Je to už více jak dvacet let, kdy bratři Otto a Jiří Bubeníčkovi zahájili v Hamburském baletu svou bohatou uměleckou kariéru. Během ní prožili mnohé. Vystupovali na předních světových scénách včetně pařížské Opery nebo londýnské Covent Garden, posbírali několik prestižních cen, jejich osobnosti byly dokonce přímou inspirací pro choreografy (především pro Johna Neumeiera). S tanečním uměním bratrů Bubeníčků jsme se mohli alespoň sporadicky setkávat při hostováních v Praze.
V posledních letech jejich vrcholná interpretační éra postupně přechází do neméně zajímavého tvůrčího období. Jiří se vedle tance začal věnovat choreografii, Ottu začala zajímat hudební kompozice a výtvarná stránka tanečních inscenací. Ačkoliv se před více než sedmi lety rozdělili (Otto zůstal v Hamburku, zatímco Jiří přijal angažmá prvního sólisty v Semperově opeře v Drážďanech), jejich vzájemnou spolupráci to naopak posílilo. Založili příležitostný soubor Les Ballets Bubeníček, který tvoří přední evropští tanečníci. 11. a 12 ledna jsme měli v Národním divadle možnost se s ním seznámit.
Obě představení byla prý vyprodána během prvního dne. Není se co divit. Bratři Bubeníčkové, kteří byli podepsáni pod všemi čtyřmi uvedenými díly, ukázali v Praze bohatou paletu svého talentu. Úvodní Souffle de l´Esprit (Dech duše) věnovali svým babičkám. Inspirací byly portréty Leonarda da Vinciho. Da Vinciho malby jsou promítány na horizont a dotvářejí nálady plynoucí z neoklasicky laděného tance. Skupinová choreografie na hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Romana Hoffstettera, Johanna Pachelbela a Otty Bubeníčka kulminuje v závěrečném jiskřivém triu, které s bratry Bubeníčky tančí skvělý Jón Vallejo.
Pro následující Toccatu vytvořil Otta Bubeníček takřka minimalistickou klavírní kompozici, jejíž texturu převedl do převažujícího sledu tanečních duetů Jiří. Vyznění této dynamické choreografie připomíná forsytheovskou taneční poetiku.
Pokud první dvě díla prezentovala balet bez výrazné fabule, úzce vycházela z hudby a tlumočila její atmosféru, ve zbylých dvou aktových baletech Bubeníčkové vyprávěli příběh – byť ve zkratce a s důrazem na ústřední téma. V baletu Faun se Jiří Bubeníček inspiroval faunovskou kompozicí Clauda Debussyho a námětem z německé současnosti, když ho zaujal případ zneužívání chlapců duchovními. Je vidět, že Bubeníčkům nejde jen o strukturování tance na hudbu, ale že mají potřebu vytvářet i složitější divadelní tvar a vyjadřovat se k tématům současným a ve společnosti podstatným.
Jak ukazuje Faun, nalezli nosné téma i způsob jeho jevištní realizace. Postava Fauna zde patrně zastupuje krásu a nevinnost, která je poskvrněna. Hlavní mikropříběh se však odehrává mezi církevním hodnostářem (v podání Raphaëla Coumese-Marqueta jde o postavu s nedotknutelnou autoritou, jejíž vážnost nebo snad i váženost rychle mizí po návalu chtíče) a jeho obětí v podání chlapecky vyhlížejícího Jóna Valleja. Bubeníček vypráví ve zkratce a v symbolech, ve vypjatých okamžicích se však nezdráhá přiblížit divadelnímu naturalismu. Bylo to nečekané, ambiciózní a silné. Otto pro tuto práci připravil výbornou scénu. Pozadí je rozděleno na čtyři segmenty, mezi nimiž vzniká kříž definující církevní prostředí. Středu scény vévodí šikmá bílá plocha – stůl, u něhož probíhají pravidelná setkání mladých kleriků, ale i šikma, po níž obřadně sjíždí stolička s nedotknutelným knězem.
V poslední choreografii Obraz Doriana Graye opět jako tanečníci dominovali oba Bubeníčci, které doplnila Raquél Martínez. Z Wildeova románu extrahují samu esenci – střet Doriana Graye, představovaného Ottou, a malíře Basila Hallwarda respektive Lorda Henry Wottona, které tančí Jiří. Jejich emočně nabité duety či spíše souboje přímo elektrizují publikum. Místy provádějí tytéž pohyby s telepatickým synchronem, a přesto lze vycítit jejich vzájemná charakterová odstíněnost.
Bratrům Bubeníčkům „táhne“ na čtyřicítku. Pro většinu tanečníků je to příznak blížícího se konce umělecké kariéry. Pražská představení však ukázala, že oba bratři mají v baletním kumštu i do budoucna hodně co říct.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Les Ballets Bubeníček
11. a 12. ledna 2014 Národní divadlo Praha
(psáno z představení 12. 1. 2014)
Le Souffle de l´Esprit
(Dech duše)
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Johann Sebastian. Bach, Roman Hoffstetter, Johann Pachelbel, Otto Bubeníček
Kostýmy, scéna a video: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci
Sólo muži – Otto Bubeníček, Jiří Bubeníček, Jón Vallejo
Sólo dívky – Elena Vostrotina, Duosi Zhu
Dívky: Anna Merkulova, Raquél Martínez
Chlapci: Arsen Mehrabyan, Claudio Cangialosi, Michael Tucker, Francesco Pio Ricci
***
Toccata
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Otto Bubeníček
Kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci
Iana Salenko, Jón Vallejo, Duosi Zhu, Claudio Cangialosi, Anna Merkulova, Arsen Mehrabyan, Michael Tucker
***
Faun
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Francis Poulenc, Claude Debussy
Scéna a kostýmy: Otto Bubeníček
Světla: Fabio Antoci, Jiří Bubeníček
Raphaël Coumes-Marquet, Jón Vallejo, Claudio Cangialosi, Michael Tucker, Johannes Schmidt, Jan Oratynski, Fabien Voranger, Francesco Pio Ricci
***
The Picture of Dorian Gray
(Obraz Doriana Graye)
Choreografie: Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček
Hudba: Keith Jarrett, Bruno Moretti
Kostýmy: Denisa Nova
Scéna: Otto Bubeníček
Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci
Dorian Gray – Otto Bubeníček
Basil Hallward – Jiří Bubeníček
Lord Henry Wotton – Jiří Bubeníček
Sibyl Vane – Raquél Martínez
Foto ND, Martin Divíšek, Hana Smejkalová, archiv
