Osudy Beno Blachuta (5)

Beno Blachut a Bedřich Smetana 

Třebaže byl tenorista Beno Blachut jubilantem roku minulého (14. června 1913 – 10. ledna 1985), můžeme si jej dovolit připomenout i v Roce české hudby ve vztahu k výročím významných skladatelů.Na první místo záhodno zařadit Bedřicha Smetanu, jehož hudba, a to nejen operní, je spojena s celou pěvcovou kariérou. Vždyť s Daliborovou vstupní árií se hlásil už na konzervatoř! První Blachutovou úlohou, s níž vystoupil ještě jako posluchač pražské konzervatoře na jevišti olomoucké opery, byl Jeník v Prodané nevěstě; Skřivánek v Tajemství byl postavou, kterou zpíval naposledy… Mezi 25. prosincem 1938 a 28. lednem 1984 je rozmezí čtyřicet pět let věrnosti dílu Bedřicha Smetany.

V olomouckém angažmá (více zde) nastudoval ze Smetanových oper další tři úlohy: byli to Žnec v Libuši, kterým vstoupil do již provozované inscenace (premiéra 27. října 1936); Vít v Tajemství (premiéra 14. ledna 1939) a Ladislav Podhájský ve Dvou vdovách (premiéra 16. září 1939). V pražském Národním divadle se jako host předvedl v úloze Jeníka, a to 23. února 1941, a brzy poté, 6. dubna 1941, jako Ladislav Podhájský (více zde).

Po přijetí za stálého člena souboru Národního divadla 1. srpna 1941 zařadil Jeníka v Prodané nevěstě ke svému pravidelnému repertoáru. Od prvního vystoupení na scéně Národního divadla do konce sezony 1946–1947 jej zpíval šedesátkrát. Později se počet představení snížil. S Jeníkem hostoval 29. dubna 1948 ve Vídni a 23. října 1948 v Poznani, jinak jej zpíval jen v českých nebo slovenských divadlech, naposledy 26. prosinci 1970 v Olomouci; celkem v úloze vystoupil sto devadesát devět krát. Už při pohostinském představení v Národním divadle byl Blachut brán jako objev, do kterého byly vkládány velké naděje. V kritikách se setkáváme s neobvykle shodnými názory, které upozorňují na příjemný temně zbarvený jadrný a vřelý, technicky dobře ovládaný a nosný tenor, který snad v budoucnu najde uplatnění i v oboru dramatickém.„…Takovou náhodou jsem se setkal s dvěma novými pěvci při nedělní reprise Smetanovy Prodané nevěsty: s tenoristou Beno Blachutem v úloze Jeníka a s basistou Eduardem Hakenem, jenž zpíval Kecala. Oba působí toho času u české opery v Olomouci, které prokazují patrně velmi platné služby, neboť oba jsou nadáni pozoruhodným fondem hlasovým, jehož zvučnost a nosnost obstála i v prostoře Národního divadla a jenž i školením je pro úkoly dramatického zpěvu dobře vybaven. (…) V hereckém výkonu není si Blachut ještě dost jistý. (…) Oběma pěvcům dostalo se od vyprodaného hlediště velmi vřelého přijetí, několikráte i při otevřené scéně, jehož zaslouženost opravňuje k víře, že se s nimi ještě setkáme.“
(O. Šourek: Prodaná nevěsta s hosty. Venkov, 25. února 1941)

Rovněž další roli v Národním divadle, kterou byl Vít v Tajemství, znal už z Olomouce. V Praze ji zpíval často, poprvé 9. listopadu 1941. Úloha mu byla svěřena rovněž v představení 31. srpna 1944, které bylo posledním před uzavřením divadel nacisty. Naposledy Víta zpíval 1. října 1960, byla to jeho sedmdesátá první inscenace.Druhé hostování v Národním divadle s úlohou Ladislava Podhájského ve Dvou vdovách bylo přijato všeobecně kladně a zřejmě právě jím přesvědčil Václava Talicha, aby jej o měsíc později angažoval. To potvrzuje, že se Blachut v Olomouci pěvecky zdokonaloval velmi rychle a stejně rychle nabýval jistoty.

„Tenorista Beno Blachut jako Ladislav Podhajský přesvědčil hned vstupním zpěvem v prvním dějství, že úloha celkem dobře odpovídá jeho hlasovým možnostem. Mladý pěvec vládne pružným tenorem tmavší barvy a charakteru mladodramatického, který určuje i způsob přednesu. Lyrické zpěvy, jimiž je tato polohově obtížná partie důsledně vybavena, přednášel pevně a výrazně bez sentimentální rozměklosti, uplatnil v nich pěknou kantilénu a lesklé vysoké tóny. Způsob zpěvu je vkusný a účinný, prozrazuje dobrou pěveckou přípravu i vlastní pěvcovu práci. Celkový dojem z propracovaného výkonu je velmi příznivý a pro budoucnost skutečně slibný.“
(J. Uhlíř: Hosté v opeře. Národní listy, 9. dubna 1941)

Do inscenace Dvou vdov vstoupil jako člen Národního divadla 13. února 1942; během svého angažmá se k Ladislavu Podhájskému vrátil v dalších dvou nastudováních (leden 1946, listopad 1953).

V olomouckém divadle byl v sezoně 1938–1939 nastudován také Dalibor, ale do něj Beno Blachut obsazen nebyl. Pro úplnost uveďme, že žalářníka Beneše si od tohoto představení do svého repertoáru zařadil Eduard Haken. Krátce po příchodu do Prahy byl Dalibor připravován Václavem Talichem, který nejdříve počítal s Blachutovým obsazením do titulní úlohy, ale nakonec mu přidělil roli Vítka. Dalibor byl svěřen Jindřichu Blažíčkovi, jenže ten se nedokázal podvolit Talichovým nárokům a na premiéře 24. dubna 1942 hlavní úlohu zpíval Josef Vojta. Beno Blachut se k Daliborovi dostal až 18. září 1945. O jeho Vítkovi se v dobových kritikách mnoho nedočteme, ale vyznívá z nich celkové uspokojení. Rytíř Dalibor zaujímá v pěvecké dráze Beno Blachuta zcela mimořádné postavení. Kritiky uvítaly tenoristův výkon s uznáním, neboť je schopen tuto pěvecky a interpretačně obtížnou roli zvládnout.

„V úterním představení debutoval v Daliboru na Národním divadle již známý představitel této úlohy v rozhlase, Beno Blachut. Podal opravdu překvapivý výkon. Již vstupní árii zazpíval s obvyklou lehkostí a velkou scénu prvního jednání technicky i dynamicky zvládl dokonale. Žalářní duet s Miladou, v němž Marie Podvalová svým hlasovým fondem partnera deklasuje k podřadné úloze, vyzněl tentokráte vyrovnaně a rovnocenně. Píseň o svobodě založil Blachut víc lyricky než dřívější představitelé, aniž by tím ovšem poškodil funkci písně. Herecky podal Dalibora střízlivě, oproštěně od pathosu a přepjatého heroismu. (…) Doufáme, že Beno Blachut nepřecení své síly, bylo by vskutku škoda hlasu a fondu, jakých máme na Národním divadle málo právě dnes, kdy vzbudil jako Dalibor oprávněné naděje.“
(Šek: Konečně Dalibor? Rudé právo, 21. září 1945)2. března 1949 se v Národním divadle konala premiéra nové inscenace Dalibora. Vedle dirigenta Jaroslava Krombholce se na ní podílel režisér Karel Palouš a výtvarník Jan Sládek. Krombholc pro titulní postavu počítal s Blachutem, který se v ní již etabloval a tehdy neměl v Národním divadle vážnějšího konkurenta. Právě on zpíval 16. ledna 1947 jubilejní pětisté představení této opery. Jeho obsazení však ohrožoval ministr a obávaný smetanovec Zdeněk Nejedlý. Ten si prý přál, aby byla titulní postava svěřena do Národního divadla nedávno angažovanému Ivo Žídkovi. Žídek zkusmo vystoupil jako Dalibor v Havlíčkově Brodě s Jaroslavem Krombholcem; toto představení ukázalo, že tehdy ani ne třiadvacetiletý Žídek tento náročný part zpívat ještě nemůže, a tak se Krombholcovi přece jen podařilo prosadit Blachuta.

8. března 1949 mu Nejedlý napsal osobní dopis:

„S netajeným obdivem vzdávám Vám vřelý dík za Váš výkon v novém ‚Daliboru‘. Řekl jsem Vám již, že jste nejlepší Dalibor, kterého jsem kdy viděl a slyšel – a je jich slušná řada a se jmény světových pěvců. Vy jste tak procítil a přímo prožil každý Smetanův tón, každé jeho slovo, prozpíval jste jeho mistrovskou deklamaci s takovou přirozeností a dokonalostí, jako dosud nikdo nedokázal. Podal jste však i více než výkon. Dal jste celému představení ráz té pravé hrdinnosti a přece zase české citovosti, jakou Dalibor má mít. Jedinečný úspěch byl Vám za to odměnou. Dovolte, abych i já se připojil, a nejen ze své resortní funkce, ale i jako dávný strážce Smetanova odkazu.
Upřímně Váš Zdeněk Nejedlý.“

Dopis následovala profesorova recenze: „Tu palmu večera sklidil Beno Blachut svým Daliborem. A palmu nejen v obvyklém operním smyslu. Blachut opravdu i vytvořil nového Dalibora. Pěvecky byl velmi vysoko, zpíval překrásně. Ale co nad to je: žije každé slovo, každou melodickou frázi, každý tón. I on dokonale realistický zpěvák. A pak ten celkový charakter Dalibora: rytíř, ale jak jsem vždy upozorňoval, český rytíř, člověk z lidu. Tak tu i stojí proti králi. On v poutech, král na trůně, a přece více než král. Viděl jsem velkou řadu Daliborů, i Karla Buriana jsem slyšel a viděl. Ale přiznám se, že lepšího Dalibora, než jak ho podal Blachut, i pěvecky, i herecky, jsem neslyšel a neviděl.“
(Z. Nejedlý: Nový Dalibor. Rudé právo, 13. března 1949)

Inscenace vyhrála Divadelní žatvu 1949 a obsazení hlavních rolí Václavem Bednářem (Vladislav),  Karlem Kalašem (Beneš) nebo Antonínem Votavou (Vítek), samozřejmě s Beno Blachutem a Marií Podvalovou, se stalo klasickým.Dalibora zpíval i na zájezdu opery Národního divadla do Moskvy v roce 1955, před nímž bylo dílo nově nastudováno (premiéra 6. května 1955). Režisérem inscenace byl Václav Kašlík, dirigentem Jaroslav Krombholc a výtvarníkem František Tröster. Inscenace byla pojata s výtvarnou pompou a snahou o realistickou drobnokresbu, která však mnohde narážela na logiku děje. O rok později hostovalo Národní divadlo v berlínské Volksoper. Obě zahraniční provedení se setkala s pozitivním ohlasem, zejména pak výkony Marie Podvalové a Beno Blachuta. V létě 1960 byl Dalibor v osvědčeném obsazení uveden na nádvoří Pražského hradu. Scéna byla vytvořena před Zlatou bránou a po jejích stranách; velkolepost podtrhovaly rudé praporce s královým „W“ držené vládcovými panoši a zavěšené na katedrále. Představení se zde opakovala ještě v červnu 1961 a 1964. V roce 1964 vystoupil Blachut jako Dalibor dvakrát na festivalu v Edinburgu. Naposledy, po dvousté třicáté prvé, jej zpíval v Národním divadle 15. března 1974.

Beno Blachut úlohu interpretoval bez vnějších efektů, bez hrdinského patosu, zato s velkým vnitřním nábojem a přesvědčivostí. Dokázal zaujmout v místech lyrických, která byla jeho hlasu bližší, ale stejně strhující byl i v pasážích dramatických, kde se nesnažil násilně dosazovat hlasové prostředky „dohánějící“ hrdinný charakter postavy. Určitý deficit pro hrdinný obor zdárně vyrovnával hluboce emotivním projevem a mužností. Dokázal tak, že postavy dosud interpretované hrdinnými tenory, mohou být za určitých předpokladů bez újmy na dramatickém účinku interpretovány i hlasy lyričtějšími.

V této Smetanově opeře se lyrické a dramatické pasáže střídají, respektive často vycházejí jedna z druhé, jako například hned ve vstupní árii v prvního jednání. Ta začíná pevným prohlášením „Zapírat nechci, nejsem zvyklý lháti“ a přechází do zasněného „Když Zdeněk můj…“, po kterém Dalibor líčí dramatický průběh bitvy, smrt přítele a vykonání pomsty. Následuje dialog s králem ve smyslu „moc proti moci“. Při poslechu Blachutova pěveckého výkonu nás ani nenapadne uvažovat o Daliborově homosexuální orientaci, kterou se mu v historii, občas i dnes, někdo snažil přiřknout, svým mužným projevem spíš ukazuje, že silné přátelské pouto může být mezi muži i bez sexuálního podtextu. Těžko určit, který moment byl v Blachutově podání vrcholem, výkon byl totiž zcela kompaktní. Herecké podání bylo bez přehnaných a zbytečných gest. Dramatická sopranistka Naděžda Kniplová, jež zpívala part Milady již ve svém brněnském angažmá, na pražskou inscenaci vzpomíná takto: „… nastudování s dirigentem Jaroslavem Krombholcem, které bylo po hudební stránce tak báječné, že už jen pro ně stálo za to zpívat Miladu, zvláště, když jsem se setkávala s Daliborem Beno Blachuta. Tenkrát jsem si poprvé uvědomovala, jak může být herectví neokázalé. Dodnes neumím říci, v čem tkvěla výjimečnost jeho Dalibora. Snad právě v tom, že nechtěl nic ztvárňovat, byl velmi jednoduchý a člověk mu věřil. Často jsem říkala, vždyť ten Beno na jevišti vůbec nic nedělá a přitom je to plné dramatičnosti, poezie a něžnosti…“
(Jiřina Jirásková: Naděžda Kniplová. Supraphon, Praha 1987, strana 31)

Lukáše v Hubičce zpíval Blachut od druhé sezony svého pražského působení, poprvé 3. prosince 1942. Šlo vlastně o záskok za Richarda Kublu. Dirigentem představení byl Zdeněk Chalabala, režisérem Ferdinand Pujman a výtvarníkem František Kysela. Vendulku tehdy zpívala Marie Budíková, otce Palouckého Josef Munclingr, Tomše Jan Konstantin, Martinku Zdeňka Hrnčířová, Matouše Karel Kalaš a Barče Milada Jirásková. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o premiéru, nebylo představení sledováno kritikou. Inscenace byla po druhé světové válce obnovena 1. října 1945, a to ve zcela obměněném obsazení. Dirigentem byl místo Zděňka Chalabaly Karel Nedbal. Při premiéře Palouckého zpíval Vilém Zítek, Vendulku Štěpánka Jelínková, Tomše Jan Konstantin, Martinku Marta Krásová, Matouše Karel Kalaš a Barče Maria Tauberová. Jen Lukáš zůstal Beno Blachutovi. Kritici se vyjadřovali například takto: „Beno Blachut v hereckém postoji realistický mladý vdovec a znamenitě disponovaný pěvec, vystihl všechny dramatické peripetie Lukášovy a strhl krásou zpěvu k obdivu.“
(Obnovená Hubička. Svobodné slovo, 3. října 1945)Poté jako Lukáš vystoupil ještě ve dvou inscenacích Národního divadla (1950 a 1960), naposledy 1. října 1975, celkem jej tedy v divadle hrál a zpíval stotřicetšestkrát.

Po spíše epizodním olomouckém Ženci byl pěvec do Libuše obsazen jako Šťáhlav na Radbuze, a to hned v prvním poválečném uvedení (premiéra 27. května 1945); během tří a půl roků byla na repertoáru pouze sedmatřicetkrát a Blachut svou úlohu zpíval pouze čtyřikrát, přednost dostával Josef Vojta. V dalším nastudování Libuše v roce 1953, které se na jevišti udrželo až do roku 1968, si Beno Blachut Šťáhlava na Radbuze (od premiéry 18. listopadu) mohl při sto dvaceti šesti reprízách zazpívat celkem šestašedesátkrát; úlohu alternoval zejména s Ivo Žídkem.Mimochodem: ze soupisu představení dosažitelném v digitálním archivu Národního divadla lze vyčíst, že se Libuše tenkrát nehrála jen při slavnostních příležitostech, jak tomu bývá dnes, ale rovněž jako pravidelná součást repertoáru. Dne 28. října 1968 měla nově nastudovaná Libuše svou předpremiéru, první představení se konalo o dva dny později. Beno Blachut „svého“ Šťáhlava zpíval jenom pětkrát.

Do Tajemství se Beno Blachut vrací po létech ještě v úloze komického oboru jako zpěvák Skřivánek, poprvé ve Smetanově divadle 7. května 1973 v inscenaci dirigenta Bohumila Gregora a režiséra Přemysla Kočího. Opera, do níž byl znovu obsazen, byla nastudována též v sezoně 1980–1981. Naposledy jako Skřivánek vystoupil 28. ledna 1984, zpíval jej celkem padesátšestkrát. Bylo to zároveň poslední Blachutovo vystoupení v Národním divadle…Kritik Vladimír Bor o Skřivánkovi napsal pouze: „Pokud jde o smetanovskou vřelost, která je zde neodmyslitelným segmentem autentické interpretace, objevila se nejen v otcovské intonaci B. Blachutova Skřivánka (například ‚Tak ho spánembohem vyslechněte…!‘)…“
(Nové Smetanovo Tajemství ve Smetanově divadle. Hudební rozhledy 6, 1973, strana 241-244)

Přestože se označení „otcovská intonace“ v hudební terminologii nevyskytuje, dává autor recenze ve spojení se „smetanovskou vřelostí“ najevo, jak asi Blachut Skřivánka ztělesňoval.

S Čertovou stěnou se Beno Blachut setkal už v roce 1945, když ve studiu Československého rozhlasu natočil part Jarka pod taktovkou Otakara Jeremiáše. Je zvláštní, že tuto Smetanovu roli nikdy nehrál v divadle, přestože po dobu jeho působení v Národním divadle byla několikrát na repertoáru. Na scéně Smetanova divadla (budova dnešní Státní opery) však vytvořil druhou tenorovou roli Čertovy stěny, a to Michálka. Inscenace v režii Václava Kašlíka, se scénou Josefa Svobody a v hudebním nastudování Bohumila Gregora měla premiéru 23. května 1974 a byla zaznamenána Československým rozhlasem. Blachut vystoupil jako Michálek celkem jednadvacetkrát, naposledy 12. května 1979. Roli rožmberského hradního Blachut vytvořil i ve filmovém zpracování opery Československou televizí v roce 1973, režie Zdeněk Kubeček. Jako jediný z účinkujících part sám nazpíval i zahrál. Film je tak vzácným dokumentem Blachutova pěveckého i hereckého pojetí této role a je možné předpokládat, že pozdější divadelní interpretace byla velmi podobná. Přestože se Michálek snaží všemožně provdat dceru Katušku za pana Voka, aby pro sebe získal lepší společenské postavení, je jeho počínání v Blachutově podání roztomilé, zvláště díky jeho smyslu pro jemnou komiku.V přehledu ročníků festivalu Smetanova Litomyšl se v roce 1952 dočteme, že Beno Blachut zpíval postavu Jíry v Braniborech v Čechách. V pěvcově zápisníku ale žádnou poznámku o tomto představení nenajdeme. Je tedy pravděpodobné, že jde o chybu v přehledu festivalu, protože Blachut si každé představení pečlivě zapisoval. Další zmínka o této roli v jeho interpretaci pochází z roku 1961. V rozhovoru pro časopis Červený květ uvedl, že studuje právě Jíru a Aigistha ze Straussovy Elektry. Avšak ani tentokrát k žádnému vystoupení v této Smetanově opeře zřejmě nedošlo. Jediné, co je jisté ve spojení Blachut a Braniboři v Čechách, je nahrávka Československého rozhlasu z roku 1948 s dirigentem Karlem Ančerlem, na které poběhlíka Jíru nazpíval. Proč v této roli nevystupoval v divadle, není známo. Důvodem může být skutečnost, že Jíra byl po dlouhou dobu doménou Bohumíra Vícha, a nebylo tedy třeba Blachuta do této role obsazovat.

Obsáhlou kapitolu lze napsat o gramofonových a rozhlasových nahrávkách Smetanových partů Beno Blachutem. Byl obsazen do všech nahrávek operních, několikrát zaznamenal Večerní písně. A velmi mnoho bylo také koncertních vystoupení mimo operní jeviště, ať už při významných hudebních slavnostech nebo na skromných jevištích československých měst a vsí.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Blachutových, archiv ND Praha – Jaromír Svoboda