud jen pro Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, a to s využitím kritik v tisku a dalších dokumentů uložených v archivu Moravského divadla Olomouc a v umělcových zápisnících. Z recenzí vybíráme pasáže zaznamenávající jak pěvcův repertoár, tak i poukázání na jeho umělecký vývoj. (Jména recenzentů neuvádíme, bývají většinou ukryti za šiframi; pátrání po jejich totožnosti není pro tento příspěvek nezbytné. Identifikovatelný je pouze dr. Jaroslav Čičatka, který pod značkou "Č" psal do olomouckého Našince.) Archivní materiál nabízí také možnost nahlédnout do historie olomouckého divadla ve sledovaném období. Sezona 1939-1940 S řádnou smlouvou z května 1939 potvrzující, že „pan Beno Blachut jest angažován jako člen zpěvohry u Družstva českého divadla v Olomouci“, začala pro něj 27. 8. úlohou Jeníka první ze dvou olomouckých sezon, během kterých vedle tří již uvedených nastudoval dalších patnáct postav. Předesíláme, že o pěvcově interpretaci bylo psáno většinou pochvalně nebo alespoň uznale, nikdy nebyl zcela ztrhán za to, co na jevišti předvedl. „Olomoucká zpěvohra má dostatek výtečných sil, takže mohla po nedávném zahajovacím představení opět dne 27. srpna 1939 překvapiti obecenstvo Smetanovou Prodanou nevěstou s novými představiteli v úloze Mařenky a Jeníka. A lze opravdu mluvit o překvapení, protože v obou rolích vystoupili umělci vysokých kvalit, a to sl. A. Richterová a tenorista p. Blachut, jenž neúmornou pílí a usilovným studiem se vypracoval z ostravského sborového zpěváka–amatéra v nadějného operního pěvce (…). P. Blachut v roli Jeníka uchvátil obecenstvo, jeho hlas zněl ve všech polohách plně jak v sólech, tak v překrásných duetech s Mařenkou a Kecalem. (…) Obecenstvo projevilo spokojenost s představením hlučným potleskem, představitelka Mařenky obdržela krásné perníkové srdce a p. Blachut ohromnou kytici růží.“ (Moravský deník 29. 8. 1939) První nově nastudovanou rolí v Blachutově angažmá byl Ladislav Podhájský ve Smetanových Dvou vdovách. Premiéra se konala 16. září 1939. „Kritik o provedení mluvil (…) s plným uznáním; hře se dostalo velmi šťastného obsazení, A. Richterová vybavila postavu Karoliny sympatickým zjevem, něžností, koketností, humorem a bystrým smyslem pro skutečnost (…) L. Červinková vložila do postavy Anežky jímavý rys melancholie, vznikající z rozporu mezi povinnostmi, jež ukládají zvyk a společnost, a hlasem milujícího srdce. (…) B. Blachut uplatnil v partii statkáře Ladislava svůj krásný hlas; jako by s rostoucí jistotou jevištního projevu také přibývalo lesku a lahodnosti hlasu.“ (Našinec 20. 9. 1939) Po vypuknutí 2. světové války, respektive po napadení Polska Třetí říší, byl Blachut v září 1939 zatčen. Důvodem byla jeho po otci získaná polská státní příslušnost. Jen díky zásahu vedení olomouckého divadla, pro které byl Blachut nepostradatelný, byl podmínečně propuštěn. Každý den se však musel třikrát hlásit na gestapu. Další premiéry, v nichž dostal úlohu, následovaly v rychlém sledu: už 28. října 1939 to byla Mignon Ambroise Thomase s hlavní tenorovou úlohu Viléma Meistra. „Svěží a svou hrou prostý a přirozený byl Vilém Meister B. Blachuta; lahodný timbre a lesk výšek jeho hlasu se mohly skvěle uplatnit v této vděčné partii. (…)“ (Našinec 31. 10. 1939) Krátce po Novém roce, 20. ledna 1940, se na repertoár dostal Faust Charlese Gounoda a Beno Blachut zpíval titulní roli. „Opera Českého divadla v Olomouci (…) Olomoucké provedení vedl hudebně kapelník J. Budík, jehož úkol spočíval nepochybně hlavně na studiu pěveckých partií, pro něž olomoucká opera přirozeně neměla přebytek sil. Ale přesto si zachovalo provedení výši svého obvyklého reprodukčního průměru a dalo dokonce dvěma mladším silám příležitost provésti se slušným zdarem dvě zvláště obsáhlé úlohy: B. Blachutovi roli Faustovu a A. Richtrové úlohu Markétčinu.“ (Moravský večerník 25. 1. 1940)Na tento titul vyšlo v olomouckých a prostějovských novinách šest(!) recenzí, obdivem nešetřili ani kritici odjinud, když olomoucká opera uvedla Fausta na svých pravidelných zájezdech. Recenzent o pohostinském vystoupení v Hradci Králové napsal, že: „…vynikl, vzbuzujíc nejupřímnější zájem a uznání, B. Blachut (Faust), tenorista zvučného hlasu s bezpečně a kulatě zaznívajícími tóny hlasového rejstříku (...).“ (Osvěta lidu 29. 6. 1940) Ani ne za měsíc po premiéře Fausta byl Blachut obsazen do role Jurodivého v Borisi Godunovovi Modesta Petroviče Musorgského (poprvé 17. února 1940). 30. března pěvce čekala premiéra Donizettiho Dona Pasquala (byla odehrána pouze 4 představení); recenzenti si Blachutovy role příliš nevšímali; kolegové z ostravského Moravsko-slezského deníku a olomouckého Hlasu lidu se omezili jen na „sympatického Ernesta“... Růžový kavalír Richarda Strausse, v níž od premiéry 25. dubna 1940 Beno Blachut vystupoval jako Zpěvák, se dočkal celkem osmi představení. „(…) Baron Ochs je vlastně vis motrix celé hry. Ve své honbě za sukněmi a penězi, slastmi a rozkošemi tohoto pozemského života vytváří p. Haken netoliko figuru zábavnou, nýbrž i závažnou. Jeho hlasový fond je plný, k tomu přistupuje i technická vyspělost výkonu. (…) Pěvecky zářila však jeho hvězda v plné kráse. A. Richtrová vystoupila v úloze Žofie, jíž prokázala svou pěveckou erudici, ne však souběžný herecký projev. B. Blachut dokázal italskou arií svou vyspělou hlasovou kulturu, jíž ukázněně disponuje. (…)“ (Pozor 28. 4. 1940) Jedna z kritik je pozoruhodná tím, že prozradila drobnou změnu v obsazení: „Stejně pečlivě byly představeny a zazpívány i menší úlohy: (…) výborný Zpěvák B. Blachuta, který také představil Hostinského (…).“ (Našinec 27. 4. 1940) V programu k premiéře byl v úloze Hostinského uveden Jan Dvorný; podle pěvcových deníkových záznamů lze usoudit, že se jednalo jen o záskok, nikoliv o trvalé přeobsazení. Počet nastudovaných úloh můžeme tímto záskokem, byť mohl být jen na jeden večer, zvýšit na úctyhodných devatenáct. Na tomto místě se hodí zastavení u dnes bohužel už zapomenuté sopranistky Anny Richtrové, Blachutovy časté jevištní partnerky. Narodila se 9. března 1904 v Drahotuších u Hranic na Moravě. Studium zpěvu u Louise Kadeřábka na pražské konzervatoři absolvovala v roce 1929. Poté působila v Olomouci, odkud v roce 1945 odešla do Liberce. Zemřela v Praze 9. dubna 1955.Z dosažitelných pramenů vybíráme vzpomínku Dr. Karla Veigerta otištěnou v Katalogu Divadla F. X. Šaldy 1945 – 1960: „Vzpomínám na tuto umělkyni, kterou jsem poprvé slyšel ještě jako členku olomoucké opery, kdy byla na vrcholu své koloraturní techniky a kdy jsem nemohl tušit, že jednou budu psát o jejích výkonech v libereckém divadle. Pročítám, co jsem od roku 1945 psal o jejích rolích, povětšině tak výrazných, umělecky poctivých a lidsky pravdivých. Vzpomínám na její humor a spravedlivý zápal pro věci divadla, kdy se dovedla rozhorlit hlasem zabarveným do hloubek, že by nikdo netušil, že je to koloraturka. V debatách i na jevišti dokazovala, jak se v ní dovede rozehřát zanícená umělkyně, jak každý nerv reaguje a jak temperament prozařuje každý detail jejího projevu. Nechme si před očima proběhnout některé postavy ztělesněné Annou Richtrovou na našem jevišti! Už první vystoupení při zahajovacím představení opery v roli Mařenky v Prodané nevěstě (5. října 1945, dirigent Milan Zuna) jí získalo srdce obecenstva a přízeň, která se léty nejen nezmenšila, ale stále vzrůstala. A její Taťána! To je samo okouzlení, projev tak hluboce prožitý s celou škálou citu od plaché vášně až do závěrečného odmítnutí. V opeře Fra Diavolo se zaleskne její koloraturní technika, mimořádné působivosti pak dosahuje v titulní postavě Madame Butterfly. Ve Figarově svatbě je Zuzanka osou představení, plná života, vtipu a laškovnosti po stránce herecké a neméně výtečná po stránce pěvecké. Hlasovým mistrovstvím je projev v Traviatě a další vítězství její pěvecké techniky i hereckých schopností se dostavilo v roli Philiny v opeře Mignon. Něžná, v pravdě dívčí byla její Terinka v Jakobínu, naplno zazářila v Lazebníku sevillském. (…) Jejími původními rolemi nejsou tvrdě formované charaktery, ale zpěvné, citově bohaté postavy, měkce ženské a mladě svěží lehkosti jejího pěveckého projevu v těchto rolích. I když liberecká scéna jí nedovoluje plně využít v jejím nejvlastnějším projevu, v koloratuře, dovede dobře pochopit situaci zdejšího divadla a s plnou uměleckou poctivostí se "přehrává" na role mladodramatické.(…) V tom se nejvýrazněji projevilo její umění v chlapecké postavě Petra ve Zvíkovském rarášku Vítězslava Nováka; byl to strhující plně rozehraný a přitom umělecky velmi ukázněný výkon s radostným zaujetím a s dokonalou jevištní technikou. Zejména v prvních létech našeho mladého divadla, do něhož přišla z Olomouce, stejně jako dirigent Jaromír Žid (od roku 1946), již jako vyzrálá umělkyně, byl její vždy jistý a umělecky vytříbený výkon jedním ze základních pilířů opery. Byla též spolehlivou a vždy ochotnou rádkyní ostatním převážně mladým umělcům - kolegům, kteří jí vděčili za mnoho cenných rad a příkladů. V tom byla snad největší zásluha Richtrové o naši operu, že netěžila ze svých nesporných kvalit pro osobní slávu, ale poctivě dělala vše, aby nová, do světa se klubající opera rychle dorostla a uzrála v hotové divadlo. (…) Když odešla, zůstala v souboru mezera a ještě dnes je cítit, že v mnohých rolích Richtrová chybí.“Dr. Jaroslav Čičatka se ve své práci České divadlo v Olomouci zabýval také souhrnným pohledem na situaci olomoucké opery v sezoně 1939/1940. Tvořila v tomto složení (letopočty doplněny autorem článku):- Kapelníci: Jaroslav Budík (1894–1974), Jaromír Žid (1898–1954).- Režiséři: Stanislav Langer (1887-1967), Oskar Linhart (1904-1987), Oldřich Stibor (1901-1943). - Dámy: Ludmila Červinková, soprán (1908–1980), Milada Marková, soprán (1913-1986), Jarmila Pechová, soprán (1919-2008), Anna Richterová, soprán (1904-1955), Albína Sehnalová, soprán (1890–1946), Božena Stoegrová (1903-1961).- Páni: Beno Blachut, Adolf Frank, baryton (?-?), Eduard Haken, bas (1910–1996), Boris Jevtušenko, bas (1899-?), Otto Kubín (1895-1975), Jan Kysela (?-?), Jaroslav Sobota, tenor (1903–1970).- Zpěvoherní sbor: 10 dam, 10 pánů.- Orchestr: 29 členů a 4 výpomocní pro operu.- Šéf výpravy: Josef Gabriel.Z práce dr. Čičatky můžeme vybrat též pozoruhodné údaje týkající se divadelních představení sezony, jak byly zaznamenány v jubilejní ročence Dvacátá sezona Českého divadla. V sezoně 1939–1940 bylo sehráno celkem 200 operních představení. V samotné Olomouci to bylo 73 večerů, na zájezdech 127!!! Olomoucká opera uvedla představení v Prostějově (18x), ve Zlíně (9x), v Kroměříži (8x) a v Přerově (7x). Zajížděla rovněž do dalších blízkých měst (například Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Litovel), kde sehrála celkem 11 operních představení a v menších obcích kolem Olomouce (Kostelec na Hané, Náměšť na Hané, atd.) bylo uvedeno 6 operních večerů. Pokud jde o zájezdová místa v Čechách, v uvedené sezoně tam hrála 68x! Nejvíce v Mladé Boleslavi 22 představení, následoval Jičín s 10, Kolín jich viděl 8, Hradec Králové také 8, Pardubice 7, Litomyšl 4, Čáslav 4, Ústí nad Labem 2 a Vysoké Mýto navštívili olomoučtí s operou třikrát.Pro sezonu 1939-1940 byla připravovaná také Pucciniho Tosca, jejíž obsazení bylo vytištěno v divadelním časopise Meziaktí. Avšak premiéra se z neuvedených důvodů nekonala. Podle čísla vydání Meziaktí to mělo být po inscenaci Růžového kavalíra. Odřeknutí opery pravděpodobně souviselo s tragickým osudem režiséra Oldřicha Stibora, jemuž byla, vedle Toscy, svěřena, jak bude uvedeno dále, také režie Traviaty. Ta se sice na podzim 1940 v Olomouci hrála, ale převzal ji Vladimír Nechyba. Beno Blachut měl nastudovánu úlohu Cavaradossiho, kterou však zpíval pouze jednou na zájezdovém představení v Mladé Boleslavi. Prameny a fotografie: Archiv Moravského divadla Olomouc Archiv rodiny Blachutovy (fotografie, korespondence, deníky) Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta č. 1 – 13 (Pokračování)

Mohlo by vás zajímat