Osudy dvou tenoristů

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobnosti české opery 
Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Po roce 1948 došlo v nově vzniklém Československu k prudkému rozvoji opery… Vznikají nové operní soubory. Vedle Prahy, Plzně a Brna se především v Bratislavě zakládá Slovenské národní divadlo. Ke vzniku českých oper dochází v Olomouci a Ostravě. O vlastní operní soubory se snaží se střídavým úspěchem i v Českých Budějovicích a v Pardubicích… Potřeba nových schopných uměleckých sil jak pěveckých, tak orchestrálních je mimořádná a je dlužno říci, že se ji daří uspokojit. Zdálo se, že naši předkové, kteří v primitivních podmínkách českých škol, kostelních kůrů a zámeckých kapel muzicírovali, měli pravdu, když poněkud pyšně o sobě tvrdili, že Čechy jsou konzervatoří Evropy.

Řada nových profesionálů na poli hudby a opery končí v zapomnění, ti nejúspěšnější z nich časem sahají po hvězdách, lépe řečeno, oni by si na ně do značné míry mnozí sáhli, kdyby jim v tom nezabránila politická situace, jak se posléze v Evropě, zejména v té střední, vyvíjela. Některým z nich se přes to přese všechno podařilo.

A pak zde byli takoví, kterým sice nebylo dopřáno vstoupit do panteonu slávy, ale kteří pro rozvoj operního umění v této zemi vykonali hodně, dosáhli ve své době úspěchu i určité popularity, a měli bychom jim alespoň čas od času věnovat kousek naší pozornosti.

Právě v lednových dnech 2014 máme možnost připomenout si jména dvou tenoristů oněch dob, kteří se, každý zcela jinak, zasloužili o české operní umění. V jejich případech jde vlastně ve všem všudy o protiklady, ten první (řadím je podle abecedy), byl rodilý Brňák, který ale nalezl své uplatnění a poslání v Praze a tam mířil k nejvyšším metám, jichž by nepochybně dosáhl, kdyby mu v tom nezabránila choroba. Ten druhý se narodil a vyrostl v Praze, ale osud jej zavál do Brna. Nikdy nepatřil k těm, komu se publikum kořilo, ale v Brně výrazně přispěl během svých téměř čtyř desítek let svého působení k tomu, že brněnská opera se stala souborem, jehož umělecká úroveň soutěžila s pražskou operou o prvenství.Ten první se jmenoval Jindřich Blažíček, ten druhý Antonín Pelc.
***

Od úmrtí Jindřicha Blažíčka uplynulo 13. ledna pětatřicet let. Narodil se 24. května 1903 v Králově Poli, které tehdy ještě nebylo součástí města Brna. Velký vliv na něj měla jeho hudbymilovná matka. Mladý Jindřich vystudoval dvouletý abiturientský kurz na brněnské Obchodní akademii, kde tehdy učil dějepisu a zeměpisu vynikající muzikolog, pozdější výtečný znalec Janáčkova díla a autor Dějin evropské hudby profesor Gracian Černušák. Vedle toho se věnoval i pěveckému školení. Navštěvoval lekce u významného basisty, dlouholetého člena záhřebské opery Rudolfa Kaulfuse, který byl v první polovině dvacátých let čelným sólistou brněnské opery. Zde například vytvořil roli kupce Dikoje ve světové premiéře Janáčkovy Kátě Kabanové, jež se konala pod taktovkou Františka Neumanna 23. listopadu 1921. Posléze pokračoval v pěveckých studiích u profesora Bohdana Černíka a nakonec u bývalého sólisty Vídeňské státní opery Leopolda Demutha.Velký vliv na něho měl znamenitý muzikant, dirigent a sbormistr, Janáčkův žák Břetislav Bakala, pod jehož vedením zpíval v amatérském pěveckém sboru. Brzy se prosadil jako koncertní zpěvák.

V roce 1935 dostal nabídku do olomoucké opery. Mladý soubor si získal především pod vedením dirigentů Karla Nedbala (synovce Oskara Nedbala) a po jeho odchodu do Bratislavy na konci dvacátých let Emanuela Bastla poměrně značné renomé. Díky iniciativě ředitele Drašara, který sice sám nebyl divadelník, ale byl, řečeno slovy, výtečný manažer, který se dokázal obklopit znamenitými uměleckými osobnostmi ve vedoucích funkcích v opeře i v činohře, měli možnost se s úspěchy divadla seznámit i diváci v mnoha jiných městech.

V Olomouci Jindřicha Blažíčka zaregistroval Václav Talich, jenž sice nebyl při tehdejších politických půtkách kolem Národního divadla jmenován po smrti Otakara Ostrčila šéfem opery (neidealizujme si příliš první republiku – rozdíl mezi tehdejšími časy a dneškem zas tak velký nebyl), stal se pouze správcem opery a s platností od 1. května 1935 jej angažoval do svazku Opery Národního divadla.

Nebylo divu. Talich velice dobře rozpoznal všechny Blažíčkovy přednosti, jeho absolutní muzikálnost, perfektní technickou vybavenost, široké hlasové rozpětí, výrazovou oduševnělost. Lyričnost projevu a výbornou jevištní deklamaci. To všechno byly předpoklady pro to, aby se nově angažovaný tenorista významně uplatnil v oblasti, které Talich hodlal věnovat maximum své pozornosti, v české operní tvorbě.

Talichovy předpoklady zcela potvrdil jednoznačný výsledek jeho první šéfovské premiéry, jež byla současně první premiérou Jindřicha Blažíčka v Národním. Byla jí 19. června 1936 Dvořákova Rusalka, v níž nově angažovaný tenorista zpíval Prince. Rusalku ztvárnila Žofie Napravilová, Vodníka legendární Vilém Zítek a režisérem inscenace byl Hanuš Thein.

Strhující úspěch se opakoval po čtyřech měsících. 24. října 1936 byla pod taktovkou Václava Talicha opět v režii Hanuše Theina poprvé uvedena nová inscenace Prodané nevěsty. Kritika i obecenstvo opět přijali Blažíčka s nadšením stejně jako jeho partnerku, sopranistku Otu Horákovou, která ale, žel, po čase sdílela s Blažíčkem stejný osud, když kvůli hlasovému onemocnění musela předčasně svou skvělou kariéru ukončit.A pak už šly premiéry jedna za druhou. Především to byly čelné tenorové partie pod Talichovým vedením, jako byl Don Ottavio v „opeře oper“ Donu Giovannim, který byl uveden v říjnu 1937 u příležitosti sto padesátého výročí slavné pražské premiéry tohoto díla. Pro mozartovské tenorové partie byl Blažíček disponován stejně dobře jako pro role z českého repertoáru, což dále prokázal ve svém Taminovi z Kouzelné flétny.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama